Bela Crkva

Bela Crkva
(c) Emibc na projektu Wikipedie v jazyce srbština, CC BY 3.0 rs
znak
Poloha
Souřadnice	44°53′51″ s. š., 21°25′2″ v. d.
Stát	Srbsko Srbsko
Autonomní oblast	Vojvodina
Okruh	Jihobanátský
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de Bela Crkva Bela Crkva, Srbsko
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel	10 638
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bela Crkva (srbsky: Bela Crkva či Бела Црква, česky: Bílý kostel, rumunsky: Biserica Albă, německy: Weißkirchen, maďarsky: Fehértemplom) je název města a opštiny v Jihobanátském okruhu v srbské autonomní oblasti Vojvodina. Vzdálené je 106 km severovýchodně od Bělehradu a leží u hranice s Rumunskem. Název města v srbštině znamená bílý kostel. Město Bela Crkva má 10 638 obyvatel, počet obyvatel opštiny je 20 275 obyvatel. Město je sídlem České národní rady v Srbsku a jediným na území Srbska, kde je čeština (spolu se srbštinou, maďarštinou a rumunštinou) úředním jazykem.

V roce 1355 se uvádí v maďarských zdrojech vesnice s názvem Fehérregyház^[1] (Bílý kostel). Stará osada byla zničena během tureckých válek a obnovena po jejich skončení.

Město bylo založeno v roce 1717 nedlouho poté, co se podařilo tuto část tehdejších Dolních Uher osvobodit od turecké moci. Vzniklo z rozhodnutí Claude Florimonda de Mercyho^[2] a založeno bylo novými kolonisty, kteří byli většinou německé národnosti.^[1] Kolonizátoři přicházeli v několika vlnách. V roce 1750 přišli další srbští a rumunští osadníci; Srbové byly z okolí Liky, Černé Hory a Kragujevace.^[1] V 70. letech sem byli dosídleni další Srbové z centrální části Uher. V roce 1818 sem přišli Němci z Alsaska a Würtemberska. Češi přišli okolo roku 1845, pracovali jako zemědělci nebo jako pohraničníci.^[3] Kromě samotného města byl osídlen i okolní venkov, kde vznikla řada vesnic. Město vyrostlo jako typické jihouherské sídlo s víceméně pravoúhlou uliční sítí. Zpočátku zde existovaly dvě radnice (německá a neněmecká) a ty byly později sloučeny.

Z administrativního hlediska byla začleněna pod banátskou část vojenské hranice, od roku 1774 byla součástí její Benátské části. Turci se sem vrátili jen velmi krátce v letech 1787 a 1788. V letech 1848 až 1849 bylo součástí autonomní srbské Vojvodiny, poté se nicméně vrátilo pod vojenskou správu až do zrušení původní hranice. Jakmile k tomuto došlo, byla Bela Crkva zařazena pod Tamišskou župu v rámci Uher. Okresním městem byla Bela Crkva od roku 1867 až do druhé světové války.

V roce 1857 sem dosáhla železnice, jako první trať na území dnešního Srbska.^[4] V roce 1840 zde byl založen městský park a k němu byl později přistaven i hudební pavilon.^[4]

V roce 1877 zde bylo založeno první muzeum Vojvodiny. O dvanáct let dříve potom začala fungovat i městská knihovna.

Podle posledního sčítání lidu které bylo provedeno za Rakousko-Uherska, zde žili většinou Němci a v okolí Srbové. Na začátku 20. století sem byla zavedena elektřina.

Vznikem státní hranice mezi královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunskem v roce 1918 byl místní etnicky smíšený prostor rozdělen. Místní česká komunita se tak ocitla na území dvou států. Obdobný problém měla i komunita neměcká. Hranice rozdělila i území města a na rumunské straně vznikla nová obec. Bela Crkva představovala (a dodnes představuje) výběžek srbského území do rumunského. Po roce 1918 se zde usadili také Rusové, kteří sympatizovali nebo představovali carský režim a kterým král Alexandr poskytl v tehdejší Jugoslávii azyl.

V roce 1942 zde byla založena horská divize SS "Prinz Eugen", která bojovala proti partyzánům. V závěru druhé světové války uteklo z Bele Crkve několik desítek až stovek místních obyvatel německé národnosti před postupující Rudou armádou. Uprchlíci se ve větším počtu dostali dočasně i do jižních Čech, kde byli provizorně ubytováváni na Českobudějovicku (Nové Hodějovice, Rožnov) například ve školách. Vžilo se pro ně (jakožto i pro další německé uprchlíky z východu) označení národní hosté. ^[5] Z celkového výčtu osob v záznamech uložených v českobudějovickém archivu vyplývá, že většinu tvořily ženy v domácnosti (Hausfrau) a děti. Němci byli z města vyhnáni zcela.

Tito vysídlenci v jižních Čechách dostávali od nacistické správy kromě stravy i kapesné a navíc příděly marmelády a bonbónů. Záznamy jsou datovány závěrem roku 1944.

V roce 1963 zde bylo otevřeno rozsáhlé výukové centrum pro řidiče jugoslávské lidové armády a v souvislosti s tím také vojenská kasárna. Vlivem hranic i ekonomických krizí tehdejší Jugoslávie se nicméně z města stal odlehlý region a životní podmínky se zde ukázaly být značně složité, o to horší potom v souvislosti s mezinárodními sankcemi a bombardováním. V současné době se jedná o jednu z nejméně rozvinutých oblastí na území Vojvodiny.^[6]

V roce 1999 zde žilo 11 634 obyvatel.

(c) Dmitrovic Empire, CC BY-SA 3.0

Počet obyvatel opštiny Bela Crkva rostl až do roku 1981, od té doby je tendence dlouhodobě klesající.

Etnické složení opštiny Bela Crkva v roce 2002 bylo následující:

• Srbové (76,85 %)
• Rumuni (5,4 %)
• Češi (3,99 %)
• Cikáni (3,03 %)
• Maďaři (2,25 %)
• Jugoslávci (1,38 %)

Ve městě samotném v roce 2009 žilo okolo 800 Čechů a čeština je zde jedním z oficiálních jazyků opštiny.^[7] Počet lidí, kteří se k české národnosti hlásí, zde nicméně souvisle klesá vlivou vymírání, vystěhovalectví zpět do Česka^[6] nebo asimilace.

Opštinu Bela Crkva tvoří jak samotné město Bela Crkva, tak následujících 13 vesnic:

• Banatska Palanka
• Banatska Subotica
• Vračev Gaj
• Grebenac
• Dobričevo
• Dupljaja
• Jasenovo
• Kajtasovo
• Kaluđerovo
• Kruščica
• Kusić
• Crvena Crkva
• Češko Selo

Sídla se srbskou většinou jsou: Bela Crkva, Banatska Palanka, Banatska Subotica, Vračev Gaj, Dupljaja, Jasenovo, Kajtasovo, Kaluđerovo, Kruščica, Kusić a Crvena Crkva. Vesnice s většinou rumunského obyvatelstva se jmenuje Grebenac, maďarskou většinu má pak ves Dobričevo. Ves s českou většinou je Češko Selo (toponymum znamená doslova „česká ves“).

Bela Crkva patří k nejméně rozvinutým oblastem Vojvodiny i Srbska. Tradiční zde bylo vinařství, kterému se dařilo již od vzniku moderního města. V závěru 19. století zde existovalo několik továren na výrobu hedvábí, dále cihelna, likérka a potravinářské závody. Ekonomický rozvoj zde umožňovala až do druhé světové války početná německá komunita, po roce 1945 zde byla přítomná armáda. Dnes se tu také vyrábí motorový olej a svítidla. V roce 2022 zde uvažoval o investici český podnik IMG Bohemia, který zde měl vyrábět součástky do automobilů.^[8]

Do města vede železniční trať z města Zrenjanin (dříve pokračovala dále na rumunské území, dnes je mezinárodní úsek snesen.

Ze západu sem směřuje silnice č. 18 celostátního významu, která vede z Vršace a dále pokračuje za městem k rumunské hranici.

Hlavní historické objekty zde vznikly na konci 18. století v barokním stylu. Jedná se např. o místní římskokatolický i pravoslavný kostel, dále o budovu radnice apod. Něteré budovy byly postaveny také ve stylu secese. Zmíněný římskokatolický kostel je zasvěcen Svaté Anně, pravoslavný sv. Petru a Pavlovi. Existuje zde i rumunský pravoslavný kostel. Kromě toho zde stojí také kostel ruské pravoslavné církve evangelisty Jana.^[4]

V Belé Crkvě existuje také městské muzeum.^[4] Působí zde také i městská knihovna a pobočku zde má i historický archiv.

Pravidelně se zde pořádá tzv. Květinový karneval. Místní Češi zde organizují také festival s názvem Krása různorodosti.^[9]

Jihozápadně od města se nachzáejí jezera, která jsou atraktivní destinací. Na počátku 20. století zde byl těžen štěrk a sedm^[2] vodních ploch zde vzniklo přirozeným zaplavením původních jam.^[4]

Ve městě se nacházela kasárna, která nesla název po Slavku Munčanovi – Savovi.^[10]

• Rudolf Nováček (1860-1929) - český vojenský kapelník, hudební skladatel, houslista a učitel.
• Ottokar Nováček (1866–1900), hudební skladatel

V okolí města vysílá lokální rozhlasová stanice Radio Bela Crkva, kromě hlavního programu vysílá také pořady pro českou, romskou, maďarskou a rumunskou menšinu.

• „Národní hosté": jmenný seznam osob se nachází v SOkA České Budějovice, fond Okresní úřad České Budějovice, fasc. 564, inv. č. 991 „Uprchlíci“.
• REITINGER, Tomáš. STRÝČICKÝ JAZYKOVÝ OSTROV. ŽIVOT OBYVATEL V LETECH 1938-1946 POHLEDEM HOSPODÁŘSKÝCH A SOCIÁLNÍCH DĚJIN. , 2019 [cit. 2019-08-16]. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Jiří Dvořák, Ph.D.. s. 43. Dostupné online.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bela Crkva na Wikimedia Commons