Ariel (měsíc)
| Ariel (měsíc) | |
|---|---|
.jpg) | |
| Identifikátory | |
| Typ | měsíc |
| Objeveno | |
| Datum | 24. října 1851 |
| Objevitel | William Lassell |
| Fyzikální charakteristiky | |
| Rovníkový průměr | 1 159[1] km |
| Povrch | 4 211 300 km² |
| Objem | 812 600 000 km³ |
| Hmotnost | 1,35 × 1021 kg |
| Průměrná hustota | 1,592 ± 0,15 g/cm³ |
| Gravitace na rovníku | 0,27 m/s² |
| Úniková rychlost | 0,537 km/s |
| Perioda rotace | 2,5 d |
| Povrchová teplota | |
| - průměrná | 60 K |
Ariel je jeden z největších měsíců planety Uran. Byl objeven Williamem Lassellem 24. října 1851. Podrobnější průzkum a snímky měsíce pořídila sonda Voyager 2 v lednu 1986, kdy proletěla 127 000 km od měsíce.
Charakteristika
Je jedním ze čtyř největších Uranových měsíců (společně s měsíci Oberon, Umbriel a Titania). Od planety je vzdálen 191 020 kilometrů. Jeho průměr je 1 155,4 km a hmotnost cca 1,35 × 1021 kg, oběžná doba je 2,5204 dne.
Podobně jako ostatní Uranovy měsíce nese Ariel své jméno podle jedné z postav díla Williama Shakespeara, konkrétně podle postavy ducha z dramatu Bouře.
Ariel se skládá z 50 % z vodního ledu, z 30 % z hornin a 20 % připadá na metanový led. Na povrchu dominují pruhy, které vypadají jako čerstvá námraza. Tento měsíc má nejsvětlejší povrch ze všech zblízka fotografovaných měsíců planety Uran. Nevyskytují se tu krátery s průměrem větším než 50 km. Zdá se, že v minulosti probíhala na měsíci bouřlivá geologická aktivita, která zanechala stopy v podobě zlomových kaňonů, zaplavených v mnoha případech vodou z nitra měsíce. V místech, kde se kaňony přetínají, je možné pozorovat hladký povrch, pravděpodobně vyplněný ledem.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ariel (moon).jpg na anglické Wikipedii.
- ↑ Ariel [online]. Solar System Scope [cit. 2022-04-22]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ariel na Wikimedia Commons
.jpg?oldid=1078160364){kind=link}
Média použitá na této stránce
This mosaic of the four highest-resolution images of Ariel represents the most detailed Voyager 2 picture of this satellite of Uranus. The images were taken through the clear filter of Voyager's narrow-angle camera on Jan. 24, 1986, at a distance of about 130,000 kilometers (80,000 miles). Ariel is about 1,200 km (750 mi) in diameter; the resolution here is 2.4 km (1.5 mi). Much of Ariel's surface is densely pitted with craters 5 to 10 km (3 to 6 mi) across. These craters are close to the threshold of detection in this picture. Numerous valleys and fault scarps crisscross the highly pitted terrain. Voyager scientists believe the valleys have formed over down-dropped fault blocks (graben); apparently, extensive faulting has occurred as a result of expansion and stretching of Ariel's crust. The largest fault valleys, near the terminator at right, as well as a smooth region near the center of this image, have been partly filled with deposits that are younger and less heavily cratered than the pitted terrain. Narrow, somewhat sinuous scarps and valleys have been formed, in turn, in these young deposits. It is not yet clear whether these sinuous features have been formed by faulting or by the flow of fluids.