Aršak II. (opera)

Aršak II.
Arsace Secondo (Olympia) / Արշակ Բ
Tigran Čuchadžjan
Základní informace
Žánr	opera
Skladatel	Tigran Čuchadžjan
Libretista	Tovmas Terzjan
Počet dějství	4
Originální jazyk	italština
Datum vzniku	1868
Premiéra	29. listopadu 1945, Jerevan, Státní divadlo opery a baletu Arménské SSSR A. Spendiarjana / 8. září 2001, San Francisco, War Memorial Opera House
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aršak II. (v italském originále Arsace Secondo, arménsky Արշակ Բ ) je opera o čtyřech dějstvích arménského skladatele Tigrana Čuchadžjana na libreto spisovatele Tovmase Terzjana (Tommaso Terziani). Námět pochází z pozdně antického období arménských dějin, vlády krále Aršaka II. (cca 338–cca 368 n. l.). V době skladatelova života byla opera provedena jen v úryvcích, vcelku a v přepracovaném znění byla uvedena až roku 1945 v jerevanském operním divadle, ve znění věrnějším Čuchadžjanovu originálu ji uvedlo poprvé roku 2001 operní divadlo v San Franciscu.

Vznik, charakteristika a historie opery

Tigran Čuchadžjan byl arménský skladatel narozený a žijící v Konstantinopoli. V letech 1862–1864 studoval v Miláně a dostal se do úzkého styku s tehdejší italskou operou (Giuseppe Verdi, Saverio Mercadante…). Ihned po návratu do Konstantinopole se zapojil do hudebního života arménské komunity i mimo ni, zformoval malý orchestr a začal psát operu na libreto, které mu napsal v italštině arménsko-italský básník Tovmas Terzjan (1840–1909).^[1]

Terzjan vybral epizodu z pozdně antické arménské historie. Hlavní hrdina, arménský král Aršak, je vylíčen jako vojevůdce, ale především jako tyran, kterého dostihnou následky jeho činů.^[1] Dějový motiv, kdy dá Aršak zabít svého bratra a následně svede jeho vdovu, připomíná Shakespearova Richarda III.

Opera byla hotova roku 1868 a téhož roku byla předvedena koncertně její předehra a v Naumově divadle rovněž 2. a 3. dějství (10. března).^[2][3] Čuchadžjanovy naděje na jevištní uvedení celé opery pominuly po požáru Naumova divadla, jediného divadla v Konstantinopoli, které mělo potřebné technické parametry, a poté, co se vnitřní politika osmanské říše začala obracet k potlačování arménské menšiny a její kultury.^[1] Úryvky z opery byly uvedeny i v Benátkách, Paříži a Vídni (na divadelním festivalu roku 1873), aniž by získaly skladateli naději na uvedení opery mimo Osmanskou říši.^[4] Popularitu jako koncertní kus si získala alespoň předehra, která se pod názvem Olympia (tak překřtili autoři celou operu, aby dosáhli blahovolnějšího přístupu osmanské cenzury) hrála na řadě míst Evropy.^[1][2]

Terzjan následně roku 1871 vydal své původní libreto (bez zohlednění změn provedených skladatelem v průběhu kompozice), a to v italštině i vlastním překladu do arménštiny. Překlad však nebyl určen ke zpěvu.^[1]

Po smrti skladatelovy vdovy v Paříži ve 30. letech 20. století byla Čuchadžjanova pozůstalost poslána do sovětské Arménie,^[1] kde ji objevili roku 1942 arménští hudební vědci Georgi Tigranov a Alexander Šachverdjan.^[2][5] V době druhé světové války se sovětští představitelé rozhodli předělat tuto psychologicko-melodramatickou operu na velkou vlasteneckou operu. Nové libreto ve východní arménštině napsal spisovatel Armen Gulakjan a hudební úpravu provedli Šachverdjan a skladatel Levon Hodža-Ejnatov. Děj byl zásadně změněn: z tyranského Aršaka se stal moudrý a spravedlivý vládce, jeho manželka, cizinka Olympia, se stala intrikánkou a zrádkyní, zato vražednice Parandzem se stala kladnou hrdinkou. Zásadní postavy Aršakova bratra Knela a vojevůdce Valinaceho byly škrtnuty, zato byly přidány nové. Rovněž z hudebního hlediska byl materiál různě proškrtán, přeskupen a nově orchestrován.^[1]

Tato verze měla premiéru 17. listopadu 1945 v Jerevanském divadle opery a baletu k výročí 25 let od založení Arménské sovětské socialistické republiky.^[2] Nové inscenace v Jerevanu následovaly v letech 1956, 1971 a 1984 (režisér Tigran Levonjan). Na základě poslední jmenované inscenace vznikla roku 1985 i gramofonová nahrávka^[6] a roku 1988 pak hraný film, který režíroval Tigran Levonjan a současně v něm hrál titulní roli (již zpíval M. Erkat) a zpíval roli Tirita (již hrál A. Vartanjan).^[7]

Z podnětu prvního houslisty San Francisco Orchestra Gerarda Svazliana, režiséra Geralda Papasiana a muzikologa Haiga Avakiana – a díky značné finanční podpoře shromážděné arménsko-americkou komunitou – uvedlo roku 2001 divadlo San Francisco Opera novou verzi opery. Ta vycházela mnohem přesněji z dochované Čuchadžjanovy partitury i z původního (italského) libreta, které však Papasian přeložil do západní arménštiny.^[1] Kritické ohlasy byly různorodé (losangeleský hudební kritik Alan Rich: „…snad žádná nedávná opera, jež dostala tak příhodnou příležitost k prosazení, nezklamala očekávání v ní kladená tak prudce“^[8]). Zejména hlasy ze samotné Arménie nepřijímaly „odhrdinštění“ Aršaka a mírně moderní inscenaci příznivě.^[5] Mnoho pochvaly si však nevysloužila ani nová jerevanská inscenace z roku 2007, přestože se poprvé v Arménii i ona obrátila k původní podobě opery.^[5]

Aršak II. je považován za první arménskou operu,^[4][5] avšak jeho hudba nemá mnoho charakteristických arménských rysů^[8]. Čuchadžjan byl nazýván „arménský Verdi“ a jeho opera plně přebírá hudební jazyk soudobé italské operní produkce; podle arménského hudebního vědce Georgiho Tigranova chtěl Čuchardžjan prostě „obrátit se se svou operou na evropské posluchačstvo a vyprávět mu o Arménii v celosvětové řeči italské opery“.^[4] Přesto se o Čuchadžjanovi, zvláště ve vztahu k Aršaku II., někdy mluví (například v průvodním textu k nahrávce opery z roku 1985), že „byl první, kdo použil evropské techniky na orientální hudbu,“ a že jeho hudba je „prozářena paprsky Orientu“.^[2]

Osoby a první obsazení

Děj opery

Odehrává se v Armaviru roku 364 n. l.

1. dějství

Arménský král Aršak II. zvítězil v boji nad vojsky Perské říše a nyní se triumfálně vrací do svého sídelního města Armaviru. Lid jej s jásotem vítá a pod vedením patriarchy Nersa vzdává díky Bohu za vítězství a modlí se za svého panovníka.

K Aršakovi se přihlásila o audienci jeho švagrová Parandzem. Chce využít povznesené chvíle a poprosit krále o milost pro svého manžela – Aršakova bratra Knela, který byl obviněn z účasti na spiknutí a poslán do vyhnanství. Za Knela se přimlouvá i velitel královy stráže Vartan, ale Aršak nechce vyslyšet prosby mladé a krásné švagrové (o niž se před jejím sňatkem sám ucházel), protože by ji sám rád získal na Knelův úkor.

Knel se však v skutečnosti potají vrátil z vyhnanství a snaží se najít spojence, kteří by mu pomohli bratra odstranit. Nachází ho ve vojevůdci Valinakovi, který do Arménie přišel v doprovodu Aršakovy manželky, byzantské princezny Olympie. Valinace je do své paní zamilován a je pohoršen tím, jak ji král zanedbává. Tuto nenávist ještě posílí Knelovo vyprávění o tom, že se Aršak stal králem tím, že zavraždil svého a Knelova otce krále Dirana. Knel a Valinace uzavírají spojenectví a chystají se vyvolat vojenskou vzpouru, která by Aršaka svrhla.

2. dějství

Valinace vyhledal královnu Olympii a varuje ji, že se Aršak zamýšlí zbavit jí i jejího syna, aby se mohl oženit s Parandzem. Současně jí vyznává svou lásku. Ale Aršak měl svou manželku pod dohledem a přichází se strážemi právě včas, aby ji přistihl s Valinakem. Obviňuje ji z nevěry a málem by Olympia a Valinace přišli na místě o život, kdyby nezasáhl patriarcha Nerses. Ten se pak snaží králi promluvit do duše a odvrátit jej od tyranských činů.

Mezitím však byl úspěšně proveden jiný Aršakův záměr: jeho bratr Knel byl jeho vojáky vypátrán, jak se skrývá v královském paláci, a smrtelně zraněn. Umírajícího Knela přivádí Parandzem. Knel obviňuje Aršaka z bratrovraždy a proklíná jej, načež umírá v náručí své choti.

3. dějství

Aršak dosáhl svého cíle, poslal Olympii se synem do vyhnanství a oženil se s Parandzem. Ale sotva se tak stalo, touží opět po své bývalé ženě a po synovi. Svěřuje se s tím Vartanovi, jejich rozhovor však vyslechne Parandzem a dává potají příkaz, aby byl Aršakův a Olympiin syn zavražděn.

Mezitím Valinace rozšířil pověst, že král dal královnu a následníka trůnu zavraždit, a sbírá povstalecké vojsko, které nabírá na síle. Aršak chce své svědomí utišit modlitbou na hřbitově u hrobu svého otce, po boku své nové královny. Ale oba zde slyší hlasy duchů svých obětí – Aršak krále Dirana, Parandzem Olympiina dítěte –, které je obžalovávají a varují zároveň. Oba jsou zděšeni a na kolenou prosí stíny o odpuštění.

4. dějství

Aršak chce dostát své přísaze ze hřbitova, a proto vyslal patriarchu jako vyslance k Olympii do vyhnanství, aby ji přivedl zpět do královského paláce. Královna se vrací za velké slavnosti, jíž se účastní hodnostáři a šlechta z celé země. Aršak podává Olympii jako gesto usmíření číši vína, nevěda, že ji rozhněvaná Parandzem naplnila jedem. Olympie po pár doušcích klesá otrávena k zemi.

Přítomní jsou zděšeni tímto skutkem, jejž přičítají králově věrolomnosti. V tom okamžiku přitáhne Valinace se vzbouřenci a mnozí šlechtici přecházejí na jejich stranu. Olympia vydechne naposledy ve Valinakově náručí. Arménští velmožové volí novým králem Valinaka a Aršak, překvapený a otřesený těmito událostmi, se odevzdává novému vládci na spravedlivý soud.

Diskografie

• 1985 (С10 21909-16). Hrají a zpívají (Aršak II.) Migran Jerkat, (Olympia) Goar Gasparjan, (Parandzem) Goar Galadžjan, (Nerses) Nar Ohanesjan, (Tirit) Tigran Levonjan, (Spandarat) Robert Baburin, (Drastamat) Mirič Davtjan, (Vasak) Valerij Arťjunov. Sbor a orchestr Státního divadla opery a baletu Arménské SSR řídí Aram Katanjan.^[6]

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Aršak II. na Wikimedia Commons