Anton von Schönfeld

Anton baron von Schönfeld
Anton baron von Schönfeld (Desetiletí od 1890)
Generální inspektor rakousko-uherské armády
Ve funkci: 1895 – 1898
Předchůdce	arcivévoda Albrecht
Nástupce	Ludvík Josef Windischgrätz
Velitel 2. armádního sboru ve Vídni
Ve funkci: 1889 – 1894
Předchůdce	Gustav von König
Nástupce	Alexandr Uexküll-Gyllenband
Velitel 3. armádního sboru ve Štýrském Hradci
Ve funkci: 1888 – 1889
Předchůdce	Franz Kuhn von Kuhnenfeld
Nástupce	Vilém Mikuláš Württemberský
Velitel 12. armádního sboru v Sibiu
Ve funkci: 1883 – 1888
Předchůdce	Ferdinand von Bauer
Nástupce	Anton Szveteney de Nagy-Ohay
Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády
Ve funkci: 1876 – 1881
Předchůdce	Franz von John
Nástupce	Friedrich von Beck-Rzikowsky
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1886), polní podmaršál (1875), generálmajor (1870)
Rodné jméno	Anton Maria Emmerich Wilhelm von Schönfeld
Narození	3. července 1827 Praha
Úmrtí	7. ledna 1898 (ve věku 70 let) Vídeň
Příčina úmrtí	plicní edém
Titul	svobodný pán (1870)
Choť	Georgiana Nevill (1851–1890)
Děti	Antonia von Schönfeld
Příbuzní	Wenzel von Schönfeld[1][2] (sourozenec) Irma von Gise[3][4] (vnučka)
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie (1838–1845)
Profese	voják
Ocenění	Řád železné koruny 3. třídy (1849) rytíř Císařského řádu Leopoldova (1864) Vojenský záslužný kříž 3. třídy (1866) Řád železné koruny 2. třídy (1870) čestné občanství (1879) … více na Wikidatech
Commons	Anton von Schönfeld
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín svobodný pán von Schönfeld (německy Anton Maria Emmerich Wilhelm Freiherr von Schönfeld) (3. července 1827 Praha – 7. ledna 1898 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V armádě sloužil od roku 1845 a zúčastnil se několika válečných konfliktů druhé poloviny 19. století. V letech 1876–1881 zastával funkci náčelníka generálního štábu, poté byl velitelem několika armádních sborů na různých místech Rakouska-Uherska. Mezitím byl v roce 1870 povýšen na barona a v armádě dosáhl druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra (1886). V aktivní službě zůstal až do smrti, nakonec vykonával funkci generálního inspektora armády (1895–1898).^[5]

Pocházel ze staré rodiny Schönfeldů povýšené v roce 1594 do šlechtického stavu, narodil se jako starší syn důstojníka a státního úředníka Johanna von Schönfelda (1795–1841) a jeho manželky Kathariny Kollerové, po otci byl vnukem známého pražského nakladatele Johann Ferdinanda Schönfelda. Od roku 1838 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, v roce 1845 vstoupil v hodnosti poručíka do rakouské armády. Během revolučních let 1848–1849 v Itálii. Byl zraněn v bitvě u Novary (1849) a v Itálii sloužil i nadále pod maršálem Radeckým. V roce 1854 dosáhl hodnosti kapitána, ve válce se Sardinií byl povýšen na majora (1859). V roce 1862 dosáhl hodnosti podplukovníka, byl štábním důstojníkem 3. husarského pluku, poté několik let působil na ministerstvu války a u generálního štábu.^[6] Během prusko-dánské války v roce 1864 byl generálním ubytovatelem rakouských jednotek v severním Německu, následně se zúčastnil také diplomatických mírových jednání s Dánskem.

V roce 1865 byl povýšen na plukovníka a od roku 1869 velel 13. pěší divizi, s níž se téhož roku zúčastnil bojů proti povstání v Dalmácii. V roce 1870 dosáhl hodnosti generálmajora a poté byl velitelem v Budapešti. Věnoval se výcviku pěchoty a v roce 1873 byl přidělen jako doprovod perskému šahovi Nassredinovi při jeho návštěvě Vídně (Schönfeldův deník z té doby byl později vydán tiskem). V roce 1874 byl rakousko-uherským zástupcem na mezinárodní konferenci, která byla v důsledku prusko-francouzské války svolána do Bruselu a věnovala se úpravě vojenské legislativy v mezinárodních konfliktech. V roce 1875 byl povýšen na polního podmaršála a v letech 1876–1881 zastával funkci náčelníka generálního štábu. Zároveň byl v roce 1876 jmenován c. k. tajným radou.^[7] Ve funkci náčelníka štábu se podílel na organizaci okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878, vypracoval také první plány na tažení proti Rusku a Itálii, použité v modifikované podobě později za první světové války.

Ze zdravotních důvodů rezignoval v roce 1881 na funkci náčelníka generálního štábu. Stal se velitelem v Terstu, pod toto velitelství spadala také Istrie, Gorice a Gradiška.^[8][9] Zde setrval jeden rok (1881–1882), poté se stal velitelem 12. armádního sboru v Hermannstadtu a zemským velitelem pro Sedmihradsko.^[10] Od roku 1888 byl velitelem 3. armádního sboru ve Štýrském Hradci^[11] a nakonec od roku 1890 2. armádního sboru ve Vídni.^[12] Mezitím byl 1. listopadu 1886 povýšen do druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra.^[13][14] Nakonec zastával v letech 1895-1898 funkci generálního inspektora rakousko-uherské armády.^[15]

Zemřel ve svém bytě ve Vídni 7. ledna 1898 na následky srdečních komplikací po operaci kyčle. Jeho pohřbu ve vídeňském Votivním kostele Božského Spasitele se zúčastnil mimo jiné i císař František Josef I. Poté byly jeho ostatky uloženy do rodinné hrobky v Bad Vöslau. V Bad Vöslau pobýval často od roku 1880, později zde vlastnil vilu v ulici Hügelgasse 34, jeho druhá manželka později nechala postavit další vilu v ulici Schlumbergerstrasse 8 (Vila Schönfeld).^[16]

V roce 1870 získal titul Barona (svobodný pán), do té doby užíval titul rytíře udělený jeho předkům v roce 1814. Během své kariéry získal řadu ocenění. Již v roce 1849 obdržel Řád železné koruny III. třídy, během války s Dánskem získal rytířský kříž Leopoldova řádu (1864), po prusko-rakouské válce se stal nositelem Vojenského záslužného kříže (1866). V rámci Řádu železné koruny získal II. třídu (1870) a I. třídu (1879). V roce 1889 obdržel velkokříž Leopoldova řádu a v roce 1892 Vojenskou záslužnou medaili.^[17] S ohledem na své působení v nejvyšším velení rakousko-uherské armády a diplomatické aktivity byl dekorován také řadou ocenění od zahraničních panovníků. Ve spojeneckém Německu obdržel velkokříž Řádu červené orlice a pruský Řád koruny. Dále byl nositelem velkokříže srbského Takovského řádu a Řádu rumunské hvězdy, velkodůstojníkem perského Řádu slunce a lva a francouzské Čestné legie. Další vyznamenání získal od různých panovníků německých zemí.^[18] Od roku 1883 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 82.

Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1851 s Angličankou Georgianou Nevill (1826–1890). Po ovdovění se v roce 1896 oženil podruhé s Francouzkou Héloise de Marion (1854–1933). Z prvního manželství se narodily tři děti, všechny ale zemřely ještě před otcem.

Jeho mladší bratr Wenzel (Václav) (1830–1901) byl též důstojníkem rakousko-uherské armády a dosáhl hodnosti podplukovníka (1878).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Maria ze Schönfeldu na Wikimedia Commons
• Anton von Schönfeld in: Österreichisches Biographisches Lexikon dostupné online
• Anton von Schönfeld in: Allgemeine Deutsche Biographie dostupné online