Bércoun africký

Bércoun africký
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	bércouni (Macroscelidea)
Čeleď	bércounovití (Macroscelididae)
Podčeleď	bércouni jemnosrstí (Macroscelidinae)
Rod	bércoun (Macroscelides) A. Smith, 1829
Binomické jméno
Macroscelides proboscideus (Shaw, 1800)
(c) IUCN Red List of Threatened Species, species assessors and the authors of the spatial data., CC BY-SA 3.0 Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bércoun africký, též bércoun krátkouchý (Macroscelides proboscideus) je malý hmyzožravý savec žijící v pouštích a polopouštích jihozápadní části Afriky.

Synonyma

• Macroscelides typus A. Smith, 1829

Popis

• hmotnost: 40–50 g
• délka těla: 100–110 mm
• délka ocasu: 97–130 mm

Bércoun africký je nejmenší ze všech bércounů. Stavbou těla připomíná rejska s dlouhým ocasem a prodlouženýma, štíhlýma zadníma nohama. Na všech končetinách má pět prstů zakončeným drápky. Oproti ostatním bércounům jsou uši bércouna afrického menší a zakulacené, takže se téměř ztrácí v srsti. Nápadný je dlouhý, špičatý a velmi pohyblivý rypáček, který slouží k chytání hmyzu. Na bázi rypáčku vyrůstají dlouhé hmatové chlupy.

Při pohybu je dlouhý ocas nesen vodorovně se zemí.

Srst je neobvykle dlouhá, jemná a hustá, na hřbetě tmavší než na břiše. Jednotlivé chlupy jsou tmavě pigmentované, jejich konce, které propůjčují barvu celému živočichovi, jsou hnědé, šedavé nebo i do oranžova. Existuje několik barevných variet bércouna, které se někdy popisují jako poddruhy. Ocas je porostlý černými štětinami a při jeho kořeni je nápadná pachová žláza.

Bércounům africkým chybí světlé kruhy okolo očí, které jsou typické pro jiné bércouny.

Rozšíření a stanoviště

Bércoun africký žije v pouštích, polopouštích a na suchých okrajích savan a to hlavně v Namibii, jižní části Botswany a v Jihoafrické republice.

Biologie

Bércouni jsou samotáři, nejaktivnější jsou za soumraku a v noci. Jejich domovské okrsky mohou mít rozlohu až 1 km², ale bércouni si svá teritoria nijak nebrání. Jako skrýše před predátory využívají opuštěné nory surikat, pískomilů nebo jiných hlodavců, nebo se skrývají pod kameny a keři. V případě ohrožení dovedou rychle vyhrabat i vlastní noru. Spí na holé zemi, hnízda si nestaví.

Jednotlivé skrýše a loviště jsou propojené vyšlapanými cestičkami, které jsou udržovány v čistotě, bércouni pravidelně odklízí písek, kamínky nebo části rostlin. Je to důležité pro jejich přežití, jsou-li ohroženi, běhají po cestách rychlostí až 20 km/h do nejbližšího úkrytu a nečekaná překážka by je mohla stát cenné sekundy a tedy i život.

Bércouni jsou všežravci, živí se hlavně hmyzem, mravenci a termity a jinými drobnými bezobratlými, ale nepohrdnou také kořínky, mladými rostlinnými výhonky nebo bobulemi. Přes den se také sluní, nebo se koupou v písku.

Období rozmnožování připadá na srpen a září. Březost trvá 56 dní, rodí se jedno nebo dvě velká, velmi vyvinutá mláďata, která běhají už pár hodin po narození. Samice je nechává dlouho o samotě a vrací se jen, aby je nakojila. Mezi 16–25 dny věku jsou už odstavena a ve kolem 43 dne věku už dosahují pohlavní dospělosti a vydávají se hledat si vlastní domov.

Chov bércounů

Bércouna afrického je možno chovat v teráriích nebo klecích pro malé savce. Jsou vhodnější spíše větší terária, zvláště pro chov v páru.

Jako substrát je nejlepší písek, při použití stěrku, hoblin nebo podobných materiálů je stejně nutné bércounům dát k dispozici misku s pískem (například písek pro činčily), aby se v něm mohli koupat. Bércouni také potřebují skrýš: kořeny, kameny, kusy kůry, květináč nebo třeba skutečný domeček vyrobený ze dřeva či lepenky. Hnízda si nestaví, nepotřebují tedy seno.

Milují, mají-li k dispozici zdroj tepla, jako je infrazářič používaný při chovu plazů.

Krmení

Bércouni potřebují zdroj živočišného proteinu (navlhčené krmení pro kočky, tvaroh, mleté maso, vejce uvařené na tvrdo). K tomu přidáváme zeleninu a ovoce, směs semen a vitamínový doplněk. Bércouni také musí mít přístup k vodě.

Chov v zoo

Ten druh je chován velmi vzácně, přibližně ve čtyřech desítkách zoo Evropy, a to zejména v Německu, kde mají takřka 30 veřejných chovatelů (stav jaro 2019). V Česku je chován pouze v Zoo Praha a Zoo Hluboká.^[2] Dříve byl tento bércoun chován také v Zoo Plzeň.^[3]

Chov v Zoo Praha

Chov v Zoo Praha započal v letech 1993 až 1995. Poté následovala pauza. Chov byl obnoven v roce 2001^[4] a pokračoval do roku 2014.^[3] K opětovnému obnovení chovu došlo v roce 2017^[3], kdy byla přivezena samice.^[5] V lednu 2018 byla dovezena dvě zvířata (samci) z německých zoo.^[6] Na konci roku 2018 byli chováni dva samci a jedna samice.^[7][7] Další jedinec byl dovezen v březnu 2019 ze Zoo Hluboká^[8] (výměna samců)^[9]. Na konci roku 2019 byl chován právě tento samec.^[9] V srpnu 2020 byla dovezena samice ze Zoo Dresden.^[10]

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bércoun africký na Wikimedia Commons
• Galerie bércoun africký na Wikimedia Commons
• Taxon Macroscelides proboscideus ve Wikidruzích
• ZOO Praha – Lexikon zvířat – Bércoun africký
• Dohring, A. 2002. „Macroscelides proboscideus“, Animal Diversity Web (anglicky)
• Short-eared Elephant-Shrews (Macroscelides proboscideus) (anglicky)