Arménské náboženství

Socha Anahit vyobrazené ve stylu Afrodity z města Satala v Malé Arménii, cca 200-100 př. n. l.

Arménské náboženství označuje soubor věrských představ a praktik Arménů do přijetí křesťanství během 4. století n. l, včetně takzvané arménské mytologie. Kromě domácích představ vycházejících z indoevropského dědictví na něj měla vliv také náboženství sousedních semitských národů, Urarťanů a především pak Peršanů, kteří Arménii ovládali od dob Achaimenovské říše a kteří v Arménii rozšířili zarathuštrismus.[1][2]

Božstva

Arménský panteon v dochovaných zdrojích je reprezentován téměř výhradně jmény íránského původu, jedinou výjimkou je bohyně Astłik,[3] a náboženství Arménců v nich se dá považovat za lokální formu zarathuštrimu, který však byl importovaným náboženstvím. Podle Strabóna Arménci uctívali stejná božstva jako Peršané a Médové, ve zvláštní úctě však měli Anáhitu, ctěnou ve městě Eriza. Podle legendisty Agathoangela bylo ctěno sedm hlavních božstev: Aramazd, Anahit, Tiur, Mihr, Baal-Šamin, Nane a Astłik. Jako osmé božstvo může být chápán oblíbený Vahagn, rival Baal-Šamin a Mihra. Ten také s nejmocnějším Aramazdem a nejoblíbenější Anahit tvořil jakousi triádu.[1]

Nejvýznamnější božstva tak byla:

  • Jméno Aramazd, které nosil hlavní arménský bůh, je nejspíše zkomoleným perským Auramazda. Od svého zarathuštrického protějšku se lišil méně významnou pozicí a byl otcem Anahit, Naneho a Mihra.[1]
  • Anahit, odvozená od íránské Anáhity, byla nejoblíbenějším božstvem širokých mas, jejíž kult snad navazoval na starší domácí bohyni.[1]
  • Tir či Tiur, písař Aramazdův a bůh planety Merkur, který měl chrám zvaný Erazamojn v Artašatu. Své jméno nejspíše získal od stejnojmeného perského boha, zatímco funkci od Nabua, mezpotámského boha planety Merkur a písaře bohů.[2] Podle Mardirose Anakiana se však původně jednalo o hlavního boha Arménů, který své jméno i funkci zdědil po praindoevropském nebeském bohu *Djéusovi.[1]
  • Vahagn, jehož jméno snad vychází z avestánského Verethragna, byl spojován se sluncem a považován za drakobijce

K dalším božstvům pak patří:

  • Ayg je rekonstruované jméno arménské bohyně úsvitu, o jejíž existenci se spekuluje na základě obřadu z turecké provincie Van a v arménské vesnici Artamet. Ten se nazývá ɛk‘ parɛw „vítání úsvitu“ a je provádeň ráno následující svatbě ženichem, nevěstou a dalšími účastníky jejími účastníky, někdy též knězem, kteří se shromáždí na střeše či jiném vyvýšeném místě a za doprovodu tance zpívají píseň zdravící vycházející slunce. V písni se také objevuje Vahɛ , což může být výraz pro slunce, boha Vahagna nebo pouhé citoslovce, a Astuacacin – Panna Marie. Lingvista Hrach Martirosyan odvozuje ɛk‘ ze staršího *ayg a to zase z praarménského *aw(h)jo. To pak vykládá z praindoevropského *h2(e)us(s)i, ustrnulého lokativu *haéusōs „Úsvita“, jména bohyně úsvitu. Ayg tak považuje bohyni úsvitu blízkou Astłik a íránské Anáhitě.[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e ANANIKIAN, Mardiros Harootioon. Armenian mythology. In: GRAY, Louis Herbert. The Mythology of all races, Volume VII. [s.l.]: Marshall Jones Company, 1925. S. 5-. (anglicky)
  2. ↑ a b c RUSSEL, J. R. ARMENIA AND IRAN iii. Armenian Religion [online]. Encyclopædia Iranica [cit. 2023-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b MARTIROSYAN, Hrach. An Armenian theonym of Indo-European origin: Ayg 'Dawn Goddess. Aramazd: Armenian Journal of Near Eastern Studies. 2013-2014, roč. 8, čís. 1–2, s. 219–224. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Head and left hand from a bronze cult statue of Anahita, a local goddess shown here in the guide of Aphrodite, 200-100 BC, British Museum (8167358544).jpg
Autor: Carole Raddato from FRANKFURT, Germany, Licence: CC BY-SA 2.0

Hellenistic Greek, 1st century BC Found at the ancient city of Satala, modern Sadak, north-eastern Turkey

In about 1872 a man digging his field on the site of ancient Satala struck with his pick-axe against this head. A bronze hand also lay nearby. The head made its way via Constantinople (modern Istanbul) and Italy to the dealer Alessandro Castellani, who eventually sold it to The British Museum. The hand was presented to the Museum a few years later. Despite rumours that the whole statue had previously been found, the body has never come to light.

Although there is pick-axe damage to the top of the head, the face is well preserved. The eyes were originally inlaid with either precious stones or a glass paste, and the lips perhaps coated with a copper veneer.

The statue has been identified as a nude Aphrodite, her left hand pulling drapery from a support at her side, like the famous statue of Aphrodite at Knidos by the fourth-century sculptor Praxiteles. It has also been suggested that the statue represents the Iranian goddess Anahita, who was later assimilated with the Greek goddesses Aphrodite and Athena.

The size of the head suggests that it came from a cult statue, though excavations made at Satala in 1874 by Sir Alfred Biliotti, the British vice-consul at Trebizond, failed to discover a temple there. The statue may date to the reign of Tigranes the Great, king of Armenia (97-56 BC), whose rule saw prosperity throughout the region. The thin-walled casting of the bronze head suggests a late Hellenistic date.

H.B. Walters, Catalogue of bronzes, Greek, R (London, 1899)

C.C. Mattusch, Classical bronzes (Cornell University Press, 1996)

Head, in the British Museum online catalogue

Hand, in the British Museum online catalogue