Bernard Jaško
| Bernard Jaško | |
|---|---|
| Narození | 22. dubna 1923 Černová |
| Úmrtí | 17. února 1951 (ve věku 27 let) Bratislava |
| Místo pohřbení | Ďáblický hřbitov |
| Ocenění | Řád Ľudovíta Štúra III. třídy (2004) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Bernard Jaško (22. dubna 1923, Černová, dnes část Ružomberka – 17. února 1951, Bratislava) byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, který byl v roce 1951 popraven za vyzvědačství a ohrožení obrany republiky.
Život
Bernard Jaško se narodil v Černové (dnes městská část Ružomberka). Pocházel z rodiny dělníka pracujícího v Ružomberské textilce. V roce 1943 narukoval do Turčianskeho Sv. Martina k 11. spojařskemu pluku. S touto jednotkou se později zúčastnil Slovenského národního povstání. Po potlačení povstání se ukrýval v horách až do příchodu Rudé armády, kdy se znovu přidal k odboji.
V roce 1946 vstoupil do Sboru národní bezpečnosti a v roce 1948 se přihlásil do spojařské služby. V roce 1949 byla dálnopisná služba přidělena pod pověřenectvo vnitra, odbor Státní tajné bezpečnosti. Tam sloužil až do svého zatčení 2. června 1949.
Bernard Jaško se během své služby v dálnopisné ústředně dostával k hlášení ze stanic pověřenectva vnitra a Krajských velitelství StB, které mnohdy obsahovaly zprávy o plánovaných, nebo provedených represích StB vůči různým skupinám obyvatelstva. Jaško se svými kolegy Pavolem Kalinajem a Pavolem Hajdinem dohodl, že bude tyto informace předávat biskupovi trnavské apoštolské administratury Michalu Buzalkovi.
Ještě v roce 1949 se snažil uniknout do Rakouska, přičemž měl v plánu vzít s sebou několik dálnopisů, které měl v plánu předat Counterintelligence Corps. Při svých snahách si počínal krajně neopatrně, což podle všeho vedlo k jeho odhalení. Den před jeho útěkem (byl plánován do Rakouska přes řeku Moravu) byl zatčen.
O tři dny byl Jaško hospitalizován se zlomeninami dolních končetin, hlavy a vnitřními poraněními způsobenými pádem z vyšetřovací místnosti, která se nacházela ve 2. patře. Ve zprávě vyšetřovatele se uvádělo, že se Jaško pokusil o útěk a vyskočil sám, existuje ale možnost, že byl z okna vyhozen v rámci výslechu. Později trpěl psychickými a nervovými problémy, léčen však nebyl.
Žalobu podal vrchní vojenský prokurátor Anton Rašla v říjnu 1949 a listopadu se konal v bratislavském Justičním paláci pod vedením předsedy senátu Státního soudu pplk. Dr. Ladislava Breuera utajený proces. Státní bezpečnosti se podařilo Jaška zlomit a ten se přiznal podle předem připraveného scénáře. Rozsudek ze dne 9. listopadu 1949 zněl trest smrti pro Bernarda Jaška a Pavola Kalinaje, 20 let pro Pavola Hajdina, 18 let pro Štěpána Uhrina a 58 let pro dalších 22 členů vykonstruované skupiny. Při odvolání vynesl senát Nejvyššího soudu rozsudek, ve kterém tresty ještě zpřísnil a tresty smrti potvrdil.
Bernard Jaško a Pavol Kalinaj byli popraveni 17. února 1951 na nádvoří soudního vězení v Bratislavě ve 4:55 ráno.
Dne 30. listopadu 1990 byli rehabilitováni rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně a 16. června 2004 jim prezident republiky udělil Řád Ľudovíta Štúra III. třídy in memoriam.
V roce 2012 vznikl o Bernardovi Jaško a jeho kolegovi Pavolu Kalinajovi dokumentární film 22 hlav.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bernard Jaško na slovenské Wikipedii.
