Arata Isozaki

Arata Isozaki
Narození	23. července 1931 Óita
Úmrtí	28. prosince 2022 (ve věku 91 let) Naha
Alma mater	Tokijská univerzita Oita Uenogaoka high school
Povolání	architekt a vysokoškolský učitel
Zaměstnavatel	Tokijská univerzita
Ocenění	Královská zlatá medaile (1986) velkokříž Řádu za občanské zásluhy (1997) Pritzkerova cena (2019) komandérský kříž Řádu za zásluhy Polské republiky
Choť	Miyawaki Aiko (1972–2014)
Web	isozaki.co.jp
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arata Isozaki (23. července 1931 Óita – 29. prosince 2022^[1]) byl japonský architekt, laureát Pritzkerovy ceny pro rok 2019.^[2]

Život

Narodil se na nejjižněji položeném ostrově Japonska Kjúšú. Od roku 1953 navštěvoval Fakultu architektury na Tokijské univerzitě, kterou úspěšně ukončil v roce 1954. Po studiích získal práci u významného architekta Kenzó Tangeho. V roce 1963 si založil vlastní ateliér pod názvem Arata Isozaki & Associates. Roku 1964 měl svou první přednášku na Tokijské univerzitě a od té doby přednášel na mnoha univerzitách po celém světě (Harvard, Yale, UCLA). Byl třikrát ženatý a s druhou manželkou měl dva syny.

Tvorba

V době, kdy se začal věnovat architektonické tvorbě, vládl v Japonsku směr zvaný metabolismus. V pozdních 50. letech se začaly navrhovat přizpůsobivé plug-in megastruktury. Po úpadku metabolistických myšlenek nastoupila tzv. „nová vlna“ architektů, mezi nimiž vynikal právě Arata Isozaki či Kazuo Šinohara. Dospěli k přesvědčení, že v současnosti již nelze dosáhnout významuplný vztah mezi budovou a městem jako celkem, každá stavba je dnes solitér a harmonicky ji vkomponovat do chaotické změti moderního velkoměsta není možné.

Isozakiho kariéra po odchodu z ateliéru Kenzo Tangeho začala návrhem pobočky banky Fukuoka na ostrově Kjúšú v roce 1966. Na 14. trienále v Miláně představil Elektrický labyrint. Šlo o revoluční dílo pojaté jako multimediální představení Hirošimské tragédie, sestávající z náhodně se otáčející obrazovky a obrazů promítaných zpětně. Tímto dílem si získal reputaci u evropské avantgardy.

Na trienále se setkal se skupinou Archigram, jakož i s Hansem Holleinem, jehož tvorbou se v pozdějších návrzích nechal inspirovat, zejména v otázce výběru a kombinace materiálů. Inspiroval se také Claudem Ledouxem a jeho symbolickou neoplatónovskou geometrií.

Za vyvrcholení jeho tvorby se považuje Muzeum Gunma v Japonsku, postavené v letech 1971–1974. Tato stavba byla reakcí na mizení tradiční japonské architektury, a to zejména na ztrátu tradičního japonského prostoru šera, tedy zákoutí s tlumeným osvětlením.

Charakteristické znaky tvorby

Zacházel s neobvyklými kombinacemi materiálů jako kámen + kov + dřevo. Stavby jsou charakteristické smělostí formy, plnými, mohutnými objemy, zajímavou barevností a vynalézavostí. Používal jednoduché geometrické formy. Nejpoužívanějšími prvky jsou kostka, mříž, zaoblenost hran, která je patrná na většině staveb japonské architektury 20. století, jakož i duch minimalismu, i co se interiérů týká. Často využíval střešní světlíky na prosvětlení prostoru, díky čemuž si mohl dovolit nenarušovat vnější fasády okenními otvory.

Kombinoval prvky tradiční japonské kultury a západní styl. „Jako architekt opravdu následuji západní kulturu, ale vyrostl jsem v Japonsku a mám sobě jeho kulturu, takže mám představu o prostoru, která je asijská. Velmi se přikláním k asijské tradici. Pokud však jde o formu architektury, přikláním se spíše na západ,“ řekl k tomu sám Isozaki.

Projekty a realizace

• 1968/71 – Fukuoka City Bank, ústředí, Fukuoka, Japonsko
• 1971/74 – Muzeum umění prefektury Gunma, Japonsko
• 1972/74 – Muzeum moderního umění Kita-Kyushu, Fukuoka, Japonsko
• 1973/74 – Hlavní knihovna Kita-Kyushu, Fukuoka, Japonsko
• 1976/78 – Radnice Kamioka, Gifu, Japonsko
• 1978/83 – Tsukuba Center Building, Ibaragi, Japonsko
• 1981/86 – Muzeum současného umění, Los Angeles, USA
• 1983/90 – Palau Sant Jordi, Barcelona, Španělsko
• 1986/90 – Umělecká věž Mito, Ibaragi, Japonsko
• 1986/92 – Nové Brooklynské muzeum, New York, USA
• 1987/89 – Univerzita Bond, Queensland, Austrálie
• 1987/90 – Budova Disney, Florida, USA
• 1987/90 – Mezinárodní konferenční centrum Kita-Kyushu, Fukuoka, Japonsko
• 1990/94 – Centrum japonského umění a technologie, Kraków, Polsko
• 1991/95 – Koncertní sál, Kjóto, Japonsko
• 1991/95 – B-con Plaza, Oita, Japonsko
• 1993/95 – Casa del Hombre, A Coruña, Španělsko
• 1993/96 – Policejní stanice Západ, Okajama, Japonsko
• 1993/98 – Kulturní komplex Higashi Shizuoka, Šizuoka, Japonsko
• 1997/03 – Centrum umění a médií Yamaguchi, Yamaguchi, Japonsko
• 1998 – Kulturní centrum Shenzhenu, Čína
• 1999 – The Millenium House - Sheikh AL-Thani Villa, Katar
• 1999 – Sheikh Al-Thani Majilis, Katar
• 2001 – Ubytovací areál High-town Kitagata II, Gifu, Japonsko
• 2001 – Komunitní centrum Kitagata, Gifu, Japonsko
• 2002 – Národní knihovna, Katar
• 2002 – Stadion ledního hokeje, Turín, Itálie
• 2003 – Akademie výtvarných umění a muzeum současného umění CAFA Moca, Peking, Čína
• 2003 – Zendai Art Museum Hotel, Šanghaj, Čína
• 2003 – Národní knihovna Nik-Naten, Katar
• 2004 – Projekt Nanjing, Nanking, Čína

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arata Isozaki na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Arata Isozaki na Wikimedia Commons
• Informace na About.com Archivováno 22. 2. 2017 na Wayback Machine.
• Profil na Great Building.com
• Profil na Archiweb.cz