Bazilika svatého Eustacha

Bazilika svatého Eustacha Basilica di Sant'Eustachio in Platana
průčelí baziliky sv. Eustacha
Místo
Stát	Itálie Itálie
Region	Lazio
Obec	Řím
Lokalita	čtvrť Sant'Eustachio
Souřadnice	41°53′54,57″ s. š., 12°28′32,72″ v. d.
Základní informace
Církev	římskokatolická
Diecéze	římská
Farnost	u sv. Augustina na Champs de Mars
Status	bazilika minor, titulární kostel
Zasvěcení	Eustach Římský
Architektonický popis
Stavební sloh	románský, baroko
Výstavba	8. století; 17. – 18. stol. (přestavba)
Další informace
Adresa	Via di Sant’Eustachio 19 (Piazza di Sant'Eustachio), Řím
Oficiální web	Oficiální web
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bazilika svatého Eustacha (ital. Basilica di Sant'Eustachio) je kostel v Římě, postavený v 8. století a zasvěcený stejnojmennému světci Eustachu Římskému ve čtvrti Sant'Eustachio. Požívá titul bazilika minor.^[1]

V některých dokumentech z 10. a 11. století se kostel nazývá in platana, což podle staré tradice odkazuje na platan zasazený v zahradě domu mučedníka Eustacha, na němž prý císař Konstantin I. nechal postavit první oratoř právě na místě, kde byl světec umučen. Kostel se připomíná také jmény ad Pantheon in regione nona a iuxta templum Agrippae.

První písemná zmínka o kostele pochází z roku 795, z doby pontifikátu papeže Lva III., a připomíná se jako starořímské jáhenství (středisko péče o chudé). Starobylá budova byla kompletně přestavěna a rozšířena v letech 1195-1196 za papeže Celestýna III., kdy byla přistavěna románská zvonice, která zůstala zachována až do 21. století. Na pamětní desce v sakristii je záznam o vysvěcení kostela v roce 1196. Listina z roku 1406 dokládá existenci portiku a křížové chodby, do níž byly situovány pokoje kanovníků. V 16. století to bylo jedno z oblíbených modlitebních míst sv. Filipa Neriho. V 17. až 18. století byl kostel kompletně přestavěn, přičemž byly zbořeny všechny středověké stavby (kromě zvonice) a přestavěn podle tehdejšího vkusu: architekty přestavby byli Cesare Corvara, který řídil práce v letech 1701–1703; Giovan Battista Contini, který přistavěl kaple a portikus; Antonio Canevari, Nicola Salvi a Giovanni Domenico Navone dokončili dílo přistavěním apsidy a transeptu. Jeho rekonstrukce byla nutná kvůli záplavám na Tibeře a nadměrné vlhkosti, které podkopaly jeho základy. V průběhu 19. a 20. století byly prováděny další úpravy, které měly stavby nejen zachovat, ale také zkrášlit.

Bazilika je titulárním kostelem kardinála jáhna u Sant'Eustachio.

Fasáda je dílem Cesare Corvary. Má dvě řady, z nichž horní je odsazena od dolní. Ta je označena čtyřmi pilastry a dvěma sloupy, které se otevírají do portiku. Na pravé straně je pamětní deska připomínající záplavy Tibery v roce 1495, jejíž vody dosáhly až k bazilice. Horní řada je vyznačena čtyřmi pilastry, které rozdělují velké okno a dvě niky zdobené mušlemi. Fasádu doplňuje tympanon s okulárem obklopeným palmovými ratolestmi a zakončeným korunou. V horní části fasády je jelení hlava s křížem mezi parohy. Jelen odkazuje na zbraň rodiny Maffeyů, která přispěla na rekonstrukci velkým darem, a váže se k legendě o vidění, jehož byl svatý Eustach svědkem při lovu a které vedlo k jeho obrácení ke křesťanství. Rodina Maffeyů žila v honosném paláci na Via della Pigna, nedaleko kostela svatého Eustacha.

Vedle kostela se nachází středověká zvonice (z roku 1196), která je částečně zakryta vedle postavenými domy. Aby byla zajištěna jeho stabilita, byla v minulosti všechna sloupová okna zazděna, s výjimkou oken horního řádu.

Před vstupem do kostela se nachází portikus, který je dílem Continiho. V portiku je zazděno několik nápisů a památníků, včetně těch na památku kardinála Neriho Corsiniho, římského básníka Filippa Chiappiniho, dramatika a básníka Giovanniho Girauda, a také pohřební pomníky historika a kriminalisty Filippa Maria Renazziho, filologa Francesca Cecilia a učence a cestovatele Michelangela Mondaniho. Na pravé stěně je obraz Panny Marie (Vergine col Bambino) s dítětem ze 17. století v mramorovém rámu s anděly.

Interiér baziliky má půdorys latinského kříže s jednou lodí a třemi propojenými kaplemi na každé straně. Je dílem Cesare Corvary a Antonia Canevariho. Na protilehlé fasádě se nachází vitráž zobrazující kajícnici Magdalénu, kterou v posledním desetiletí 19. století vytvořili Gabriel a Louis Gesta z Toulouse.

Po pravé straně jsou kaple zasvěcené Svaté rodině, Zvěstování a Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Na levé straně jsou kaple zasvěcené sv. Juliánovi Špitálníkovi, sv. Michaelu Archandělovi a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Další kaple (s krucifixem) se nachází po levé straně hlavního oltáře.

Největší kaplí je kaple sv. Michaela Archanděla (San Michele Arcangelo), dílo Alessandra Speroniho z let 1716–1719. Na hlavním oltáři jsou tři plátna od Giovanniho Bigattiho, která zobrazují svatého Michaela Archanděla uprostřed, a sv. Raimonda Nonnata a sv. Františku Římskou po stranách. Na pravé a levé stěně jsou dva pohřební pomníky, Teresy Tognoli Canale (zemřela v roce 1807) a Silvia Cavalleriho, sekretáře papeže Inocence XII, který zemřel v roce 1717.

V ostatních kaplích se nacházejí díla Pietra Gagliardiho, Ottavia Lioniho, Corrada Mezzany (který vyzdobil kapli Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – it. Cappella del Sacro Cuore di Gesù), Étienna de La Vallée-Poussina (Útěk do Egypta – it. La fuga in Egitto, 1774), Tommasa Concy, Biagia Pucciniho a dalších.

Po obou stranách jedné lodi zdobí horní část další stejná vitrážová okna s geometrickými motivy. V kapli sv. Juliána Špitálníka, odkud se vstupuje do křtitelnice, se vlevo nachází historizující vitráž zobrazující Ježíšův křest, další je umístěna v kapli Nejsvětějšího Srdce Páně a originálním způsobem znázorňuje sedm darů Ducha svatého a poslední při vstupu, v kapli vpravo, všechny vytvořili Corrado Mezzana a Cesare Picchiarini kolem roku 1936.

V pravém transeptu obrazy od Giacoma Zoboliho z roku 1737. Vlevo svatý Jeroným a uprostřed Setkání Panny Marie s Alžbětou.

Hlavní oltář z bronzu a polychromovaného mramoru, který zhotovil Nicola Salvi v roce 1739, doplnil baldachýn od Ferdinanda Fuga (1749). Oltářní obraz je dílem Francesca Ferdinandiho a zobrazuje Umučení svatého Eustacha. Oltářní mensa spočívá na urně z antického červeného porfyru, která obsahuje ostatky patrona baziliky a členů jeho rodiny.

Na dřevěné kruchtě na protilehlé fasádě, zdobené zlacenými řezbami a sloupy malovanými imitací mramoru, se nacházejí historické píšťalové varhany, které postavili Celestino Testa a Giuseppe Noghel v letech 1747–1749, a které v roce 1767 téměř kompletně přestavěl Johann Conrad Werle. V průběhu 19. a 20. století byly několikrát upravovány a v letech 2002-2003 je filologicky restauroval Francesco Zanin.

Nástroj je umístěn v bohaté barokní dřevěné skříni, která je dílem Bernardina Mammuccariho, Francesca Michettiho a Carla Pacilliho a vyznačuje se rozdělením expozice na pět polí namísto tří, což je pravděpodobně odkaz na toskánské varhanářství. Varhany mají 13 rejstříků na jednom manuálu a pedálu. Ovládají se knoflíky uspořádanými ve dvou řadách po obou stranách pultu ve tvaru okna.

V posledním desetiletí 21. století se bazilika Sant'Eustachio stala místem, kde se poskytuje pomoc potřebným. Díky podnikavosti emeritního rektora Dona Pietra Siguraniho jsou skutečně zřízeny tři denní směny jídelny.^[2] Bazilika také prošla rekonstrukcí, aby bezdomovcům poskytla odpovídající hygienické zázemí.^[3]

Kardinálové jáhni u kostela sv. Eustachia:^{[4][5][6][7][8][9]}

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Basilica di Sant'Eustachio na italské Wikipedii a Sant'Eustachio na anglické Wikipedii.

• RENDINA, Claudio. Le Chiese di Roma. Milán: Newton & Compton Editori, 200. S. 100. (italština) 
• ARMELLINI, Mariano. Le chiese di Roma dal secolo IV al XIX. Řím: [s.n.], 1891. Dostupné online. S. 429–433. (italština) 
• MENEGALDO, Antonio; FRANCIA, Vincenzo. Basilica di Sant'Eustachio in Campo Marzio - Roma. [s.l.]: Cenni storici, artistici e religiosi, 2004. (italština) 
•  HÜLSEN, Christian. Le chiese di Roma nel Medio Evo. Florencie: [s.n.], 1927. Dostupné online. S. 251. (italština) 
• CARPANETO, Giorgio. Rione VIII. S. Eustachio. In: I Rioni di Roma. Řím: Newton & Compton Editori, 2005. S. 502–506. (italština)
• FRONZUTO, Graziano. Organi di Roma. Guida pratica orientativa agli organi storici e moderni. Florencie: Leo S. Olschki Editore, 2007. ISBN 978-88-222-5674-4. S. 102–103. (italština) 
• KRAUTHEIMER, Richard. Corpus Basilicarum Christianarum Romae: The Early Christian Basilicas of Rome (IV-IX Cent.). Řím: Pontificio istituto di archeologia cristiana, 1937. S. 213–218. 
• MENEGALDO, Antonio; FRANCIA, Vincenzo. Basilica di Sant' Eustachio in Campo Marzio. [s.l.]: brožura v prodeji v kostele (italština) 
•  APPETITI, Carla. S. Eustachio. Řím: Edizioni "Roma", 1964. (italština) 
•  ADINOLFI, Pasquale. Rione Campo Marzo, Rione S. Eustachio [Roma nell'età di mezzo (Řím ve středověku) / Pasquale Adinolfi, 4]. Florencie: Le Lettere, 1983. (italština) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bazilika svatého Eustacha na Wikimedia Commons