Berlínští filharmonikové

Berlínská filharmonie / Berliner Philharmoniker
Logo Berlínských filharmoniků
Vznik	1882
Typ	symfonický orchestr
Právní forma	příspěvková organizace
Účel	kultura
Sídlo	Berlínská filharmonie, Německo
Místo	Německo Německo
Šéfdirigent	Kirill Petrenko
Správní rada	Peter Riegelbauer
Ocenění	Berlínský medvěd (1997) Hudební cena Herberta von Karajana (2004) Charlemagne Medal for European Media (2007) Echo Klassik ensemble/orchestra of the year (2016) Classic Brit Awards
Oficiální web	www.berliner-philharmoniker.de
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Berlínští filharmonikové, též Berlínská filharmonie (německy Berliner Philharmoniker), jsou významný symfonický orchestr sídlící v Berlíně. Svou pověst těleso získalo zejména v době působení dirigenta Herberta von Karajana. V hlasování světových kritiků, vyhlášeném časopisem Gramophone, se umístilo na druhém místě v žebříčku 20 nejlepších světových orchestrů.^[1]

Od srpna 2019 je šédirigentem Rus Kirill Petrenko,^[2] který s orchestrem spolupracoval již dříve jako hostující dirigent.

Orchestr byl založen 54 hudebníky na jaře 1882 pod názvem Frühere Bilsesche Kapelle (volný překlad: bývalá Bilseho kapela). Skupinu tvořili hráči, kteří opustili orchestr Benjamina Bilseho kvůli jeho autoritativnímu přístupu a plánům dopravit hráče na koncert do Varšavy vlakem čtvrtou třídou. Jako jejich první dirigent zde působil Ludwig von Brenner. Hudebníci zápasili s finančními problémy až do roku 1887 kdy se jich ujal koncertní agent Hermann Wolff, kterému se podařilo stabilizovat orchestr pod novým názvem Berliner Philharmoniker. Jeho zásluhou se také podařilo v orchestru angažovat Hanse von Bülowa, považovaného za vedoucího dirigenta své doby. Za krátkou dobu Bullow položil základy umělecké kvality a identity orchestru. Jako hostující dirigenti s orchestrem zkoušely mnohé významné osobnosti – Hermann Levi, Hans Richter, Felix von Weigantner, Johannes Brahms, Gustav Mahler či Richard Strauss. V roce 1895 Hanse von Bullow na postu šéfdirigenta vystřídal Arthur Nikish. Za jeho působení došlo k rozšíření repertoáru o současné i mimoněmecké skladatele (Hector Berlioz, Petr Iljič Čajkovskij). Nikishovym následníkem se v roce 1923 stal mladý ambiciózní dirigent Wilhelm Furtwängler. Zaměřil se téměř výlučně na interpretaci skladatelů německého klasicismu a romantismu, v čemž se až doposud řadí mezi špičku. Působení orchestru v době nacismu bylo předmětem spekulací a tato problematika se začala výraznějším způsobem otevírat až v roce 1945.

Po druhé světové válce se šéfdirigentem stal Leo Borchard, který tragicky zahynul náhodným zásahem při střelbě americké armády v Berlíně. Nahradil jej mladý a zapálený rumunský dirigent Sergiu Celibidache. V roce 1947 se na své bývalé místo vrátil Furtwängler, který zde působil až do své smrti v roku 1954, kdy byl hlasováním zvolen šéfdirigentem Herbert von Karajan. Jeho působení je možné označit jako zlatou éru Berlínských filharmoniků. Orchestr díky Karajanovu vedení získal charakteristický zvuk a stal se možná jedním z nejpopulárnějších orchestrů světa až tak, že je nyní možné hovořit až o jeho kultu. Jejich nahrávky pro vydavatelství Deutsche Grammophon patří mezi komerčně nejúspěšnější nahrávky klasické hudby všech dob. V roce 1989 Karajan po více třicetiletém působení s orchestrem na svůj post, měsíc před svou smrtí, rezignoval.

Orchestr neztratil nic ze své pověsti ani pod vedením dalšího šéfdirigenta Claudia Abbada. Mezi jeho nahrávkami s orchestrem jsou významné hlavně opery Straussovy, Wagnerovy, Rossiniho a dalších. V roce 1998 Abbado ohlásil přesun na post uměleckého ředitele filharmonie, v roce 2002 byl novým šéfdirigentem zvolen Simon Rattle, který ve filharmonii působil od sezóny 2002/2003. V dubnu 2008 mu hráči projevili svoji důvěru, když v hlasování rozhodli o jeho setrvání ve funkci, ve které zůstal do roku 2018. Od srpna 2019 je šédirigentem Rus Kirill Petrenko, který s orchestrem spolupracoval již dříve jako hostující dirigent.

• Ludwig von Brenner (1882–1887)
• Hans von Bülow (1887–1892)
• Arthur Nikisch (1895–1922)
• Wilhelm Furtwängler (1922–1945)
• Leo Borchard (květen – srpen 1945)
• Sergiu Celibidache (1945–1952)
• Wilhelm Furtwängler (1952–1954)
• Herbert von Karajan (1954–1989)
• Claudio Abbado (1989–2002)
• Simon Rattle (2002–2018)
• Kirill Petrenko (2019–)

Orchestr má mezinárodní složení hráčů, kteří jsou vybíráni v náročných konkurzech, při kterých je kladen důraz na to, aby byl orchestr obsazen hudebníky světové kvality. V jednotlivých sekcích působí v současnosti (ke dni 22. října 2018) následující první hráči resp. sólisté (většinou řazení podle abecedy):^[3]

• první housle (koncertní mistři): Noah Bendix-Balgley, Daishin Kashimoto, Daniel Stabrawa
• druhé housle: Christian Stadelmann a Thomas Timm
• violy: Amihai Grosz, Naoko Shimizu
• violoncella: Bruno Delepelaire, Ludwig Quandt, Martin Löhr
• kontrabasy: Matthew McDonald, Janne Saksala, Esko Laine
• flétny: Mathieu Dufour, Emmanuel Pahud
• hoboje: Jonathan Kelly, Albrecht Mayer
• klarinety: Wenzel Fuchs, Andreas Ottensamer
• fagoty: Daniele Damiano, Stefan Schweigert, Václav Vonášek (kontrafagot)
• lesní rohy: Stefan Dohr
• trubky: Guillaume Jehl, Gábor Tarkövi
• pozouny: Christhard Gossling a Olaf Ott
• tuba: Alexander von Puttkamer

Někteří bývalí členové orchestru našli jiná pole působnosti, např. houslista a koncertní mistr Guy Braunstein ze Spojených států. Někteří hudebníci jsou zároveň virtuózové na své nástroje s mezinárodní reputací, např. flétnista Emmanuel Pahud z Francie.

Jako první hornista působil u Berlínských filharmoniků v letech 2000 až 2009 Čech Radek Baborák, který se pak rozhodl pro kariéru jako sólista a pedagog, nadále v Německu. V současnosti je členem orchestru opět jeden Čech, hráč na kontrafagot, Václav Vonášek.

Orchestr patří mezi standardní velké symfonické orchestry. Charakteristický je pro něj sytý, efektní zvuk s důrazem na mohutnost smyčcové sekce, což platí obzvláště pro Karajanovu éru.

Orchestr má velmi široký repertoár, s těžištěm v hudbě německých velikánů klasicismu a romantismu. Orchestr už od dob Furtwänglerových patří mezi nejuznávanějších interprety děl Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera či Gustava Mahlera.

Orchestr Berlínské filharmonie poprvé vystoupil v Československu v roce 1966 v rámci Pražského jara na dvou koncertech ve dnech 29. a 30. května ve Smetanově síni Obecního domu. Pod taktovkou Herberta von Karajana provedli díla Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Bély Bartóka a Antonína Dvořáka.

Další návštěva se uskutečnila opět v rámci Pražského jara v roce 1969. Za řízení Herberta von Karajana posluchači vyslechli na dvou koncertech díla Beethovena, Strausse, Bartóka a Brahmse.

Třetí návštěva orchestru proběhla v roce 1976 znovu v rámci Pražského jara, tentokráte na jednom koncertě již tradičně pod Karajanovou taktovkou zazněla díla Mozarta a Brahmse.

Následovala dlouhá odmlka - další vystoupení se uskutečnilo až 1. května 1991 v rámci nového projektu Europakonzert. Ve Smetanově síni s dirigentem Claudiem Abbadem publikum vyslechlo árie a symfonie Wolfganga Amadea Mozarta. Další vystoupení se uskutečnilo zanedlouho, 23. května 1995 vystoupil orchestr na pozvání Pražského jara ve Dvořákově síni Rudolfina, kde dirigent Claudio Abbado řídil 3. a 8. symfonii Ludwiga van Beethovena. Další koncert se odehrál až o 11 let později, opět v rámci cyklu Evropských koncertů v mozartovském roce 2006 orchestr zahrál ve Stavovském divadle za řízení Daniela Barenboima mozartovský program.

V roce 2011 orchestr Berlínské filharmonie přijal pozvání Pražského jara na závěrečný koncert, na kterém šéfdirigent Simon Rattle ve Smetanově síni Obecního domu dirigoval monumentální 6. symfonii Gustava Mahlera. V roce 2013 byla Praha jako první město v Evropě svědkem třetího hostování orchestru v rámci prvomájových Evropských koncertů. Tento koncert pořádaný ve spolupráci s Pražským jarem se konal ve Španělském sále Pražského hradu. Dirigent Simon Rattle přizval jako sólistku svou manželku Magdalenu Koženou, která přednesla výběr z Biblických písní Antonína Dvořáka. Dále zazněla Fantazie na téma Thomase Tallise Ralpha Vaughana Williamse a Beethovenova Pastorální symfonie.

Zatím poslední vystoupení berlínského orchestru v Česku se uskutečnilo 15. listopadu 2014 v rámci 2. ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného pořádaného Pražským jarem. Tento koncert byl uspořádán u příležitosti 25. výročí Sametové revoluce a politických změn ve střední a východní Evropě. Na programu byl zařazen 4. klavírní koncert Bohuslava Martinů v podání českého klavíristy Ivo Kahánka a po přestávce zazněla 9. symfonie Ludwiga van Beethovena se špičkovým obsazením sólistů a Pražským filharmonickým sborem.

V květnu 2020 měl orchestr zahajovat festival Pražské jaro, a to mimořádně díly Gustava Mahlera,^[4] pandemie covidu-19 však toto vystoupení neumožnila.^[5] K zahajovacímu koncertu došlo až při 79. ročníku festivalu 12. května 2024, kdy pod taktovkou šéfdirigenta Kirilla Petrenka orchestr zahrál k 200. narozeninám Bedřicha Smetany jeho cyklus symfonických básní Má vlast.^[6][7]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Berlínski filharmonici na slovenské Wikipedii.

• Berlínská filharmonie
• Vídeňští filharmonikové

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Berlínští filharmonikové na Wikimedia Commons
• www.berliner-philharmoniker.de – oficiální stránky (německy)
• Digital Concert Hall (anglicky)