Antropomotorika

Antropomotorika (z řec. anthropos – člověk, a lat. motorika – pohyb, hnací síla) je vědní obor, jehož hlavním obsahem je zkoumání vnitřních pohnutek, které člověk pro pohyb má. Zkoumá stav a vývoj motoriky člověka, zákonitosti jejího vzniku a vývoje. Je poddisciplínou motoriky, která zahrnuje veškerou biomotoriku lidského pohybu a která dělí lidský pohyb na základní, pracovní, kulturní, tělocvičný, bojový a sportovní. V užším slova smyslu můžeme antropomotoriku definovat jako motoriku tělesné kultury.

Antropomotorika se řadí po boku výrazů:

• Biomotorika: motorika živých systémů, živočichů, rostlin i člověka.
• Psychomotorika: spojení motoriky s psychikou člověka - emoce vyjádřené pohybem. Psychika ovlivňuje pohybovou činnost.
• Senzomotorika: spojení dvou částí reflexního kruhu.
  • Senzomotorické vstupní mechanismy
  • Motorické výstupní mechanismy
• Ideomotorika: pohyby, které si myslíme před samotným vykonáním pohybu - spojení motoriky s druhou signální soustavou.
• Motilita: pohyby hladkého svalstva - srdce, plic, střev, žaludku aj..
• Hybnost: pohyb tvořený svalstvem kostry.

Vývoj

Mezi nejznámějšími vědci, kteří se zabývali naukou o pohybu člověka byl Aristotelés. Zkoumal odpovědi na otázky o lidské činnosti a své poznatky sepsal v knize Metafyzika. Dalším významným vědcem byl v době renesance Leonardo da Vinci. Ve 20. století mezi válkami se začali zajímat o problematiku motoriky Müller a Zeuner.
Jeden z hlavních představitelů antropomotoriky v dnešní době je K. Meinel, který nauce o pohybu položil pedagogický základ v knize Bewegungslehre. Ta je prvním uceleným dílem o pohybu člověka v oblasti tělesné výchovy a podruhé byla přepracována roku 1976 G. Schnabelem.
V česku se poznatky o antropomotorice začaly rozvíjet v 60. letech 20. století v rámci teorie tělesné výchovy. Ucelenou učebnici antropomotoriky sepsal S. Čelikovský spolu s kolektivem autorů v roce 1979.

Specifika

Antropomotorika se dá považovat za speciální vědu, protože studuje to, co nelze studovat v jiných tělovýchovných vědách, např. pohnutky pro zaujímání postavení lidského těla, funkce CNS a vědomí. Tyto faktory určují vnější pohyb člověka. Mezi vnitřní faktory řadíme motorické vlastnosti, schopnosti, návyky, vědomosti a zručnost.

Dále jde o:

• Motorické předpoklady
• Pohybové projevy
• Ontogenetická motorika
• Hodnocení

Rozpracování těchto oblastí vede k rozvoji vědních disciplín:

• Koordinační schopnosti
• Soustava a názvosloví tělesných prvků
• Teorie testování

Vztah s jinými vědami

Díky svému předmětu zkoumání a metodám nemůže být antropomotorika zařazována vedle věd jako biologie, antropologie nebo psychologie. Z přírodních věd používá poznatky především antropologie, fyziologie, kineziologie, biochemie, ze společenských věd pak poznatky pedagogiky a psychologie. Ani zařazení antropomotoriky do tělesné kultury není zcela jednotné. Lze je schematicky znázornit:

A = Motorická základna, prostředky pro B

B = Komponenty tělesné kultury

C = výsek kultury, ve které se realizuje A, B.
^[1]

Metody

Empirické metody antropomotorikyí:

• Pozorování (zjišťování kvalitativní úrovně pohybových činností)
• Experiment (se změnami podmínek pro vznik a průběh pohybu)
• Měření a odporové posuzování (zjišťování kvalitativních a kvantitativních shod a rozdílů v pohybu. Vliv věku, pohlaví, tréninku apod.)

Teoretické metody antropomotoriky:

• Idealizace
• Formalizace
• Axiomatizace v analýze, syntéze, indukci, dedukci, abstrakci (lze použít i u metod empirických)

Odkazy

Reference

Literatura

• ČELIKONSkÝ, Stanislav: antropomotorika. Košice : Rektorát Univerzity P.J.Šafárika, 1985. 310 s. (Slovenština)
• KODÝM, Miloslav; BLAHUŠ, Petr. K psychologii schopností a predikci senzomotorického výkonu. 1.. vyd. Praha : Academia, 1987. 232 s.
• MĚKOTA, Karel; NOVOSAD, Jiří. Motorické schopnosti. 1.. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 175 s.ISBN 80-244-0981-X