Bergmannovo pravidlo

Bergnamovo, pravidlo, zeměkoule, tučňáci
Bergmannovo pravidlo – Výška h a hmotnost m tučňáků v závislosti na podnebí planety Země (tučňák galapážský, tučňák magellanský a tučňák císařský)[1]
Dobrým příkladem Bergmannova pravidla je strnadec zpěvný (Melospiza melodia). Jedinci z severu Ameriky jsou výrazně větší než jejich příbuzní z amerického jihozápadu

Bergmannovo pravidlo je biologické adaptační pravidlo, které říká, že teplokrevní (endotermní) živočichové v teplých oblastech – blíže rovníku, dosahují rozměrů menších než jejich příbuzní v oblastech s chladným podnebím – ve vyšších zeměpisných šířkách. Ve studených oblastech se totiž vyplatí mít malý poměr povrchu k objemu, aby nedocházelo ke ztrátám tepla. Velké těleso má tento poměr menší.[2]

Tuto poučku vyslovil v roce 1847 německý vědec Christian Bergmann.

Nicméně Bergmanovo pravidlo není absolutně platné, protože vyjadřuje statistický trend přírody (tj. platí ve většině případů).[1] Bergmannovo pravidlo popisuje pouze celkovou velikost zvířat, ale nezahrnuje části těla jako Allenovo pravidlo říkající, že teplokrevní (endotermní) živočichové v oblastech s chladnějším podnebím – ve vyšších zeměpisných šířkách, budou mít kratší a silnější končetiny. Obě pravidla platí u endotermů obecně. U hmyzu ale různé druhy téhož rodu na zeměpisnou šířku mohou reagovat způsobem nepředvídatelným.[2]

V souvislosti s globálním oteplováním by se podle Bergmannova pravidla dalo předpokládat, že průměrná velikost živočichů obývající oblasti s rostoucími teplotami se bude zmenšovat. I když u řady živočichů skutečně byla zaznamenána snižující se velikost, bývá spíše dávána do souvislosti s fenotypovou plasticitou než s geneticky řízenou adaptací.[3][4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b FRYDRÝŠEK, Karel. Biomechanika 1. 1. vyd. Ostrava, Czech Republic: VSB – Technical University of Ostrava, Faculty of Mechanical Engineering, Department of Applied Mechanics, 2019. 461 s. ISBN 978-80-248-4263-9. 
  2. ↑ a b SHELOMI, Matan; ZEUSS, Dirk. Bergmann's and Allen's Rules in Native European and Mediterranean Phasmatodea. Frontiers in Ecology and Evolution. Frontiers Media S.A., 2017, roč. 5. Dostupné online [cit. 2023-09-22]. ISSN 2296-701X. DOI 10.3389/fevo.2017.00025. 
  3. ↑ TEPLITSKY, Celine; MILLIEN, Virginie. Climate warming and Bergmann's rule through time: is there any evidence?. Evolutionary Applications. 2014-01, roč. 7, čís. 1, s. 156–168. Dostupné online [cit. 2023-09-27]. ISSN 1752-4571. DOI 10.1111/eva.12129. PMID 24454554. (anglicky) 
  4. ↑ TEPLITSKY, Céline; MILLS, James A.; ALHO, Jussi S. Bergmann's rule and climate change revisited: Disentangling environmental and genetic responses in a wild bird population. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2008-09-09, roč. 105, čís. 36, s. 13492–13496. Dostupné online [cit. 2023-09-27]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.0800999105. PMID 18757740. (anglicky) 

Literatura

  • LINZEY, Donald W., et al. Vertebrate Biology. [s.l.]: The McGraw−Hill Companies, 2003. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Bergmanns rule, pinguins.png
Autor: Fry72 Karel Frydrýšek, Licence: CC BY-SA 4.0
Bergmannovo pravidlo, tučňáci