Banana Jošimoto

Mahoko Jošimotová
Rodné jméno	吉本 真秀子
Narození	24. července 1964 (58 let) Bunkjó
Povolání	spisovatelka, prozaička, esejistka a romanopiskyně
Alma mater	Univerzita Nihon
Žánr	spekulativní fikce
Témata	esej
Významná díla	Kitchen
Ocenění	Kaien Newscomer‘s Literary Prize, Izumi Kyõka Prize, Best Newcomer Artists
Rodiče	Takaaki Jošimoto
Příbuzní	Haruno Joikoová (sourozenec)
oficiální stránka
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Banana Jošimoto, vlastním jménem Mahoko Jošimotová (* 24. července 1964, Tokio) je japonská spisovatelka, která píše novely. Její otec Takaaki Jošimoto (pseudonym Rjúmei) byl známým kritikem a její sestra je známá autorka komiksů.

Život

Vystudovala literaturu na Art College, Nihon University v Tokiu. Její vlastní jméno je Mahoko Jošimotová, pseudonym „Banana“ vznikl z její obliby banánových květů a také proto, že jí toto jméno přišlo zajímavé a roztomilé. Svůj osobní život si pečlivě chrání, ví se pouze to, že má manžela a syna. Psát začala, když pracovala jako servírka v restauraci v roce 1987. Hlavními autory, kteří ji ovlivnili, byli dle ní Truman Capote a Isaac B. Singer.^[1]

Tvorba

Jejím debutem se stala novela Kitčin (1988). V Japonsku velmi úspěšná kniha, byla dvakrát filmově zpracován. Díky ní vyhrála i cenu Kaien Newscomer‘s Literary Prize, za jednu novelu v knize (Moonlight Shadow) vyhrála i Cenu Kjóky Izumiho za literaturu. Zároveň byla oceněna jako Best Newcomer Artists doporučena japonským ministerstvem školství. Kniha byla nakonec přeložena do čínštiny i korejštiny. V anglickém jazyce vyšla kniha jako Kitchen, ale obsahuje i novelu Moonlight Shadow. Byla vydána v roce 1993 a díky ní se proslavila jak v Americe, tak v Anglii. Její novely byly i filmově zpracovány, poprvé režisérem Džunem Išikawou (Cugumi, 1990) a Jošimicuem Moritou (Kitčin, 1990)

Poté, co se její ostatní novely rozšířily po celém světě, autorka pokračovala v psaní a vydala několik dalších novel NP (1990), Amurita (1994) a Hádoboirudo (1999). V její tvorbě se často spojuje starý i nový styl psaní. Zatímco hlavní postavy jsou často ovlivněny americkou kulturou, ale v jádru jsou stále tradičními Japonci. To se týká jejich vnímání věcí, které bývá často poetické. Její příběhy poté za sebou zanechávají pocit krásy, ale i velké ztráty.

Mimo novely vydala také několik povídek Širakawa jofune (1989) a Tokage (1993). Také píše eseje, které později vydává ve svazcích Painacupurin (1989), Jume ni cuite (1994) a Painappuru heddo (1995).^[1]

Reference