Beránka

Beránka
Pohled na zrekonstruovanou původní budovu
Pohled na zrekonstruovanou původní budovu
Základní informace
Výstavba1645
Poloha
AdresaNa Beránce 57/2, Praha 6 - Dejvice, ČeskoČesko Česko
UliceNa Beránce
Souřadnice50°6′2,26″ s. š., 14°21′53,92″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky40488/1-1485 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
WebOficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Beránka (dříve též Sofienhof) je původně viniční usedlost v pražských Dejvicích, u křižovatky ulic U Beránky a Na Beránce, asi 200 metrů severně od křižovatky Evropská – Horoměřická. Její adresa je Na Beránce 57/2.

V 19. století se usedlost jmenovala Sofienhof, ale toto jméno se neujalo. První zmínka o vinici v těchto místech pochází z roku 1562, viniční lis zde byl před rokem 1645, spadala pod vrchnost nejvyššího komorníka.[1] Od roku 1958 je budova památkově chráněna.[2]

Historie

16. a 17. století

První vinici v místě dnešní usedlosti chtěl založit Bartoloměj Kočvara,[3] který zde koupil pozemek pro vinici v roce 1559 od Jana Víta ze Rzavého. Založení vinice se mu nedařilo, úspěšný byl teprve jeho následovník Jiřík Šlyslperger, malostranský krejčí, který odkoupil pozemky o tři roky později. Vinice měla 12 strychů a od roku 1562 byla obehnána hrází a zdí a nebylo zde zatím žádné stavení, jen vinice a pole. Dalším majitelem se stal Petr Vandereis z Eisenberka, který ji koupil za 1600 kop míšeňských grošů.[1] Petr Vandereis však nebyl příliš dobrý vlastník, nesplácel půjčku na nákup vinice a také vlastní vinici zanedbával.[4] V roce 1600 koupil vinici malostranský radní Matěj Velvarský a přikoupil k ní i další pozemky.[5]

V roce 1645 koupil pozemky od vdovy předchozího majitele Matěje Velvarského Pavel Beránek, malostranský měšťan. Ten přikoupil pole a vedle lisu dal postavit dům o dvou světnicích a ovčín. K vinici v té době náleželo několik zoraných polí, takže usedlost už byla spíše hospodářská než viniční. Byly zde též pěstovány ovce. Právě po tomto majiteli nese usedlost své dnešní jméno.[1]

18. století

V roce 1708 zakoupil usedlost s pozemky Linhart Ferdinand Meisner, univerzitní profesor a zemský fyzik, který usedlost opravil a výrazně přestavěl. Pozemky rozšířil o vinici Pahoubku a bývalou vinici Tylišovskou, později také o Bečvářku a Zvonickou. Podle jeho poslední vůle ale poslední dvě vinice po jeho smrti dostala vdova Terezie Rozálie,[4] která je spojila se svou vinicí Perníkářkou.[5] Za Meisnerovy přestavby získala nemovitost raně klasicistní vzhled a dodnes se zachoval vzhled jižního průčelí Beránky.[6] K původní patrové době byly v té době přistavěny přízemní hospodářské budovy.[3]

Roku 1754 vydražil usedlost Beránka Eliáš Melichar Kašpar za 2625 zlatých a byl jejím vlastníkem 9 let. Poté ji zakoupila Marie Magdaléna Zintlová, která k ní ještě přikoupila v roce 1765 vinici Kanclířku. V 80. letech 18. století měly pozemky usedlosti plochu téměř 27 jiter půdy, byl zde i zbytek vinice o rozloze 788,5 sáhu.[4]

19. století

V roce 1802 byl majitelem Ignác Stöger a byl zaevidován následující hospodářský majetek: lopaty, kopáče, motyky, 5 sít, dřevěný věrtel, žebřinový vůz, hnojní vůz, sáně, 2 koně, 9 dojných krav, 2 chomouty, 2 pluhy a také zásoby ječmene, hrachu a čočky. V roce 1815 koupil Beránku Tomáš Chýle za 27 150 zlatých a se svou rodinou zde vedl hospodářství až do roku 1867. Při měření půdy pro stabilní katastr byla konstatována rozloha nemovitosti 35,5 jiter, vinice zde už vůbec nebyly.[4]

V roce 1867 koupil usedlost Fridrich Fritsch, majitel usedlosti Pernikářka. Podle své ženy dal usedlosti nové jméno Sofienhof, toto jméno se však mezi lidmi neujalo a nadále říkali statku Beránka. V této době zde vznikla nová stodola a nové hospodářské stavby vytvořily dva přízemní trakty přiléhající k hlavní budově usedlosti.[5][7]

20. století

Na začátku 20. století přestala být Beránka hospodářským dvorem.[6] Majitelem byl tehdy stavitel Antonín Zeman, po roce 1920 provedl rozsáhlé stavební úpravy dal v levém křídle zřídit krám, byt pro domovníka, dvě stáje, kanceláře a pekařský krám. Pravé křídlo bylo přestavěno na restauraci a pokoje. Část dvora sloužila jako zahradní restaurace.[5] Další majitel E. Hrůša v roce 1932 přestavěl ještě západní křídlo, kde dal zřídit výrobnu hořčice a octa. Posledním soukromým majitelem Beránky byl stavitel Alois Zima.

Po válce usedlost získal OPBH. Potom patřila ještě Ústavu stavebních informací, za jehož působení prošla v letech 1978–1988 radikální rekonstrukcí a získala rozsáhlou moderní přístavbu, v severní části vznikla nová patrová budova, která uzavírá dvůr (arch. prof. Bohumil Fanta).[6]

Následně byla v 90. letech v rámci restitucí vrácena rodině Zimově. Dnes jsou zde kanceláře a sklady a usedlost je nabízena k pronájmu.

Památková hodnota

Důvodem památkové ochrany je popsán takto: "Původně viniční usedlost s architektonicky zajímavým raně klasicistním jižním průčelím. Usedlost je i přes rozsáhlé novodobé stavební zásahy hodnotným dokladem původní rozptýlené zástavby pražského předměstí."[8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c ŠVÁBÍK, Jakub. Dejvické usedlosti - bakalářská práce. Praha: Pedagogická fakulta UK, 2009. 
  2. ↑ MonumNet – Nemovité památky [online]. Národní památkový ústav [cit. 2008-01-19]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b HOLEC, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedících. IV. díl. Praha: [s.n.], 1996. 261 s. 
  4. ↑ a b c d VACEK, František. Sborník příspěvků k dějinám královského hlavního města Prahy, II. díl,. Praha: [s.n.], 1911. 516 s. Kapitola Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí. 
  5. ↑ a b c d LAŠTOVKOVÁ, Barbora. Pražské usedlosti. Praha: Ex Libri, 2001. S. 31–33. 
  6. ↑ a b c STAŇKOVÁ, Jaroslava. Pražské zámky, zámečky a usedlosti. Praha: [s.n.], 2008. S. 261. 
  7. ↑ MOULÍKOVÁ, Jiřina. Pražské dvory a usedlosti památkově chráněné. Praha: [s.n.], 1989. 25 s. 
  8. ↑ Památkový katalog - 1000152558 - usedlost Beránka. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 

Literatura

  • LAŠŤOVKOVÁ, Barbora. Pražské usedlosti. 1. vyd. Praha: Libri, 2001. 359 s. ISBN 80-7277-057-8.
  • STAŇKOVÁ, Jaroslava, HURIN, Martin a STANĚK, Jaroslav. Pražské zámky, zámečky a usedlosti. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 261 s. ISBN 978-80-200-1613-3.
  • VLČEK, Pavel. Umělecké památky Prahy, 5. díl - Velká Praha A/L. Praha: Academia, 2012. 1080 s. ISBN 978-80-200-2107-6. Kapitola Dejvice, s. 255–256. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Usedlost Beránka.jpg
Autor: Jirka Dl, Licence: CC BY-SA 3.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem: