Autorský plurál

Autorský plurál (lat. pluralis auctoris), s nímž je obvykle ztotožňován plurál skromnosti (lat. pluralis modestiae), je stylistický prostředek spočívající v tom, že se autor použitím první osoby množného čísla (Jak jsme již publikovali v předchozí práci…, Zastáváme názor, že…) vyhýbá opakovanému používání slova já.

Používání

Autorský plurál je obvyklý zejména u odborné literatury, kdy může

  • vyjadřovat skromnost (či nízkou asertivitu) autora, například naznačovat týmový charakter vědecké práce, o níž autor referuje, a jejích závěrů
  • vyjadřovat jinou modalitu, např. neochotu autora hlásit se k tvrzení s plnou osobní odpovědností a jistotou atd.; často je spojen s jinými zpochybňujícími modálními prostředky (např. pokusíme se nastínit)
  • mít efekt posilující vážnost textu podobně jako majestátní plurál a navozovat dojem obecně přijímaného názoru
  • vyvolávat v roli inkluzivního plurálu dojem spřízněnosti s adresáty textu (ať už s kolegy v oboru, nebo jinými čtenáři)

V anglojazyčné literatuře je obvyklejší používání jednotného čísla a sebevědomější osobní přihlašování k vlastním názorům, práci i závěrům, použití autorského plurálu pro jediného autora je považováno až za nepřípustné a autorský plurál je vyhrazen pro kolektivní práce.[1]

Směrem na východ stoupá používání autorského plurálu – obvyklý je v textech francouzských, německých, českých, slovenských, polských a ruských.[1][2]

V českém jazyce konvence používání autorského plurálu není zcela ustálená, takže záleží do značné míry na autorovi samém, zda zvolí jednotné nebo množné číslo. Někdy se v podobné funkci používá vyjadřování neosobního (např. jak již bylo uvedeno výše).

Autorský plurál je možno používat buď konzistentně v celém textu, nebo pouze v některých formulacích, kde pak může mít roli inkluzivního plurálu empatického, dovolávajícího se účasti čtenáře (představme si následující situaci…) nebo vyjadřující všeobecnou platnost názoru (velrybu řadíme mezi savce).

Inkluzivní a empatický plurál

Za variantu autorského plurálu se považuje i styl, v němž je množné číslo použito jako inkluzivní plurál, čímž vyjadřuje solidaritu (sounáležitost) autora s adresátem textu, jenž je zahrnut do pojmu „my“, případně empatický plurál, v němž autor první osobou množného čísla vyjadřuje především adresáta sdělení a svoji účast s ním, nebo mateřský plurál, v němž matka popisuje adresátovi událost v životě potomka.

Toto použití je běžné u písemných i ústně předávaných návodů, instrukcí a pravidel (obsah sáčku vložíme na 10 minut do vroucí vody, zde nekouříme, teď se vyčuráme a půjdeme spinkat) a může nabývat i podoby „empatického my“ (Jakpak jsme se vyspali, pane Dvořáku?). Tento styl demonstruje účast autora (mluvčího) a jeho kladný vztah k adresátu sdělení; v některých situacích může působit i autoritativně (např. použije-li jej lékař k pacientovi), ironicky (Tak copak tady děláme, pane?) atd.[3]

Reference

  1. ↑ a b PhDr. Jana Chamonikolasová, Ph.D.: Věcný text v české a anglosaské kultuře, Katedra anglistiky a amerikanistiky, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, In Tvůrčí psaní - klíčová kompetence na vysoké škole. Sborník příspěvků z mezinárodní konference, ed. Zbyněk Fišer. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-182-8, s. 157-165. Oddíl „Osobnost autora – jeho identita a sebevědomí“.
  2. ↑ S. Čmejrková, F. Daneš, J. Světlá: Jak napsat odborný text, Praha, LEDA 1999, str. 47 a násl. Zmíněno podle anonymního textu Několik pravidel pro psaní odborných textů Archivováno 30. 5. 2020 na Wayback Machine.
  3. ↑ doc. PhDr. Milada Hirschová DSc.: Gramatické kategorie slovních druhů[nedostupný zdroj], sylabus přednášky, Katedra českého jazyka a literatury Fakulty pedagogické Technické univerzity v Liberci, posl. aktualizace 2008

Související články