Astronomická věž (Klementinum)

Astronomická věž
Základní informace
Sloh	barokní architektura
Výstavba	1722
Poloha
Adresa	Staré Město, Praha 1, Česko Česko
Souřadnice	50°5′12″ s. š., 14°24′59,33″ v. d.
Další informace
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Astronomická věž je součástí barokního areálu Klementinum na Starém Městě v Praze. Do roku 1938 byla využívána jako hvězdárna, nyní slouží jako vyhlídková věž.

Věž byla postavena v roce 1722 při rozšiřování Klementina. Zda byl autorem projektu František Maxmilián Kaňka nebo Kilián Ignác Dientzenhofer, nebylo dosud spolehlivě určeno. Úpravy prováděl Anselmo Lurago.^[1]

Původně se takto nejmenovala a byla používána především jako věž vyhlídková. Systematičtější astronomická pozorování začala v Klementinu poté, co zde mezi lety 1751–1752 jezuité zřídili astronomickou observatoř, v podstatě předchůdce astronomického ústavu. Jejím iniciátorem a prvním ředitelem byl matematik a fyzik Joseph Stepling. Věži Klementina se začalo říkat matematická (podle jiných zdrojů nebyl zpočátku pojem matematická věž názvem věže, ale nově zřízeného ústavu).^[2] Observatoř po zrušení jezuitského řádu spravovala univerzita, byla známa pod názvem Observatorium regium Pragense nebo Königliche Prager Sternwarte.^[3] Dlouho byla jedinou významnou hvězdárnou v českých zemích. Po vzniku Československa se stala Státní hvězdárnou. Poté, co v roce 1928 Josef Jan Frič věnoval svou hvězdárnu v Ondřejově státu, se většina pozorování přesunula tam, ale v Astronomické věži fungovala hvězdárna až do roku 1938.^[1] Po nějakou dobu byly na věži umístěny přístroje k provádění meteorologických pozorování, které byly později přeneseny na jiné místo klementinského areálu, kde se tato měření provádějí dodnes.^[4] (Původní přístroje získala a využívala hvězdárna Německé univerzity v Telnici-Liboňově, založená v roce 1929.^[5])

Věž je vysoká 68 metrů, na přístupný ochoz ve výšce 52 m vede 172 schodů. Vrchol věže tvoří olověná socha Atlanta nesoucího nebeskou sféru, která pochází z dílny Matyáše Bernarda Brauna.

Na každé straně věže byly sluneční hodiny, dochovaly se však pouze jediné. Ve věži je tzv. Meridánová síň, v níž jsou dva do zdi zabudované kvadranty, pravděpodobně zkonstruované Johannem Kleinem, správcem klementinského matematického muzea.^[6] Záznamy jejich měření se nedochovaly a to patrně proto, že severní kvadrant nikdy nebyl dokončen, a tak nemohl sloužit k měření.^[7] Zde se také od roku 1842 až do roku 1928 určovalo poledne. Zpočátku pomocí slunečního paprsku procházejícího úzkým otvorem a dopadajícího na napjatou strunu určovalo poledne (princip camera obscura). Později z pozorovatelny na traktu Klementina.^[8]

Ve věži je malá expozice historických astronomických, geofyzikálních a meteorologických přístrojů.

Z ochozu Astronomické věže bylo od 20. července 1842 dáváno z podnětu nejvyššího purkrabího Českého království hraběte Karla Chotka mávnutím praporu pravidelné polední znamení, podle něhož bylo možné v Praze seřizovat hodiny. Znamení se dávalo nejprve praporem v zemských barvách červené a bílé, za ředitele hvězdárny Weineka (ve funkci 1883–1913) se pak přešlo na prapor v barvách rakouských, tedy černožlutý,^[9] po vzniku republiky byl využíván opět prapor červenobílý.^[1] V letech 1891–1926 následoval po mávnutí praporem (za dobré viditelnosti) ještě akustický signál v podobě výstřelu z děla z bašty sv. Máří Magdalény na Pražském hradě.^{[1][pozn. 1]} Později bylo dělo přemístěno na Opyš.^[9] Polední znamení z Klementina ukazovalo z počátku střední sluneční čas dle tzv. pražského poledníku, tedy místní pražský čas. Mezi lety 1876–1891 byl pražský čas zaveden jednotně pro celé České království. Od roku 1891 byl pro železnici a poštovní a telegrafní službu v Rakousko-Uhersku zaveden jednotný pásmový čas středoevropský (tzv. jindřichohradecký), který byl oproti místnímu pražskému času o 2 minuty a 20 sekund napřed,^[9] polední znamení z pražského Klementina však přešlo na středoevropský čas teprve 1. ledna 1912.^[11] Od února 1926 poskytovala Státní hvězdárna v Klementinu Radiožurnálu časový polední signál také radiotelegraficky, poslední polední znamení z Astronomické věže pak bylo praporem signalizováno o dva roky později – 31. ledna 1928.^[12] Definitivní konec radiotelegrafické časové služby z Klementina přinesla okupace Československa v roce 1939.^[13]

„Nad konglomerátem těžkopádných budov lepotvárná věž hvězdárenská, korunovaná obrovitým Atlasem. Po celý den tajemně uzavřeny jsou okenice její a jen o polednách otvírají se jedny ze čtyř dveří vedoucí na kamennou galerii nejhořejšího patra. Jimi vychází zřízenec hvězdárny a mávaje praporem dává znamení polední. V okamžiku, kdy sklopí prapor, vypálí dělostřelec na Mariánské baště výstřel polední. Polední výstřel dává se tedy přesně dle ‚středního času Pražského', ale ohlas výbuchu zaléhá v nestejný čas do různě vzdálených předměstí a tak je znamení praporem jediné nejspolehlivější udání časomíry…“

Z Klementina. Český svět. 1905, roč. 1, čís. 12, s. 374^[14]. 

• Mezinárodní astronomická unie IAU uctila ředitele klementinské hvězdárny tím, že po každém z nich je pojmenována planetka.^[15]
• Prapor, kterým se dávalo polední znamení, byl až do roku vzniku republiky v barvách zemských (červené a bílé) nebo rakouských (černé a žluté). Traduje se, že 29. října 1918 mával zřízenec bílým praporem, aby vyjádřil, že Klementinum nebylo dosud převzato československým státem. Poté byla používána československá vlajka.^[1]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Astronomická věž na Wikimedia Commons
• Astronomie v Klementinu (na stránkách Národní knihovny ČR)