Antonio Beltramelli

Antonio Beltramelli
Narození	11. ledna 1879 Forlì Italské království Italské království
Úmrtí	15. března 1930 (ve věku 51 let) Řím Italské království Italské království
Povolání	básník, spisovatel, novinář
Manžel(ka)	Beltramelli Yoshiko Fausta
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonio Beltramelli (11. ledna 1879, Forlì – 15. března 1930, Řím) byl italský básník, spisovatel a novinář.

Život

Pocházel z rodiny padlých statkářů, jeho otec byl zaměstnancem městského berního úřadu a městským (a posléze zemským) radním v řadách roajalistů. Po ukončení střední školy nastoupil na vojenskou akademii v Modeně, odkud musel odejít kvůli své předčasné krátkozrakosti. Vystudoval Technický institut ve Forli a poté Vyšší školu sociálních věd ve Florencii, kde se chtěl věnovat diplomatické kariéře. Po přestěhování do Říma, ačkoli nikdy zcela neopustil Forli ani Romagnu, se stal uznávaným novinářem, nejprve v deníku Tribuna a poté v nově založeném Giornale d'Italia, kde se seznámil se Semem Benellim, svým spolužákem z univerzity.^[1] V letech 1907 až 1910 byl dopisovatelem deníku Corriere della Sera a cestoval po různých zemích.

Ve Forli spolupracoval s monarchisticko-konstitučními novinami La Difesa, které v roce 1910 založil Ezio Maria Gray a které chtěli monarchističtí liberálové postavit proti dvěma ostrým místním novinám, republikánským novinám Il Pensiero Romagnolo, které řídil poslanec Giuseppe Gaudenzi (brzy s nimi bude spolupracovat Pietro Nenni, (Pietro Nenni, jmenovaný tajemníkem Republikánské komory práce, která vznikla odštěpením od Socialistické komory práce) a La Lotta di Classe (Třídní boj), noviny založené v roce 1910 Benitem Mussolinim, vůdcem forlských socialistů, kteří byli v celé Romagni v drtivé většině maximalisté. V té době Beltramelli podal tento portrét svého téměř současníka Mussoliniho: "Vždycky nebo skoro vždycky ho vidím samotného, jak přechází velké náměstí ve Forli a vyhýbá se podloubí, aby nepotkal lidi, kteří ho rozčilují: klopy vyhrnuté nahoru, klobouk přes oči, hlavu skloněnou. Hustý černý plnovous, bledá tvář."^[2]

V roce 1912 začal ve Forli vydávat spolu s Francescem Nonnim časopis Il romanzo dei piccoli (Dětský román), který tiskla převážně tiskárna Luigi Bordandini.^[3] Spolupracoval s Aldem Spalliccim na časopise Il Plaustro a o několik let později, v roce 1920, s pomocí Francesca Balilly Pratella na časopise La Piè, který se měl zapsat do kulturního dědictví Romagny.^[4]

V roce 1913 byl svědkem na svatbě Arnolda Mondadoriho s Andreinou Monicelliovou.

Byl zapáleným nacionalistou, podporoval vstup Itálie do první světové války a později se přidal k fašismu.

V roce 1921 založil a poté řídil měsíčník (později čtrnáctideník) Giro Giro Tondo, vydávaný nakladatelstvím Mondadori, v němž publikoval pod různými zkratkami a akronymy (např. Belt); spolupracoval s ním ilustrátor Bruno Angoletta. Nápad byl zpočátku velmi úspěšný, a to i v zahraničí, takže Beltramelli uvažoval o tom, že z něj udělá mezinárodní časopis, který by mohl sjednotit všechny děti Evropy.^[5] Prodej bohužel nesplnil očekávání. Časopis byl proto zařazen do Giornalino della Domenica (1925), kde vycházel jako samostatná příloha.

V roce 1923 dosáhl velkého úspěchu se svým životopisem Mussoliniho s názvem L'uomo nuovo.

V roce 1925 byl jedním ze signatářů Manifestu fašistických intelektuálů, který vypracoval Giovanni Gentile.

V témže roce přivedl Antonio Beltramelli do své vily "Villa Sisa", několik kilometrů severně od Forli, japonskou operní pěvkyni Jošiko Faustu, známou také jako Cichita, a oženil se s ní.^[6][7]

V roce 1929 byl v první skupině nominovaných na cenu Accademia d'Italia.

Zemřel v roce 1930 ve věku 51 let.

Kariéra

Jako novinář spolupracoval s listy Il Presente, Critica cittadina, La Difesa. V letech 1907-1910 byl dopisovatelem deníku Corriere della Sera v Norsku, Řecku a v severní Africe. Zúčastnil se italsko-turecké války o Libyi v letech 1911–1912 a 1. světové války. Stal se jedním z oficiálních představitelů italské fašistické kultury. V roce 1925 podepsal Manifest fašistických intelektuálů. Založil a vedl časopis fašistických spisovatelů Il Raduno (1927–1928). V roce 1929 byl jmenován akademikem.

Spisy (výběr)

• Anna Perenna, 1904, povídky
• Gli uomini Rossi (Rudí muži), 1904, román
• Le gaia farandole (Veselé dětství), 1909, pro děti
• L'ombra del mandorlo (Stín mandlovníku), 1920, reportáže
• Il cavalier Mostardo (Kavalír Mostardo), 1922, román
• L'uomo nuovo (Nový člověk), 1923, životopis Mussoliniho

České překlady

• Ověnčená a jiné povídky, překlad A. Muťovský, KDA, svazek 31, Praha, Kamilla Neumannová, 1907
• Tři povídky (Brány nebes, Dům v lese, Marija), překlad A. Muťovský, Praha, Jan Otto, 1910
• Veselé dětství (La gaie farandole), překlad Vlad. Rovinský, Praha, Melantrich, 1925

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antonio Beltramelli na italské Wikipedii.

Literatura

• šifra af: heslo Antonio Beltramelli, in: Slovník italských spisovatelů, Libri, 2004, ISBN 80-7277-180-9
• heslo Antonio Beltramelli. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný nové doby. Praha: Jan Otto, 1930-1934. ISBN 80-7185-057-8.
• (italsky) Antonio Piromalli: Antonio Beltramelli, in: I contemporanei, Marzorati, Milano, 1974.
• (italsky) Luigi Russo: Antonio Beltramelli, in: I narratori, Sellerio, Palermo, 1987.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonio Beltramelli na Wikimedia Commons