Apollo et Hyacinthus

Apollo et Hyacinthus
Žánrintermezzo
SkladatelWolfgang Amadeus Mozart
LibretistaRufin Widl
Premiéra13. května 1767
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Apollo et Hyacinthus (česky Apollo a Hyacint) je první (předchozí první operní dílo je jen tzv. zpěvohra, v němčině Singspiel) opera W. A. Mozarta z roku 1767 (KV 38). Napsal ji, když mu bylo pouhých 11 let. Poprvé byla uvedena v Salcburku 13. května 1767 v aule místní univerzity. Opera má tři dějství. Jako jediná z oper W. A. Mozarta je originálně zkomponována v latině. Autorem libreta je Rufinus Widl. První novodobé představení se konalo až 29. dubna 1922 v německém Rostocku.[1] V Česku se předpremiéra opery konala v libereckém divadle F. X. Šaldy 12. ledna 2006, oficiální premiéra pak ve Stavovském divadle v Praze 29. ledna 2006.[2]

Postavy

  • Oebalus (král Lakónie), tenor
  • Hyacinthus (syn krále Oebala), soprán
  • Melia (dcera krále Oebala), soprán
  • Apollo (řecký Bůh a host krále Oebala), kontraalt
  • Zephyrus (Hyacintův přítel), kontraalt
  • dva Apollovi kněží, bas

Děj

Téma opery se inspiruje milostným příběhem spartského hrdiny Hyacinta a řeckého boha Apolla, jak jej sepsal římský poetik Ovidius.

První dějství

V první árii (jediná sborová árie) připravují Oebalus a Melia zápalnou oběť bohu Apollovi. Ta je ale zasažením blesku zničena. Hyacint v druhé sólové árii všechny ujišťuje, že Apollo se kvůli tomu hněvat nebude. Samotný Apollo poté přichází v přestrojení mezi osazenstvo krále Oebala. Mezi Apollem a Hyacintem dochází k citovému sblížení (třetí árie).

Druhé dějství

Ve čtvrté árii Melia zpívá o radosti z toho, že ji Apollo údajně miluje. Otec Oeabalus je rád a chce ji provdat. Do toho náhle přichází zpráva o smrtelném zranění Hyacinta. Ten byl zasažen hodem disku při sportovním utkání mezi Apollem, Hyacintem a Zephyrem. Zephyrus se kaje za spoluvinu (pátá árie). Oebalus ale viní Apolla a chce jej z království vypudit. Ten však přichází a proměňuje Zephyra ve vítr, který má mít čin na svědomí. Duet šesté árie znázorňuje vypjatou debatu mezi Melií a Apollem. Melia obviňuje Apolla z vraždy Hyacinta. Ten jí však oponuje, že je nevinný.

Třetí dějství

Hyacint, těsně předtím, než podlehne svým smrtelným zraněním, sděluje otci Oebalovi, že jeho skutečným vrahem je Zephyrus. Oebalus pak v sedmé árii vyjadřuje obrovský smutek, ale také zuří a touží po pomstě za svého mrtvého syna. Melia poté navštěvuje otce Oebala a dozvídá se pravdu. V osmé árii (jejich společný duet) oba truchlí nad ztrátou Hyacinta i nad ztrátou přízně boha Apolla. Konečným rozuzlením je příchod Apolla, kterého zpět přivedla láska k Melii. Apollo svou božskou mocí způsobuje, že na hrobu Hyacinta vyrůstá koberec květin. Poslední devátá árie je radostnou ukázkou zasnoubení Apolla a Melie (trio Apollo, Melia, Oebalus) a příslibem věčné ochrany království bohem Apollem.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Apollo a Hyacint. www.ensembledamian.com [online]. [cit. 2021-08-03]. Dostupné online. 
  2. ↑ https://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_cat-0521600-Wolfgang-Amadeus-Mozart-17561791-Apollo-et-Hyacinthus/

Literatura

  • ŠIMKOVÁ, Dana. Apollo et Hyacinthus – Apollón a Hyacint. In: HOSTOMSKÁ, Anna. Opera. Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. ISBN 978-80-205-0637-5. Kapitola Wolfgang Amadeus Mozart, s. 99–100.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Wolfgang-amadeus-mozart 1.jpg

This posthumous portrait of Wolfgang Amadeus Mozart was painted by Barbara Kraft at the request of Joseph Sonnleithner in 1819, long after Mozart died. Sonnleithner, who was making a "collection of portraits in oils of well-known composers" (Deutsch) wrote to Mozart's still-living sister Maria Anna ("Nannerl"), asking her to lend a picture to Kraft (a well-known artist working in Salzburg). Here is part of Nannerl's reply:

... [her friend ] Councillor von Drossdick ... sent the artist to me to see all 3 [of my] pictures [of Mozart], the one that was painted when he came back from the Italian journey is the oldest, he was then just 16 years old, but as he had just got up from a serious illness, the picture looks sickly and very yellow; the picture in the family portrait when he was 22 years old is very good, and the miniature, when he was 26 years old, is the most recent I have, I therefore shewed this one to the painter first; it seemed to me from her silence that is would not be very easy to enlarge it, I therefore had to shew her the family portrait and the other one, too. ... she wants to take her copy from the family portrait and introduce only those features from the small picture which make him look somewhat older than in the big picture."

Deutsch identifies the three pictures as:

  1. "Perhaps" the portrait by Knoller, Milan 1773. [1]
  2. The family portrait by della Croce.
  3. A lost small version of the famous portrait by Joseph Lange.
For present purposes, this implies that Kraft painted this with some basis to go on (and not completely out of her head, as the painter of this ridiculous picture did). Also, it tells us that Nannerl thought that the della Croce picture was "very good".