Antonio Bajamonti

Antonio Bajamonti
Poslanec Říšské rady
Ve funkci: 1867 – 1870
Ve funkci: 1874 – 1879
Poslanec Dalmatského zemského sněmu
Ve funkci: 1861 – ???
Starosta Splitu
Ve funkci: 1860 – 1864
Předchůdce	Simeone de Michieli-Vitturi
Nástupce	Frano Lanza
Ve funkci: 1865 – 1882
Předchůdce	Frano Lanza
Nástupce	Aleksandar Nallini
Stranická příslušnost
Členství	dalmatští autonomisté (autonomaši)
Narození	19. února 1822 Split Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	13. ledna 1891 (ve věku 68 let) Split Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma mater	Padovská univerzita
Profese	politik a lékař
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonio Bajamonti (19. února 1822 Split – 13. ledna 1891 Split^[1]), byl rakouský politik italské národnosti z Dalmácie, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady a dlouholetý starosta Splitu.

Pocházel z rozvětvené dalmatské rodiny Bajamontiů.^[1] Měl titul doktora.^[2] Vystudoval seminář ve Splitu (jako mnoho příslušníků jeho rodiny) a od roku 1841 navštěvoval Padovskou univerzitu, kde studoval lékařství. Větší roli ale v jeho profesním životě hrála politika.^[1]

Po obnovení ústavního života v Rakousku byl aktivní politicky. V roce 1861 zvolen na Dalmatský zemský sněm za kurii měst a obchodních komor. Po jistou dobu byl pak náměstkem předsedy Dalmatského zemského sněmu Spiridiona Petroviće (Petroviche).^[3] Zemský sněm ho 1. března 1867^[2] zvolil i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Dalmácii. 3. června 1867 složil slib. Do Říšské rady se vrátil ještě v roce 1874, kdy byl zvolen opět za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Dalmácii. Slib složil 23. března 1874.^[4]

V období let 1860–1864 a 1865–1882 zastával funkci starosty Splitu.^[1] Patřil do politického proudu dalmatských autonomistů, tzv. autonomaši, nazývaní někdy pejorativně i talijanaši), kteří prosazovali multietnickou dalmatskou identitu a zůstávali napojení na italský kulturní okruh. Používal heslo Slaveni sutra – Hrvati nikada (Slovany zítra, Chorvaty nikdy). Chorvatské národní hnutí v Dalmácii ho považovalo v kulturních a školských otázkách za protivníka.^[5] V roce 1861 při státoprávních poradách ve Vídni odmítal sloučení Dalmácie s Chorvatským královstvím a Slavonským královstvím a požadoval ponechání této země ve svazku s německo-slovanskými zeměmi (Předlitavsko). Krátká přestávka v jeho starostenském působení v roce 1864 byla způsobena akcí vídeňské vlády, která nechala v červnu 1864 rozpustit městskou radu ve Splitu a dosadila sem císařského komisaře. Dobový tisk zpočátku nedokázal vysvětlit příčinu tohoto kroku, spekulovalo se o drobných rozporech mezi vládou a městskou samosprávou v otázce železniční.^[6]

Po volební porážce roku 1882, kdy skončil na postu starosty, zveřejnil prohlášení, ve kterém oznámil rezignaci na mandát zemského poslance a odchod z vrcholné politiky autonomistické strany.^[7]