Beren a Lúthien
| Beren a Lúthien | |||
|---|---|---|---|
 (c) ceridwen, CC BY-SA 2.0 Náhrobní kámen manželů Tolkienových | |||
| Autor | J. R. R. Tolkien | ||
| Původní název | Beren and Lúthien | ||
| Ilustrátor | Alan Lee | ||
| Obálku navrhl | Alan Lee | ||
| Země | Spojené království | ||
| Jazyk | angličtina | ||
| Žánr | fantasy | ||
| Vydavatel | HarperCollins | ||
| Datum vydání | 2017 | ||
| Česky vydáno | 2023 | ||
| Počet stran | 297 | ||
| ISBN | 978-1-328-79182-5 | ||
| Předchozí a následující dílo | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Beren a Lúthien je soubor několika verzí epické fantasy od J. R. R. Tolkiena o Lúthien a Berenovi, jednoho z nejstarších Tolkienových příběhů z fiktivního světa Středozemě. Knihu editoval autorův syn Christopher. Je to příběh o lásce a dobrodružstvích smrtelníka Berena a nesmrtelné elfí panny Lúthien. Tolkien napsal několik verzí jejich příběhu, z nichž nejnovější byla publikována v Silmarillionu, a zmínka o nich se objevuje v Pánu prstenů na Elrondově radě. Příběh se odehrává během Prvního věku Středozemě, asi 6500 let před událostmi zachycenými v Hobitovi a Pánu prstenů. Kniha vyšla v českém překladu v roce 2023.
Beren, syn Barahirův, odřízl z Morgothovy koruny silmaril jako cenu za to, aby si mohl vzít za ženu Lúthien, dceru elfího krále Thingola a Maiy Melian. Ruku mu ukousnul se silmarilem v ní a později ho i zabil Carcharoth, vlk z Angbandu, ale jako jediný ze smrtelníků se Beren vrátil ze světa mrtvých. Poté žili spolu s Lúthien na Tol Galenu v Ossiriandu a bojoval s trpaslíky u Sarn Athradu. Byl pradědečkem Elronda a Elrose, a tedy předkem Númenórejských králů. Po úspěšné výpravě pro silmaril a následné Berenově smrti se Lúthien rozhodla stát smrtelnou a sdílet Berenův osud.[1]
Tolkienovou inspirací pro mnoho námětů předložených v tomto příběhu v lásce ke své ženě Edith a po její smrti nechal na náhrobek pod její jméno vyrýt „Lúthien“ a později i pod své jméno „Beren“.
Vývoj a různé verze
První verzí příběhu je The Tale of Tinúviel (Příběh o Tinúviel), napsaný v roce 1917 a publikovaný v Knize ztracených pověstí. Během dvacátých let pak začal Tolkien příběh přetvářet do epické básně s názvem Příběh o Leithian. Tuto však nikdy nedokončil, neboť tři ze sedmnácti plánovaných zpěvů zůstaly nedopsané. Po jeho smrti vyšla v knize Příběhy o Beleriandu. Poslední verze příběhu je vyprávěna formou prózy v jedné kapitole Silmarillionu a Aragorn ji líčí v knize Společenstvo Prstenu. Některé rané verze příběhu, publikované v samostatné knize v roce 2017, popisovaly Berena jako noldorského elfa, ne jako člověka.[1]
Vydání knihy
Knihu redigoval Christopher Tolkien. Příběh o Berenovi a Lúthien je jedním ze tří příběhů z knihy Silmarillion, o kterých Tolkien soudil, že si zaslouží vyšší míru pozornosti ve formě samostatné publikace. Zbylé dva příběhy nesou název Húrinovy děti a Pád Gondolinu.
Knihu ilustroval Alan Lee a editoval Christopher Tolkien. Obsahuje různé verze, na kterých je vidět vývoj příběhu v čase. Je fakticky restaurována z Tolkienových rukopisů a poprvé představena jako jediné více méně souvislé vyprávění, přičemž využívá stále se vyvíjejících materiálů, které tvoří „Příběh Berena a Lúthien“. Neobsahuje všechny verze a úpravy příběhu, pouze ty, o kterých Christopher Tolkien věřil, že budou jasné a nebude nutné je tolik vysvětlovat, jak v knize sám uvádí:
| „ | Pokusil jsem se oddělit příběh o Berenovi a Tinúviel (Lúthien) tak, aby byl tak samostatný, jak je to (podle mého názoru) jen bez zkreslení možné. Na druhé straně jsem chtěl i ukázat, jak se tento původní příběh vyvíjel v průběhu let. [...] Účel této knihy je tedy zcela odlišný od účelu svazků Dějin Středozemě, z nichž je odvozen. Zdůrazňuji že není zamýšlen jako doplněk k těmto knihám. Je to spíše pokus o vytvoření jednoho vyprávění z neobyčejně rozsáhlých, bohatých a složitých zdrojů. Ovšem toto vyprávění – příběh o Berenovi a Lúthien – se tím, jak se stále více stávalo dílčí částí v celistvém příběhu, samo neustále vyvíjelo a rozvíjelo nové asociace. Rozhodnutí, co zahrnout a co vyloučit z onoho starověkého světa „celkově“, bylo pak záležitostí subjektivního a místy pro některé i pochybného úsudku: v takovém pokusu nemůže existovat žádná dosažitelná „správná cesta“. Obecně jsem však cíleně selhal ve srozumitelnosti a odolal jsem nutkání věci vysvětlovat, a to ze strachu, že bych tím podkopal primární účel a metodu knihy. | “ |
– Christopher Tolkien v Předmluvě ke knize Beren and Lúthien, 2017.[1] (překlad)
Autorův přístup
Kniha začíná nejúplnější verzí začátku příběhu – „Příběhem o Tinúviel“ v podobě, v jaké je publikován v Knize ztracených pověstí, s nepatrnými úpravami názvů osob a míst, aby nedošlo k záměně s pozdějšími verzemi. Obecná stránka příběhu upravena nebyla – Beren zde není lidským synem Barahira, ale noldorským elfem, synem Egnora bo-Rimiona. Berenův původ se verzi od verze mění, podle toho, která část příběhu je v nich popisována.
Jak vysvětluje Christopher Tolkien:
| „ | Další problém, který bych měl zmínit, vyvstal v důsledku velmi častých změn jmen. Sledovat s naprostou přesností a důsledností sled jmen v textech různého stáří by účelu této knihy neposloužilo. Proto jsem v tomto ohledu nedodržoval žádné pravidlo, ale odlišoval jsem v některých případech staré a nové varianty. v jiných případech jsem tak však z různých důvodů nečinil. V mnoha situacích změnil můj otec později, či dokonce mnohem později ve svých rukopisech jméno postavy, ale nečinil tak důsledně: například dvojice výrazů „Elfin“ a „Elven“ (česky Elfové). V takových případech jsem udělal z „Elven“ jedinou formu. Stejně tak jsem přijal pouze „Beleriand“ oproti dřívější variantě „Broseliand“. V jiných případech jsem ale zachoval obě formy – „Tinwelint“/„Thingol“, „Artanor“/„Doriath“. | “ |
– Christopher Tolkien v Předmluvě ke knize Beren and Lúthien, 2017.[1] (překlad)
Další kapitoly v příběhu pokračují prostřednictvím novějších básní, souhrnů a prózy, které příběh prezentují podle toho, jak se příběh vyvíjel v čase co se týče chronologie samotné dějové linky, ne nutně pořadí, v jakém byly dílčí části napsány či publikovány. Sem patří části různých verzí, např. z Příběhu o Leithian, Silmarillionu nebo pozdějších kapitol Ztracených pověstí.
Jelikož J. R. R. Tolkien provedl v příběhu mnoho změn, které měly vliv jak na vyprávění tak na styl, není prezentace těchto částí v knize jako celku zcela konzistentní. dochází zde k jisté míře překrývání detailů a nesrovnalostem v návaznosti, ale jednotlivé části se pokoušejí vytvořit ucelený, plynulý příběh. Christopher Tolkien zahrnul do knihy jak své redaktorské vysvětlení, tak i historické detaily aby tyto mezery mezi jednotlivými částmi překlenul. Podrobnosti ztracené v pozdějších popisech představil znovu. Příklady vidíme v postavách jako Tevildo (který je vzhledem k povaze toho, jak je v díle představen, považován spíše za samostatnou postavu než za rané pojetí Saurona), Nekromant Thû (jakožto první zjevení Saurona), podlí (nebo „zrádní“) trpaslíci (jedna z narážek na Ztracené pověsti, která se objevuje v Hobitovi) a další termíny jako gnóm (Noldoli, později Noldorský elf), Fay, Fairy (dva termíny pro "víly"), Leprechaun a Pixie (dva termíny pro "skřítky"). Některé z těchto termínů se objevují i například v raných vydáních Hobita, ovšem v pozdějších verzích se používat přestaly.
Kniha nabízí určitý vhled do otázky nesrovnalostí v textu, ale ty jsou způsobené spíše vyprávěním dílčích částí odlišnými pohledy a odlišnými vypravěči v rámci celku, spíše než by byly obrazem častých změn Tolkienových idejí.
| „ | [...] první věk v Dějinách Středozemě byl v těchto knihách pojat jako historie ve dvou smyslech. Zaprvé to byla kronika životů a událostí ve Středozemi. Zadruhé to však také byla historie měnících se literárních koncepcí s postupujícími roky. Příběh Berena a Lúthien se tedy rozprostírá přes několik let i knih. Navíc, jelikož se tento příběh začal zaplétat do pomalu se vyvíjejícího Silmarillionu a postupně se stával jeho nenahraditelnou součástí, je nyní jeho vývoj zaznamenán v návaznosti rukopisů, které se zabývají především celkovou historií Starých časů. | “ |
– Christopher Tolkien v Předmluvě ke knize Beren and Lúthien, 2017.[1] (překlad)
Tato kniha znovu představuje některé detaily, od kterých pro vysokou míru editace v příběhu "O zkáze Doriathu" Christopher Tolkien upustil. Jedním z těchto detailů je například prokletý Mîmův poklad, či skutečnost, že byl Doriath zrazen zevnitř, nebo že byl Thingol schopen trpaslíky z města vytlačit a zabit byl až později když trpaslíkům padl do léčky. Prvky raných Ztracených pověstí jsou zde znovu spojené s detaily, které Guy Kay sestavil pro kapitolu v Silmarillionu, aby je tak přiblížil původnímu záměru J. R. R. Tolkiena (viz Válka o klenoty).
Přijetí veřejností
Tolkienovský učenec John Garth, píšící pro New Statesman, poznamenává, že než se příběh o Berenovi a Lúthien – odraz skutečného příběhu poručíka Tolkiena, který si představoval Edith jak tančí na lesní mýtině daleko od „zvířecí hrůzy“ zákopů – dočkal publikace, trvalo to celé století. Garth nachází „mnoho, co si může vychutnat“, jak se příběh mění prostřednictvím „několika rychlostních stupňů“, až nakonec „dosáhne mytické síly“. Berenův nepřítel se mění z kočičího démona na „nekromanta“ a nakonec na Saurona. Garth poznamenává, že pokud to měl být ztracený předchůdce pohádky O Locice, pak to rozhodně zobrazuje moderní „přepracování pohádky zaměřené na ženy“ s takovou Lúthien, která může být spravedlivější, než dokáže smrtelný jazyk říct, ale je také vynalézavější, než její milý. [2]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Beren and Lúthien na anglické Wikipedii.
Média použitá na této stránce
Túmulo de J.R.R. Tolkien e sua esposa Edith Brath. Repare nas inscrições Beren e Luthien na lápide.
(c) ceridwen, CC BY-SA 2.0
Beren and Luthien buried together On the grave of JRR Tolkien and his wife Edith Mary (Pratt), their respective names Beren and Luthien are those of the lovers in The Silmarillion. Their fictional romance deliberately echoed the real life devotion of the Tolkiens. See The_Tale_of_Beren_and_L%C3%BAthien