Apsaras

Pískovcová socha apsarasy, Uttarpradéš, 12. století

Apsarasy, též apsary, jsou indické mytické ženské bytosti, vynikající obzvláštní krásou přirovnávané k evropským nymfám a vílám, které se dělí na laukika „pozemské“ a daivika „božské“. Jsou družkami nebeských hudebníků gandharvů a jsou také považovány za nebeské hudebnice a tanečnice, uvádí se též že obývají Indrovo nebe. Některé z nich jsou také manželkami bohů či ršiů. V Rgvédu byly spojovány s vodou, pozdější texty je spojují také se zemí a stromy, přisuzují jim schopnost měnit podobu, zpravidla ve vodní ptáky. Někdy obývají i stromy, především smokvoně a badyáníky, či sídlí v horách, řekách a lesích. V hinduistických textech se uvádí jejich počet od tisíců po několik milionů.[1][2][3]

Bohové je často posílají za askety aby je svedli a zabránili jim tak získaní velké moci, svou krásou, přelétavostí a lehkomyslností však mohou být nebezpečné i běžným smrtelníkům. Své děti většinou opouští, ale lze mezi nimi nalézt i věrné manželky a matky. Ve velké oblibě mají hazardní hru vrhcáby a hráči je vzývají pro štěstí. Podle Mahábháraty ve svých zářivě barevných vozech odnáší padlé válečníky do Indrových nebes, čímž se podobají severským valkýrám. Apsary se také objevují v buddhistických textech jako jsou džátaky.[1][3]

O jejich původu existuje několik podání. Podle některých se objevily během stloukání Mléčného oceánu, podle dalších se zrodili z Pradžápatiho, Brahmy, Manua či Agniho nebo ze spojení Kašjapy a Muni. Nejznámější z apsaras je Urvaší, s kterou smrtelník Purúravas zplodil předky Pánduovců a Kuruovců, rodů které spolu soupeří v Máhábháratě. K dalším patří například Rambha, Adrika, Ménaka či Šakuntala.[1][3]

Apsarasy jsou často zpodobněny na sochách a malbách v Indii a jihovýchodní Asii. K nejvýznamnějších jejich ztvárněním patří fresky z 5. a 6. století z buddhistických jeskyních chrámech v indické Adžantě, fresky v troskách paláce z 5. století v Sigirije na Srí Lance nebo sochy a basreliéfy v kambodžském Angkoru.[2]

Reference

  1. ↑ a b c DALAL, Roshen. Hinduism: An Alphabetical Guide. [s.l.]: Penguin India, 2010. ISBN 978-0143414216. [Kapitola Apsara]. 
  2. ↑ a b Apsara [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2021-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c FILIPSKÝ, Jan. Encyklopedie indické mytologie. Praha: Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-348-0. S. 22. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

India semi-devine attendant Dancing Celestial.jpg
Autor: Rosemania, Licence: CC BY 2.0
Dancing Celestial

India (Uttar Pradesh). Early 12th century. Sandstone. H. 331/2 in. (85.1 cm) Promised Gift of Florence and Herbert Irving (L 1993.88.2) Metropolitan Museum of Art, NYC.

The contours and richly ornamented surfaces of this celestial attendant to the gods exemplify a stylistic shift away from earlier Gupta-influenced forms. Here the linear play of surface decoration and dramatic contours replace the earlier emphasis on seamless volume and subtle balance. The sculptor has twisted the figure into an extraordinary pose that captures the essence of her dance and seems absolutely believable until one imagines actually trying to turn this way. The jewelry sways and emphasizes her movements, both in the way the necklaces and sashes follow the curves of her body and in the upward thrust of the spiked tips of her crown. The crisp carving of her adornments makes a pleasing contrast with the smooth and rounded surfaces of her flesh. Images of dancing semidivine attendants often appear on the outer walls of Hindu temples. They are placed near the figures of gods to honor the deity, just as actual female dancers honored the gods’ images within the temple.