Autoevaluace školy

Autoevaluace (z francouzského évaluer – vyhodnotit a řeckého άυτο - auto) je vlastní hodnocení školy, může být také označována jako vnitřní nebo interní evaluace školy^[2]. V české odborné literatuře neexistuje jednoznačná terminologie, používány jsou v tomto kontextu například také pojmy jako sebeevaluace, sebe-evaluace, sebeoceňování, sebeposuzování nebo sebehodnocení.^[3]

Obsahem autoevaluace je systematické hodnocení dosažených cílů dle předem stanovených kritérií, prováděné pracovníky školy. Toto hodnocení má poskytovat zpětnou vazbu o kvalitě a úrovni dosažených cílů vzhledem k cílům projektovaným.^[4] Jednou z možností, jak autoevaluaci realizovat, je pověřit hlavními činnostmi určitou skupinu. Může jít o iniciativní skupinu složenou z lidí zastávajících ve škole různé role (učitelé, žáci, rodiče apod.) anebo o homogenní skupinky zaměřené na některé aspekty autoevaluace.^[1]

Ve vyhlášce č.15/2005 Sb. je autoevaluace školy charakterizována několika body:

• dohodnutými cíli oblasti pro autoevaluaci
• explicitními vyjádřeními ukazateli kvality pro úspěch autoevaluace
• plánem evaluace popisujícím, kdo bude data shromažďovat, kdy je bude shromažďovat a jaký bude zdroj informací
• systematickým přístupem ke shromažďování a zaznamenávání informací, kdy všichni zúčastnění používají vhodné dohodnuté nástroje pro evaluaci^[5]

Fáze autoevaluace

Sebehodnocení školy by mělo probíhat následovně:

1. plánová evaluace
2. stanovení priorit
3. výběr z priorit
4. sběr dat
5. analýza dat
6. zprávy o výsledcích
7. využití dat^[1]

Podoba sebehodnocení školy

O podobě autoevaluace rozhoduje vedení školy, zásadním je význam místního kontextu – neexistuje jeden určený vzor pro sebehodnocení. V rámci prováděného sebehodnocení je důležitá především dovednost společné práce a souslednost, návaznost a cykličnost autoevaluace.^[1] Autoevaluace by měla zahrnovat hodnocení rolí a aktivit jednotlivců, výuky a práce školy, hodnocení vedení školy a školy jako celku a následné podání zpráv o těchto aktivitách a reflexe výsledků získaných v praxi.^[3]

Příklad autoevaluace jako řízení prostřednictvím ustavení seberegulující skupiny:

1. Ředitel dochází se skupinou pracovníků ke shodě v tom, že se budou angažovat na společném úkolu a realizovat určitý plán.
2. Ředitel určuje, kdo bude vykonávat funkci vedoucího pracovní skupiny; vedoucí skupiny by měl být kompetentní k vedení skupinových procesů rozhodování podle pravidel participativního vedení.
3. Ředitel s pracovní skupinou důkladně diskutuje celkový plán školy: jeho cíle, fáze, standardy, rozpočet apod. a ukazuje, že plán je vytvořen v souladu s obecnou politikou školy.
4. Ředitel naznačuje, v jakých oblastech má pracovní skupina volnost pro vytváření svého vlastního plánu.
5. Ředitel požaduje, aby se členové pracovní skupiny dohodli – v rámci naznačené míry volnosti – na plánu skupiny (cílech, záměrech, standardech, dostupném rozpočtu a jiných prostředcích, časovém rozvrhu apod.) a také na tom, v jaké oblasti a nakolik samostatně bude skupina na realizaci tohoto plánu pracovat.
6. Pracovní skupina navrhuje svůj vlastní plán řediteli; z tohoto návrhu je jasné i to, jakým způsobem a jak často bude skupina podávat řediteli pravidelné zprávy o práci skupiny.
7. Pokud ředitel s tímto návrhem souhlasí, může začít skupina plán realizovat.
8. Skupina informuje ředitele během procesu realizace plánu v pravidelných intervalech, ale také v případě neočekávaných událostí.
9. V rámci pracovní skupiny vykonávají její členové specifickou vzájemnou kolegiální kontrolu; vedoucí skupiny má ve skupině specifickou kontrolní funkci.^[1]

Autoevaluační metody, nástroje a techniky

Autoevaluaci lze provádět mnoha způsoby, mezi které mj. patří:

• Analýza edukačních produktů – zkoumání vlastností, struktury a obsahu různých textů a neverbálních komunikátů, které byly ve škole vytvořeny.
• Analýza dokumentů – získávání informací z veškerých písemných záznamů o škole.
• Brainstorming.
• Diskuse.
• Evaluace pomocí obrazu – např. studentské kresby.
• Hospitace.
• Měření školních výkonů – sledování přidané hodnoty školy.
• Portfolio.
• Průzkum.
• Test.^[3]

Reference

Literatura

• Autoevaluace: výběr příspěvků z Metodického portálu www.rvp.cz. (2007). (108 s.) V Praze: Výzkumný ústav pedagogický.
• Průcha, J. (1996). Pedagogická evaluace: hodnocení vzdělávacích programů, procesů a výsledků. (Vyd. 1., 166 s.) V Brně: Masarykova univerzita v Brně.
• Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2013). Pedagogický slovník. (7., aktualiz. a rozš. vyd., 395 s.) Praha: Portál.
• Seberová, A., Malčík, M., & Mareš, J. (2009). Autoevaluace školy - od teorie k praxi a výzkumu. (Vyd. 1., 133 s.) V Ostravě: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta.
• Štybnarová, J. ([2012]). Vzájemné učení škol v oblasti autoevaluace. (1. vyd., 181 s.) Praha: Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků.

Externí odkazy

• http://www.msmt.cz - Ministerstvo školství, mládeže a tělevýchovy
• http://www.nuov.cz - Národní ústav odborného vzdělávání
• http://www.nuv.cz/ - Národní ústav pro vzdělávání
• http://rvp.cz - Metodický portál RVP

Stránka Pedagogická evaluace