Asfaltový důl

Asfaltový důl
Souřadnice	46°55′55,45″ s. š., 6°39′40,39″ v. d.
Provozní údaje
Web	https://www.mines-asphalte.ch/
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Asfaltový důl La Presta (francouzsky Mines d'asphalte de la Presa) je bývalý asfaltový důl ve Švýcarsku v údolí Val de Travers v kantonu Neuchâtel. Během let 1712–1986 se vytěžený asfalt vyvážel do celého světa. Od roku 1986 je zde muzeum.^[1]

Poloha

Naleziště asfaltu se nachází asi 10 km severozápadně od Neuchâtelského jezera po obou stranách údolí Val de Travers, kterým protéká řeka Areuse. Hlavní sloj o tloušťce čtyři až šest metrů, místy až dvanáct metrů, byla pojmenována Bon banc.^[2] Nachází se v jihovýchodně uklonné formaci Schrattenkalk a je tvořena vápencem (CaCO₃) s 12% obsahem bitumenu.

Historie

Naleziště asfaltu v údolí Val de Travers bylo pravděpodobně známo již zemědělcům žijícím u Neuchâtelského jezera. Materiál se používal k tmelení kamenných seker do rohovinových a dřevěných objímek. Asfalt byl nalezen také poblíž Buttes v roce 1626.

Jediné významné naleziště přírodního asfaltu ve Švýcarsku objevil na začátku roku 1711 řecký lékař Eirini d'Eirinis, který se zajímal o geologii. V rokli jednoho z přítoků řeky Areuse v údolí Val de Travers nalezl vápenec nasáklý asfaltem. Požádal pruského krále, který v té době vládl Neuchâtelskému knížectví, o důlní práva, která mu byla udělena v roce 1712, ale komerční povrchová těžba povrchových ložisek začala až v létě 1713. Až do roku 1840 se těžilo na levé straně údolí u Bois-de-Croix. Po vyčerpání těchto ložisek se těžba přesunula na pravou stranu údolí v La Presta. Po vyčerpání ložisek dosažitelných povrchovou těžbou byla v roce 1867 zahájena hlubinná těžba na ploše 402 ha.^[3][4] Důl měl několik majitelů – v letech 1841 až 1846 byl ředitelem dolu podnikatel a výrobce čokolády Philippe Suchard. Pod jeho vedením se nejdůležitějším odvětvím podniku stala výroba litého asfaltu.^[5] V roce 1849 nechal basilejský inženýr Andrea Merian^[6] vyasfaltovat část silnice vedoucí údolím Val de Travers pomocí makadamu, který vyvinul skotský inženýr John Loudon McAdam. Důl byl v září 1873 uzavřen.^[5]

V září 1873 se důl stal majetkem společnosti Neuchâtel Asphalte Company Ltd. (NACO), kterou vlastnili britští investoři se sídlem v Londýně. Podobně jako v případě soli je vlastníkem nerostného bohatství kanton Neuchâtel, který za poplatek uděluje koncesi na těžbu. Za každou vytěženou tunu asfaltu musela těžební společnost zaplatit pět franků. V roce 1986 byl poplatek zvýšen na patnáct franků za tunu.^[7]

V roce 1886 byl důl napojen na železniční síť otevřením posledního úseku Chemin de fer régional du Val-de-Travers (později RVT), což umožnilo vývoz asfaltu. Od té doby v dole pracovali italští horníci společně s místními zemědělci.

Vrcholu těžby bylo dosaženo v roce 1913. V tomto roce bylo vytěženo 53 000 tun surového asfaltu. V té době byl důl nejen jedním z nejvýznamnějších asfaltových dolů v Evropě,^[8] ale i jedním z největších na světě,^[9] který dodával až pětinu celosvětové produkce asfaltu;^[10] důl zásoboval nejen evropská města, ale asfalt se dodával i do zámoří přes Marseille^[11] a Basilej^[5]. Asfalt z Val de Travers se nachází ve všech velkých světových městech, jako je Londýn, Berlín, Paříž nebo Petrohrad. Dokonce i na ulicích Copacabaně^[9] v Riu de Janeiru, v Dunedinu na Novém Zélandu, v Mexiku a v New Jersey byl asfalt z dolu Neuchâtel.^[5]

Vypuknutí první světové války způsobilo prudký pokles výroby, protože uzavřené hranice znemožnily vývoz. Bylo vytěženo pouze 6 200 t. Po válce se výroba zvýšila. V roce 1920 bylo v dole vyhloubeno již 42,7 km cest a štol.^[4] Světová hospodářská krize způsobila v roce 1929 další pokles těžby, stejně jako druhá světová válka. Teprve po skončení války se exportní trh mohl znovu rozvíjet, ale v roce 1967 se prakticky zastavil, protože přírodní asfalt byl nahrazen technicky vyráběným asfaltem. Asfaltový beton se dal levně vyrábět v obalovnách, které míchají mletou horninu s asfaltem, odpadním produktem z rafinace ropy.^[12]

V roce 1969 společnost NACO převzala britská silniční stavební skupina Tarmac, která od roku 2013 patří společnosti Lafarge. Od roku 1976 se těžba prováděla pouze v plně mechanizovaném ložisku Simplon. V roce 1983 byla vypnuta důlní čerpadla systému čerpání důlních vod, takže voda vystoupala do výšky 725 m n. m. a zaplavila asi 80 % důlních děl; v provozu zůstaly pouze části dvou horních pater v západní oblasti. V roce 1984 se společnost NACO stala společností Neuchâtel Asphalte SA. Na začátku roku 1986 bylo zjištěno, že vytěžené vrstvy jsou stále nepravidelnější a jejich kvalita se rychle mění. Výsledný produkt vznikal smícháním dvou druhů hornin, z nichž jeden byl již těžko dostupný, zejména proto, že místo jeho těžby se nacházelo v pásmu nízkého nadloží v blízkosti starých štol, což ho činilo nestabilním.^[12] Těžba byla proto koncem prosince 1986 z důvodu vyčerpání ložisek zastavena a v červenci 1987 byl důl uzavřen.^[5]

V červenci 1987 byl jako ukázkový důl zpřístupněn veřejnosti. Ročně jej navštíví přibližně 22 000 návštěvníků. V části důlního areálu Simplon byla zřízena turistická prohlídková trasa. Návštěvnická restaurace nabízí šunku připravenou v horkém asfaltu.^[1] Až do 60. let 20. století to byl tradiční pokrm, který se podával horníkům 4. prosince, v den památky Barbory Nikomedijské, patronky horníků. Každý rok turisté snědí pět tun takto připravené šunky.^[13]

Dne 21. září 2016 byl na řece Westerschelde uveden do provozu tanker na asfalt s názvem Lapresta.

Technologie dobývání

Podzemní dílo se skládalo ze šesti pater a bylo rozděleno na jižní a východní sekci a novější západní sekci Simplon. Štoly a chodby byly raženy odstřelem a dosáhly celkové délky přes 100 km. Nadloží dosahuje asi 150 m. Důl byl zpočátku budován ze dřeva (dřevěné pažení), od roku 1967 byly využívány ocelové svorníky (skalní kotvy).^[4] Větrání zajišťovaly dva ventilátory vedle vchodu do hlavní štoly.^[9] Vlhkost v dole se pohybovala v rozmezí 80 až 90 % a teplota byla konstantních osm stupňů. Největším nebezpečím v dole byl průnik vody. Na konci roku 1960 musel odvodňovací systém denně odčerpat 18 600 m³ důlní vody pomocí šesti čerpadel.^[14] Na každou tunu vytěženého asfaltu bylo třeba odčerpat 400 m³ důlní vody.^[5]

Horníci pracovali v akordu. Každý horník musel denně naplnit jedenáct nákladních vozů, což odpovídalo asi 5,5 t horniny, kterou bylo třeba do vozů ručně naházet. Až do roku 1973 se k tahání nákladních vozů používali důlní koně,^[15] kteří z hlavní štoly, která vedla mírně z kopce, tahali soupravy po osmi vozech. Stáje byly umístěny na povrchu. Poslední kůň opustil důl v roce 1973 Od roku 1971 se používaly také lokomotivy. Jižní část byla uzavřena v roce 1974 po sesuvech půdy a vniknutí vody. Východ byl uzavřen v roce 1976.^[4]

Od roku 1971 byla oblast Simplon plně mechanizována.^[4] K přepravě materiálu se používal mobilní nakladač německého výrobce a důlní nákladní automobil Renault.

Využití

Na počátku se využívalo antibakteriálních účinků asfaltu v lékařství k přípravě mastí. Později byl používán k těsnění studní, fontán a trupů lodí. Až později byl použiván k úpravě silničního povrchu jako litý asfalt. Úpravu propagoval výrobce čokolády Philippe Suchard na svých obchodních cestách do zahraničí, který používal litý asfalt jako tmel na střechu své továrny a jako povrch na cestách ve vinicích.^[5] Vytěžené vápencové bloky se rozdrtily a zahřály na 220 °C aby se z nich získal asfalt. Stále tekutá surovina se v hale východně od ústí do podzemí se nalila do šestihranných bloků o hmotnosti 25 kg a připravila se k expedici. Pro zpracování na vozovku stačilo bloky na staveništi zahřát na 160 °C v mobilní peci, aby se asfalt opět roztavil a mohl být zpracován. Od 1970 se objevily asfaltové obalovny, které mohly zpracovávat přímo asfaltový prach.^[12]

Muzeum

Muzeum bylo otevřeno v roce 1986 štolou o délce jednoho kilometru. V expozici jsou plány dolu a dokumenty, které osvětlují činnost dolu. K vidění je nářadí, které se požívalo při těžbě asfaltu jako krumpáč, rýč, lopata s dlouhou násadou, sekera atd., vozíky naložené kameny. Během prohlídky je vysvětleno jak byly pracoviště v dole zabezpečeny výdřevou a od roku 1960 kotevními svorníky. Je možné ochutnat šunku vařenou na asfaltu, což je typický pokrm ve Val-de-Travers.^[16][5]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Asphaltbergwerk La Presta na německé Wikipedii.

Literatura

• MEIA Jean: Derniers regards sur la Mine d’asphalte de La Presta (Val-de-Travers, Jura neuchâtelois, Suisse). In: Bulletin de l’Association Suisse des Géologues et Ingenieurs du pétrole. Band 53, Nr. 125, 1987, S. 47–56

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Asfaltový důl na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky (francouzsky) (německy)