Beráter

(c) Bundesarchiv, Bild 183-L07770 / Heinscher / CC-BY-SA 3.0
Manfred von Killinger, německý vyslanec na Slovensku v letech 1940–1941, během jeho působení měli beráteři největší vliv

Beráter (z německého Berater – poradce) byl představitel nacistického Německa, který působil ve válečné Slovenské republice (SR) jako poradce ve vládě, na ministerstvu nebo v jiném ústředním úřadu státní správy, v generálním sekretariátě Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS) nebo na hlavním velitelství Hlinkovy gardy (HG).

Německé úřady vysílaly berátery buď z vlastní iniciativy, nebo na žádost slovenských státních činitelů (nejaktivnější byli v tomto směru představitelé radikálního křídla HSĽS Vojtech Tuka a Alexander Mach). Postavení beráterů nebylo právně zakotveno, přesto měli na Slovensku diplomatické výsady.[1] Jejich cílem bylo zabezpečit nacifikaci režimu SR a dohlížet na to, aby slovenské zdroje co nejvíce přispívaly k německému válečnému úsilí.[2]

Na Slovensku začali první beráteři působit na základě Důvěrného protokolu o hospodářské a finanční spolupráci, který byl podepsán 23. března 1939 v Berlíně a připojen k ochranné smlouvě. Jeho obsah znal jen úzký okruh vládních představitelů. Článek II protokolu ustanovoval, že „Slovensko si vytvoří vlastní měnu a Slovenskou národní banku jako centrální emisní ústav“, přičemž Říšská banka (Deutsche Reichsbank) „vyšle do ředitelství této banky poradce, který bude spolupracovat při všech důležitých rozhodnutích“ a slovenská vláda „přibere tohoto poradce i k sestavování a plnění svého státního rozpočtu a bez jeho souhlasu neschválí žádné úvěry“.[3] Německo postavení beráterů plně prosadilo po salcburských jednáních v červenci 1940.[1]

Na Slovensku působilo asi 20 beráterů (spolu s větším počtem spolupracovníků),[2] přičemž největší vliv měli v letech 1940–1941, za působení vyslance Manfreda von Killingera. Úlohu beráterů vykonávali též členové německé vojenské a policejní mise. Mezi nejvýznamnější berátery patřili Obersturmbannführer Viktor Nageler (HG), Erich Gebert (hospodářství a finance), Obersturmbannführer Albert Smagon (sociální věci) a Hauptsturmführer Dieter Wisliceny (židovská otázka),[4] kterého v roce 1944 nahradil ještě bezohlednější Hauptsturmführer Alois Brunner.[5] Po vypuknutí Slovenského národního povstání činnost beráterů nahradila přímá moc německých okupačních sil.[4]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Beráter na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ a b GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I. 1914–1945. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1027-2. S. 485. , pozn. 2.
  2. ↑ a b JABLONICKÝ, Jozef; KROPILÁK, Miroslav. Slovník Slovenského národného povstania. 2. vyd. Bratislava: Nakladateľstvo Epocha, 1970. Heslo Beráteri, s. 26. 
  3. ↑ PEKÁR, Martin. Komentované pramene k dejinám Slovenska 1939–1945. 1. vyd. Košice: Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, Filozofická fakulta, 2015. Dostupné online. ISBN 978-80-8152-268-0. S. 83. , dok. č. 22
  4. ↑ a b PLEVZA, Viliam. Dejiny Slovenského národného povstania 1944, 5. zväzok, Encyklopédia odboja a SNP. 1. vyd. Bratislava: Nakladateľstvo Pravda, 1984. Heslo Beráteri, s. 38–39. 
  5. ↑ Základné pojmy [online]. Dokumentačné stredisko holokaustu [cit. 2018-08-12]. Dostupné online. 

Média použitá na této stránce

Bundesarchiv Bild 183-L07770, Manfred v. Killinger.jpg
(c) Bundesarchiv, Bild 183-L07770 / Heinscher / CC-BY-SA 3.0
Pro dokumentární účely německý Spolkový archiv často ponechal původní popisky obrázků, které mohou být chybné, neobjektivní, zastaralé nebo politicky extrémní. Info non-talk.svg
Der deutsche Gesandte in Bukarest Opfer seiner Pflichterfüllung

Bei einem Überfall rumänischer Soldaten auf das Gebäude der deutschen Gesandtschaft in Bukarest, der in der Absicht durchgeführt wurde, die Mitglieder der Gesandtschaft zu verschleppen und den Bolschewisten auszuliefern, hat der deutsche Gesandte in Bukarest, Manfred von Killinger, in treuer Pflichterfüllung für Führer und Reich den Tod gefunden.
Scherl Bilderdienst 23.9.1944

[Aufnahme Juli 1940]