Antonie Kleinerová
| Antonie Kleinerová | |
|---|---|
 Antonie Kleinerová, vazební fotografie z roku 1949. | |
| Poslankyně Ústavodárného NS | |
| Ve funkci: 1946 – 1948 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | ČSNS |
| Narození | 23. března 1901 Praha  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 23. srpna 1982 (ve věku 81 let) Praha  Československo |
| Choť | Ing. Jaroslav Kleiner |
| Profese | politička |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.jpg)
Antonie Kleinerová, rozená Štainicová respektive Steinitz, (23. března 1901 Praha – 23. srpna 1982 Praha), byla česká a československá politička Československé strany národně socialistické a poválečná poslankyně Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 pronásledována a vězněna.
Biografie
Pocházela z dělnické rodiny. Otec byl zámečníkem a matka byla v domácnosti. Antonie Kleinerová po absolvování měšťanské školy maturovala na obchodní akademii a pak studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium ovšem nedokončila. V roce 1927 se provdala za inženýra Jaroslava Kleinera, zaměstnance ministerstva národní obrany a později vedoucího technického provozu Českého rozhlasu.
Od roku 1937 pracovala na ministerstvu sociální péče, kde se seznámila s Miladou Horákovou. Za druhé světové války se Kleinerovi zapojili do odboje. V roce 1941 byli zatčeni gestapem. Jaroslav Kleiner byl v pátek 13. února 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen. Antonie byla vězněna v Ravensbrücku a v ženské věznici Noisdorf. Po skončení druhé světové války a návratu do ČSR se angažovala v národně socialistické straně.[1]
V parlamentních volbách v roce 1946 se stala poslankyní Ústavodárného Národního shromáždění za národní socialisty. V parlamentu zasedala formálně do voleb do Národního shromáždění roku 1948.[2]
Patřila k té části národních socialistů, která nesouhlasila s průběhem komunistického převratu v roce 1948. Proto byla později politicky stíhána. V roce 1949 ji společně s dalšími funkcionáři národně socialistické strany zatkla Státní bezpečnost. V politickém procesu s Miladou Horákovou a spol. byla odsouzena k trestu těžkého žaláře na doživotí. Kromě toho jí byl zkonfiskován majetek, vyměřen peněžitý trest dvaceti tisíc korun a odebrána na deset let čestná občanská práva. Byla vězněna ve Znojmě, Kutné Hoře, v Praze na Pankráci, v Chrudimi a v nápravněpracovním táboře Pardubice. Společně s dalšími vězeňkyněmi zde iniciovala v roce 1954 hladovku, za kterou byla kázeňsky potrestána. Doživotní trest jí byl v roce 1955 zmírněn na dvacet pět let a v roce 1960 byla propuštěna na amnestii.[3][1]
Související články
Odkazy
Reference
- ↑ a b Antonie Kleinerová dostala doživotí [online]. lidovky.cz [cit. 2012-01-10]. Dostupné online.
- ↑ Jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-04.
- ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1273.
Literatura
- Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice, Horáková a společníci. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1950. 275 s. Dostupné online.
- JINDRA, Martin – SLADKOWSKI, Marcel (eds.): Biografický slovník Církve československé husitské. CČSH, Praha 2020, s. 640, ISBN 978-80-7000-167-7.
Související články
Externí odkazy
Média použitá na této stránce
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Vazební fotografie Antonie Kleinerová
Ing. Jaroslav Kleiner (* 15. února 1904 Lužná u Rakovníka – 13. února 1942 koncentrační tábor Mauthausen) byl za Protektorátu Čechy a Morava povoláním a funkcí vedoucím technického provozu Českého rozhlasu. Se svojí manželkou Antonií Kleinerovou, rozenou Steinitzovou (Štainicovou) (* 23. března 1901 Praha – 23. srpna 1982 Praha) byl ženatý od roku 1927. Jaroslav Kleiner údajně disponoval informacemi o akci německého emigranta Ing. Rolfa Formise. Ten na přelomu let 1934/1935 ilegálně vysílal z hotelu Záhoří u Štěchovic a byl zavražděn Heydrichovými agenty. Za německé okupace Čech, Moravy a Slezska se Ing. Jaroslav Kleiner zapojil do řad protiněmeckého odboje jako vrcholný představitel Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), také úzce spolupracoval s docentem Vladimírem Krajinou (1905–1993), JUDr. Rudolfem Marešem (1909–1944) a majorem letectva RNDr. Josefem Jedličkou (* 9. září 1897 Budapešť – 30. června 1942 Praha). Jaroslav Kleiner byl zatčen gestapem 16. října 1941 a dne 19. ledna 1942 byl v nepřítomnosti odsouzen německým stanným soudem k trestu smrti. Do koncentračního tábora Mauthausen byl deportován 6. února 1942. Tam byl usmrcen v pátek 13. února 1942. Jeho manželka Antonie Kleinerová věznění v nacistických káznicích přežila a konce druhé světové války se dožila. Po komunistickém puči v Československu v únoru 1948 byla zatčena a v procesu s JUDr. Miladou Horákovou (1901–1950) byla odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody.