Bernard Montgomery

Bernard Law Montgomery
„Monty“
Polní maršál Montgomery, první vikomt z El Alameinu
Narození	17. listopad 1887 Kennington, Londýn Spojené království Spojené království
Úmrtí	24. března 1976 (ve věku 88 let) Alton, Hampshire Spojené království Spojené království
Místo pohřbení	Beaulieu Abbey
Choť	Elizabeth Carver (od 1927)
Děti	David Montgomery, 2. vikomt z El Alameinu
Rodiče	Henry Montgomery a Maud Farrar
Příbuzní	Brian Frederick Montgomery[1] (sourozenec) Henry Montgomery, 3rd Viscount Montgomery of Alamein[2][1] a Arabella Clare Montgomery[2][1] (vnoučata)
Vojenská kariéra
Hodnost	polní maršál
Doba služby	1908–1958
Sloužil	Spojené království Spojené království
Složka	British Army
Velel	9. pěší brigáda (1937–1938) 8. pěší divize (1938–1939) 3. „železná“ divize (1939–1940) II. armádní sbor (expediční, 1940) V. armádní sbor (1940–1941) XII. armádní sbor (1941) Velitelství Jiho-východu (1941–1942) 8. armáda (1942–1943) 21. armádní skupina (1944–1945) Velitel britského generálního štábu (1946–1948)
Války	První světová válka Anglo-irská válka Arabské nepokoje v Palestině Druhá světová válka
Bitvy	Bitva u Ypres (1915) Bitva na Sommě (1916) Bitva o Francii (1939–1940) Bitva u El Alameinu (1942) Tuniské tažení (1942–1943) Italské tažení (1943) Bitva o Normandii (1944) Operace Market Garden (1944) Překročení Rýna (1945)
Podpis
multimediální obsah na Commons

Bernard Law Montgomery, 1. vikomt z El Alameinu (17. listopadu 1887, Kennington, Londýn – 24. března 1976, Alton, Hampshire) byl britský polní maršál, jeden z nejvýznamnějších britských velitelů druhé světové války. Později byl povýšen do šlechtického stavu jako 1. vikomt z El Alameinu. Stal se tak příslušníkem britské vyšší šlechty.

Do armády vstoupil ve dvaceti letech. Bojoval v první světové válce, mimo jiné v první bitvě u Ypres, kde byl zraněn, a v bitvě na Sommě. Obdržel DSO a válku zakončil v hodnosti plukovníka. Po válce sloužil v Irsku, Palestině a Indii, mezi tím se v roce 1927 oženil s Elizabeth Caver. 5. srpna 1938 byl povýšen do generálské hodnosti.

V době propuknutí druhé světové války velel 3. pěší divizi, části britských expedičních sil dislokovaných ve Francii (1939–1940) a během bitvy u Dunkerque převzal velení II. armádního sboru, jeho nadprůměrnému výkonu je přičítána úspěšná evakuace jeho mužů jakož i řady dalších od Dunkerque. V srpnu 1942 převzal velení britské 8. armády v severní Africe a porazil německé síly v bitvě u El Alamejnu. Vytlačil německé jednotky z Egypta a Libye až k Tunisu, kde spojil své úsilí s americkými jednotkami vyloděnými v Alžíru. V únoru přešly Montgomeryho síly pod velení amerického generála Eisenhowera a zúčastnily se dobytí Tunisu a invazí na Sicílii a do Itálie.

V roce 1944 byl Montgomery povýšen do hodnosti polního maršála a velel spojeneckým silám během vylodění v Normandii v červnu 1944. Od srpna téhož roku vedl britské jednotky, které osvobodily Belgii. V září 1944 sice neuspěl s operací Market Garden, při níž se pokusil obsadit mosty v Arnhemu a Nijmegenu přes řeku Rýn. Jeho jednotky zakrátko vpadly do severního Německa a vstoupily do Dánska. Do února 1946 stál v čele britské okupační správy v Německu, poté se stal náčelníkem generálního štábu Britského impéria. Téhož roku mu byl udělen titul 1. vikomt Montgomery z Alamejnu.

V dubnu 1951 se stal zástupcem nejvyššího velitele sil NATO v Evropě (SHAPE). 18. září 1958 odešel do výslužby. Byl anglický válečný hrdina.

Montgomery napsal své Principy války jako vodítko pro budoucí velitele. Je pozoruhodné, že tyto principy, pro které si „nečinil nárok na neomylnost nebo neměnnost“, zůstaly beze změny základem vojenské doktríny pro britské, australské, novozélandské a kanadské síly dodnes.^[3]

Montgomery navázal na Fullera a ve svém válečném pojednání pro své důstojníky s názvem High Command in War (1945) zachoval pouze tři principy (překvapení, soustředění a spolupráci), zatímco přidal pět dalších svých vlastních (letecká síla, administrativa, iniciativa, morálka a jednoduchost). Po válce se vydal jako jednu ze svých prvních povinností jako náčelník imperiálního generálního štábu, aby získal konsenzus velitelů služeb a náčelníků štábů armád Dominionu na svých Principech války (1946).

Montgomery napsal a poté přepsal své Principy války pro vedení opotřebovací války v kontextu průmyslového věku.

Montgomery věřil a přesvědčil ostatní, že bitvy lze vyhrát pouze společným úsilím pěchoty, tanků, dělostřelectva a ženistů. Montgomery byl především rozhodnut, že armáda, námořnictvo a letectvo by měly bojovat své bitvy jednotným a soustředěným způsobem podle podrobného plánu.

Nigel Hamilton uvádí, že vojenský úspěch nebyl pouze prostou převahou zbraní. Hamilton tvrdí, že jeho odkaz (důraz na výcvik, opakovaný nácvik a profesionalitu ) přetrval dodnes, veden potřebou jednoduchosti, jasných cílů, dokonalého frontového velení a snahy maximálně šetřit lidské životy.^[4]

Tim Moreman uvádí, že Montyho doktrína spočívala na potřebě udržovat protivníka v nerovnováze, zatímco jeho jednotky byly v rovnováze. To dosahoval tím, že měl palebnou převahu (tanků, dělostřelectva a letadel) a převahu v lidské síle a klamnými útoky na sebe vázal nepřátelské síly a své hlavní jednotky měl koncentrované v záloze připravené k úderu na slabé místo protivníka.^[5]

• WHITING, Charles. Monty - největší vítězství. Brno: Jota, 2003. ISBN 80-7217-239-5. 
• Montgomery, Bernard Lav: Paměti polního maršála. Svoboda – Libertas, Praha 1993.
• Montgomery, Bernard Lav: Cesta k vůdcovství. Epocha, 1999.
• Hamilton, Nigel. Monty. Baronet, 1998.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bernard Montgomery na Wikimedia Commons
• Galerie Bernard Montgomery na Wikimedia Commons
• Osoba Bernard Law Montgomery ve Wikicitátech
• The Intel Report: Why Did The Americans Hate Monty? na YouTube (anglicky)