Bagrationové

Dynastie Bagration ბაგრატიონთა დინასტია
Země	Gruzie
Tituly	král Gruzínců král Kartli král Kacheti král Imereti
Zakladatel	Guaram
Mytický zakladatel	David
Rok založení	575
Konec vlády	1810
Poslední vládce	Šalomoun II.
Větve rodu	Bagration-Muchrani Bagration-Gruzinski
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dynastie Bagration (gruz. ბაგრატიონი, bagrationi, ბაგრატიონთა დინასტია, bagrationt'a dinastia) je rod gruzínských panovníků vládnoucí od 6. do počátku 19. století. Byli s největší pravděpodobností vedlejší větví arménské dynastie Bagratuni, sami však v dynastickém období odvozovali svůj původ až od biblického krále Davida. Bagrationové tak patří k nejstarším dynastiím. Poté, co došlo v 15. století k rozpadu Gruzie na jednotlivá království a knížectví, pokračovali příslušníci rodu ve vládě zde. V druhé polovině 18. století pak dochází k částečnému sjednocení Gruzie, kdy se kachetský král Iraklij II. stává i králem kartlijským. Sjednocené království je ale roku 1801 podrobeno ruskou říší; o 9 let později se součástí Ruského impéria stalo i západně ležící království Imereti.

Současnou hlavou královské linie rodu je Nugzar Bagration-Gruzinski z královské větve Bagration-Gruzinski. Nárok na gruzínský trůn vznáší také manžel jeho starší dcery David Bagration-Muchrani, ze starší větve Bagration-Muchrani, který je hlavy rodu dle primogenitury a dle stejného principu vznáší nárok na gruzínský trůn.

Universálním dědicem obou větví (jak primogeniturní, tak královské) je princ Giorgi Bagration Bagrationi (*2011).

Bagrationové králové Gruzie

V gruzínské historii se Bagrationové objevili v 9. století jako knížata na jihozápadě Gruzie, která v bojích s Araby a dalšími rody v okolí postupně obnovila samostatné Gruzínské království. Období od konce 11. do počátku 13. století, zejména vláda Davida IV. a jeho vnučky Tamary, patří k vrcholným epochám gruzínských dějin. Toto zlaté období bylo násilně ukončeno mongolskou invazí. Další ránu jednotě Gruzie uštědřil Tamerlán a koncem 15. století dochází k fragmentaci Gruzie: etablují se tři království – Imereti, Kacheti a Kartli – pod vládou samostatných větví Bagrationů a několik dalších polosuverénních knížectví. Oblast Gruzie byla v dalších staletích svědkem neustálých drobných potyček, občanských válek a vpádů Peršanů, Osmanů a závěrem 18. století i Rusů, kteří si nakonec podrobili všechna samostatná gruzínská panství. Různé větvě Bagrationů pak přežívaly v řadách ruské šlechty. Patrně nejznámějším členem rodu je ruský generál napoleonské epochy Pjotr Ivanovič Bagration, pocházející z nemanželské větve králů Kartli.

Posledním vskutku samostatným bagrationovským panovníkem na většině gruzínského území (a tedy zpravidla považovaný za gruzínského krále) byl Iraklij II., kterému se podařilo v letech 1762–1798 znovu sjednotit kartlijské a kachetinské království a roku 1783 přijal ruský protektorát. Syn Giorgi XII. zemřel po ani ne tříleté vládě a na přelomu let 1801 byla země anektována Ruskem, které odmítlo potvrdit nároky Giorgiova nejstaršího syna a regenta Davida.

Bagrationové v Rusku

V carském Rusku se Bagrationové stali prominentní aristokratickou rodinou. Nejslavnějším představitelem rodu byl princ Petr Bagration, pravnuk krále Jesseho, jenž se stal ruským generálem a hrdinou ruské Vlastenecké války (1812). Jeho bratr, princ Roman Bagration se rovněž stal ruským generálem, jenž se vyznamenal v rusko-perské válce a byl jedním z prvních, kdož vkročili do Jerevanu v roce 1827. Roman Bagration byl též znám svou láskou k umění, literatuře a divadlu. Jeho domácí divadelní scéna v Tbilisi byla považována za jednu z nejlepších na Kavkaze. Jeho syn, princ Petr Romanovič Bagration se stal gubernátorem Tverské oblasti a později generálním gubernátorem Pobaltí. Byl rovněž inženýrem metalurgie a znám svou podporou vývoje kyanidace zlata v Rusku. Princ Dmitrij Petrovič Bagration byl ruským generálem, jenž bojoval v první světové válce v Brusilovově ofenzívě a později vstoupil také do Rudé armády.

Bagrationové dnes

Legitimní královská větev je v současnosti reprezentována Nugzarem Gruzínským (narozeným roku 1950), synem známého gruzínského básníka Petreho.

Hlavou starší větve a celého rodu Bagration je David Bagration-Muchranski. Příslušníkem mladší větve Bagrationů vládnoucí v Imereti, pak byl poslední panující Bagration Šalamoun II., po matce vnuk Iraklije II. Gruzínského. Ten byl Rusy zbaven trůnu roku 1810.

Dynastie Bagration-Gruzinsky

Po vpochodování Rudé armády do Gruzie roku 1921 emigrovalo mnoho příslušníků Bagrationské rodiny. Zatímco následníci posledního krále stále žili v Gruzii, prohlásil se v roce 1942 Irakli Bagration-Muchrani, potomek jedné z podřízených linií rodiny, za hlavního představitele královského rodu a založil Svaz gruzínských tradicionalistů. V současnosti žije rodina Bagration-Muchrani v Římě. Nynější, Gruzií uznanou hlavou dynastie je David Bagration-Muchrani (španělsky David Bagration de Mouchrani y de Zornoza), narozený roku 1976 v Madridu, jenž v současnosti žije na území Gruzie. Roku 2003 přesídlil do Tbilisi a od té doby má dvojí občanství.

Podle platné ústavy je však Nugsar Bagration-Gruzínský, ředitel Tumanišviliho divadla v Tbilisi, od roku 1984 hlavou rodiny jako nejstarší patrilineární potomek dynastie Kartli-Kachetské posledního krále, Jiřího XII. a legitimním nárokovatelem trůnu. Potomci imeretské linie Bagrationů tento nárok v roce 2007 potvrdili.^[1]

Dynastie Bagration-Muchrani

Roku 1942 se princ Irakli Bagration-Muchrani z genealogicky nejstarší linie rodu, prohlásil za hlavu královského rodu Gruzie, z nedostatku informací o stále aktivní Kachetské větvi rodu Bagrationů (jež vládla do roku 1801) na území SSSR. Založil Svaz gruzínských tradicionalistů v exilu. Jeho druhá manželka, Maria Antoinetta Pasquini, dcera Huga, hraběte z Costafiority, mu v únoru roku 1944 porodila syna a následníka Jorge de Bagration, při porodu však zemřela. V srpnu 1946 se ovdovělý následník oženil s princeznou Marií Mercedes de Bavaria y Borbón, pravnučkou krále Alfonse XII., a dcerou Dona prince Fernanda de Baviera y Borbón, jenž se vzdal svého nároku na bavorský trůn a mohl tak oprávněně přijmout titul infant ve Španělsku.

Dynastická svatba a usmíření

Dne 9. února 2009 si v chrámu Nejsvětější Trojice v Tbilisi hlava větve Bagration-Muchranski princ David Bagration-Muchranski vzal za ženu princeznu Annu Bagration-Gruzinski z větve Bagration-Gruzinsky, dědičku nároků této větve, čímž bylo ukončeno nepřátelství těchto dvou větví rodu. Byla tak také vyřešena budoucí otázka následnictví.^[2] Jednou z méně významných, ač genealogicky nejstarších větví jsou Bagrationové-Muchranští; z této větve pochází David Bagration-Muchranski (nar. 1976), jehož děd se roku 1942 sám prohlásil hlavou celého gruzínského královského (carského) rodu – toto postavení si nárokoval na základě primogenitury i přesto, že poslední král mezi jeho patrilineárními předky zemřel roku 1505 a primogenitura nehrála v gruzínském nástupnictví takovou roli jako na evropském Západě.

Manželům se v roce 2011 narodil syn, princ Giorgi Bagration Bagrationi, který je tak universálním dědicem obou větví rodu. V prosinci 2013 došlo k rozvodu Anny a Davida.

Reference

Související články

• Gruzínské království
• Kartlijské království
• Kachetské království
• Imeretské království
• Linie následnictví gruzínského trůnu
• Pjotr Ivanovič Bagration
• Operace Bagration

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bagrationové na Wikimedia Commons