Antonio Galli da Bibbiena

Antonio Galli da Bibbiena
Narození	1. ledna 1697 Parma
Úmrtí	28. ledna 1774 Milán
Národnost	italská
Povolání	malíř a architekt
Rodiče	Ferdinando Galli da Bibbiena
Příbuzní	Alessandro, bratr Giuseppe, bratr Giovanni Maria, bratr Giovanni, Carlo, synové
Hnutí	pozdní baroko
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonio Luigi Galli da Bibbiena, též Antonio Galli–Bibiena (1. ledna 1697, Parma, Itálie — 28. ledna 1774, Milán) byl italský pozdně barokní malíř a architekt, příslušník druhé ze tří generací slavné toskánské umělecké rodiny Galliů, který stavěl zejména příležitostnou divadelní architekturu a její kulisy, a maloval iluzivní průhledy na chrámovách klenbách v Itálii i ve střední Evropě. Část jeho uměleckého života je spojena s působením v Rakousku a v Uhrách; téměř čtyři roky ve dvou obdobích (1739–1740 a 1744–1745) strávil ve Vídni a na Slovensku.

Původ rodiny

Slávu uměleckého rodu Galliů, kteří vynikli jako malíři, divadelní architekti a dekoratéři, založil její nejstarší známý příslušník Giovanni Maria Galli da Bibbiena (1625–1665). Podle místa jeho narození, města Bibbiena, ležícího nedaleko hranic Toskánska a regionu Emilia-Romagna, si rodina zvolila svůj predikát. Třináct umělců ve čtyřech generacích působilo v Itálii, Německu, Španělsku, Švédsku, Rakousku, Uhersku, ale i např. v Lisabonu nebo v Petrohradu.

Ze všech členů rodiny měla pro dějiny umění v Rakousku a v Uhrách největší význam tvorba dvou ze čtyř bratří Galliů, a to Giuseppa (1696–1757) a o rok mladšího Antonia, v období jejich služby u vídeňského císařského dvora. Působili jako dvorní divadelní dekoratéři a inženýři divadelních budov. Jejich umělecké působení v Uhrách se spojuje se jménem ostřihomského arcibiskupa a uherského primase Imricha Esterházyho, pro kterého spolu navrhovali kromě Ostřihomi také v Bratislavě příležitostné architektonické scény a kulisy. Významnější uměleckou stopu na Slovensku zanechal mladší z bratrů, Antonio.

Antonio Luigi Galli da Bibbiena se narodil jako třetí ze čtyř synů Ferdinanda Galliho (1656–1743)^[1], všestranného umělce, který se proslavil jak teoretickým dílem, tak realizací iluzívních architektur a maleb. V roce 1711 Ferdinand vydal traktát L'architettura civile preparata su la geometria e ridotta alle prospettive, considerazioni pratiche (Občanská architektura vytvořená pomocí geometrie a redukující perspektivu, praktické návrhy), v němž názornou formou vyložil, jak se v malířství a architektuře uplatňují principy perspektivy, jak se konstruuje divadelní budova, kukátkové jeviště a jak se malují divadelní kulisy^[2]. Jako proslulý malíř a scénický dekoratér přišel již roku 1712 do Vídně na pozvání císaře Karla VI. a díky úspěšnému působení v hlavním městě císařství ho následovali i dva prostřední synové Giuseppe a Antonio. Nejstarší syn Alessandro (1687–před 1769) se brzy osamostatnil a pracoval jako dvorní architekt falckých kurfiřtů v Mannheimu^[3], nejmladší Giovanni Maria (1739-1769) se usadil v Praze^[4].

Antonio Luigi zúročil po otci zděděné vlohy, jeho výuku i tovaryšskou praxi. Základní umělecké vzdělání získal v Boloni; výtvarné principy dekorativního malířství si zdokonaloval především u otce. Spolu s ním se podílel na obnově divadla Teatro della Fortuna ve městě Fano), Teatro Aliberti v Římě (1720) a Teatro Malvezzi. Jako scénograf se uvedl v Teatro Fornaciari 1721 a v Teatro Vicini v Centu.

Vídeň

Po příjezdu do Vídně v novém prostředí poměrně rychle zdomácněl. V letech 1723 až 1747 pracoval pro dvůr císaře Karla VI. ve funkci "císařského prvního divadelního inženýra". Dále vyzdobil například vídeňský Questenberský palác. Z Vídně podnikal kratší "umělecké výjezdy" do okolí. V období let 1726–1727 např. působil v Uhersku, kde se podílel na výzdobě Baziliky svatého Michala ve Veszprému. V roce 1727 se vrátil zpět do Vídně, kde v letech 1747-1750 získal titul dvorního architekta.

Slovensko

Začátkem 30. let 18. století se zúčastnil první samostatné výzdoby chrámového interiéru v novostavbě vídeňského trinitářského Kostela svatého Petra. Bibbienovo řešení presbytáře s hlavním oltářem a iluzivní malbou na klenbě zaujalo tehdejšího uherského primase Imricha Esterházyho, ostřihomského arcibiskupa sídlícího v Bratislavě. Pro kardinála a významného mecenáše umělců (mj. do Bratislavy pozval sochaře Georga Rafaela Donnera) začal Bibbiena pracovat v roce 1739 na výmalbě interiéru kaple Trnavské Panny Marie, kterou dal Imrich Esterházy přistavět k trnavskému farnímu kostelu svatého Mikuláše. Následovaly práce v kapli bývalého pálffyovského zámečku v Kráľové u Sence v roce 1740. Ještě v témže roce ho arcibiskup Imrich Esterházy pověřil výmalbou interiéru domácí kaple Neposkvrněného početí Panny Marie v arcibiskupském letním paláci. Zdejší práce Bibbiena realizoval s pomocníkem, jímž byl Joseph Bernhard Krinner (kolem 1720–1770).

Bibbienovým nejvýznamnějším dílem na Slovensku jsou iluzívní malby na klenbách bratislavského trinitářského kostela, realizované v letech 1744–1745. O Bibbienově mistrovství svědčí fresky s dokonale perspektivně malovanými fiktivními architektonickými články (volutové konzoly, římsy, sloupy, pilastry a edikuly se sochami), jejichž odstupnění iluzivně zvyšuje poměrně nízké klenby. Poslední zakázku v bratislavském dómu Antonio realizoval v roce 1740. Byl to smuteční památník císaře Karla VI. Castrum doloris s katafalkem ve věži, opět příležitostná architektura, ale o její trvanlivosti svědčí zpráva, že se dochovala až do korunovace císařovny Marie Terezie, teprve roku 1743 za ni Antonio dostal zaplaceno. Rodina 1. února 1745 se Antonio v dómu svatého Martina v Bratislavě oženil s Eleonorou, dcerou svého spolupracovníka, císařského dvorního štukatéra Santina Bussiho. V červnu 1746 se mu zde narodil první syn Giovanni.

Návrat do Itálie

V polovině 18. století, po prvním desetiletí vlády Marie Terezie, byli italští umělci postupně z vídeňského dvora vytlačováni a nahrazování francouzskými malíři, jež zval především nový římskoněmecký císař František I. Štěpán Lotrinský. Pravděpodobně proto se Antonio Galli da Bibbiena vrátil v roce 1751 do Itálie, kde realizoval svá stěžejní díla včetně monumentálních budov divadel a kostelů, byl umělecky velmi aktivní až do své smrti v lednu 1774. K jeho čelným stavbám patří Divadlo v Palazzo della Signoria v Sieně (1851), kostel San Agostino v Sieně, Kostel sv. Antonína opata (Sabbioneta u Mantovy), průčelí kostela San Barnaba, Teatro Manzoni v Pistoji, Florencie, Teatro communale v Boloni, Milán, Forli, Parma.

Teatro Bibbiena, zvané také Teatro Scientifico, při Palazzo dell’Accademia Virginale v Mantově bývá považováno za nejvýznamnější z Antoniových četných divadelních budov. Originální řešení interiéru se vyznačuje množstvím luxusních loží ve třech patrech, velmi členitým prostorem a neobvyklým prostorem lóží, které jsou ve tvaru písmene "U" vysunuty na jeviště a za něj.

Charakteristika díla

Zásadním pojetím jeho tvorby je celostní řešení architektury, tzv. Gesamtkunstwerk, tj. vytořit monumentální stavbu s iluzivně perspektivně zkrácenými či zúženými články a její rovné ploch a přímé úseky ihned prolomit iluzívní malbou. Podstatnou složku představuje v ploše uplatněná iluzivní malba architektury. Navazuje tak na předchozí generaci malířů raného římského baroka, především malíř a teoretika iluzivní architektury Andreu Pozza, jehož díla studoval v Římě i ve Vídni. Odlišuje se od rakouských malířů iluzivních kompozic, např. svého současníka Paula Trogera (1698–1762), mladšího Franze Antona Maulbertsche (1724–1796) a Jana Lukáše Krackera, kteří výrazně potlačovali architektonické prvky svých kupolových dekorací. V jejich podání je architektonická kulisa pouze rámcem pro oblačný vzdušný prostor, v němž se pohybuje či vzlétá množství postav.

Galerie

• 

  Návrh výzdoby interiéru paláce

• 

  Návrh na palác, kresba

• 

  Hlavní oltář kostela sv. Petra, Vídeň (1730-1732)

• 

  Teatro Bibbiena v Mantově, lóže na jevišti

• 

  Kostel sv. Antonína opata, Sabbioneta

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antonio Galli da Bibbiena na slovenské Wikipedii.

Literatura

• Deanna Lenzi, Wanda Bergamini: Galli Bibiena: una dinastia di architetti e scenografi, Editore Accademia Galli Bibiena, Bibbiena 1997, s. 83, 114 (monografie v italštině)
• Thieme-Becker: Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, 1907, online [2]
• B. Balážová a kol., Medzi zemou a nebom - majstri barokovej fresky na Slovensku, Societas historiae artium a Ústav dejín umenia SAV, Bratislava, 2009, ISBN 978-80-970304-0-7
• Z. Bartošová a kol., Umenie na Slovensku, Slovart, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-8085-435-5
• Kolektív autorov: Slovensko - Kultúra I. časť, Obzor, Bratislava, 1979

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonio Galli da Bibiena na Wikimedia Commons