Bernard ze Žerotína (1484)

Bernard ze Žerotína
Narození4. dubna 1484
Úmrtí1532 (ve věku 47–48 let)
Nisa
ChoťMarkéta z Ojnic († 1532)
RodičeJan starší ze Žerotína († 1499), Machna z Nové Cerekve († 1515)
PříbuzníBartoloměj ze Žerotína (bratr), Jan ze Žerotína (bratr), Jiří ze Žerotína (bratr), Viktorin ze Žerotína (bratr), Petr ze Žerotína (polorodý bratr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Bernard ze Žerotína (4. dubna 1484 – 1532, Nisa) byl moravský šlechtic z rodu Žerotínů, voják a majitel panství Fulnek, Sudice, Starý Jičín, Štramberk a Vikštejn.

Život

Narodil se 4. dubna 1484 jako nejmladší syn kališníka Jana staršího ze Žerotína, tehdejšího zástavního držitele Bytomi a majitele panství Fulnek a jeho druhé manželky Machny z Nové Cerekve.[1] Po otcově smrti v roce 1499 pobýval z neznámých příčin spolu s několika svými sourozenci v Polsku, přičemž správu rodových statků vedl jeho starší bratr Jan. Roku 1507 byl však již zpět na Moravě a dne 29. září potvrdil i s bratrem Jiřím několik privilegií městu Fulneku (včetně práva na vystavování piva v Butovicích a Kuníně), jež čtyři roky předtím vyhořelo.[2] Poté, co koncem listopadu 1507 Jiří ze Žerotína zemřel, ujal se Bernard fulneckého a sudického panství, avšak to posléze odprodal Jaroslavovi Oderskému z Lidéřova.[3] V letech 1512 až 1523 držel coby zástavu také panství Vikštejn a od roku 1524 byl majitelem Štramberku, který zakoupil od Lacka z Hustopeč.[4] Právě držba Štramberku se stala příčinou sváru mezi Bernardem a jeho bratrem Viktorinem, vlastníkem Starého Jičína, jenž Bernarda v roce 1526 pohnal před zemský soud, kde se dožadoval štramberského hradu a dílu přilehlého panství.[5] Soud však rozhodl v Bernardův prospěch a po smrti bezdětného Viktorina v roce 1529 zdědil rovněž Starý Jičín.

Ačkoliv byl Bernard ze Žerotína ženatý s Markétou, dcerou Tasa z Ojnic, potomka nezplodil a na základě testamentu, sepsaného 23. července 1532 ve slezské Nise, odkázal majetky sedmi synům svých bratří Petra a Jana.[3] Zemřel někdy před listopadem 1532 v Nise a po brzké smrti Markéty z Ojnic propukl mezi dědici vleklý spor o Bernardovo dědictví. Ze šlechticovy závěti dále vyplývá, že jeho fulnecké sídlo obklopovala celá řada lidí, včetně příslušníků moravské a slezské nižší šlechty, kteří v Žerotínových službách hledali obživu.[6]

Kariérně se Bernard ze Žerotína uplatnil převážně v armádě. Roku 1522 se stal spolu s bratry členem družiny, která doprovázela Marii Habsburskou, manželku krále Ludvíka Jagellonského, ke korunovaci do Prahy.[3] O čtyři roky později byl jmenován jedním z velitelů moravského vojska, jež se vypravilo podpořit Ludvíka Jagellonského do Uher v bojích s Osmany. Do přímých bojů ale nezasáhli, protože na místo dorazili až poté, co byly královy jednotky poraženy v bitvě u Moháče.[7] Roku 1529 obdržel post hejtmana vojenské hotovosti z jičínsko-bystřické čtvrti olomouckého kraje. Krom vojenské služby zastával také v letech 1524 až 1532 funkci přísedícího zemského soudu v Olomouci.

Odkazy

Reference

  1. ↑ STIBOR, Jiří. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Nová řada. Redakce Milan Myška, Lumír Dokoupil. 1. vyd. Sešit 10. (22.). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta a Ústav pro regionální studia, 2007. Kapitola ze Žerotína, s. 104. Dále jen Stibor (2007). 
  2. ↑ HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1225-7. S. 688. 
  3. ↑ a b c Stibor (2007), s. 104.
  4. ↑ TUREK, Adolf. Hrad a panství Starý Jičín. 2. vyd. Hradec Králové: Muzeum Novojičínska, 2014. ISBN 978-80-87359-13-6. S. 60. Dále jenom Turek (2014). 
  5. ↑ Tamtéž, s. 60.
  6. ↑ KOZÁK, Petr. Dvůr a rezidence Bernarda ze Žerotína a z Fulneka ve světle testamentu z 23. 7. 1532: alternativa zaniklého zeměpanského dvora pro opavskou nobilitu?. In: Korunní země v dějinách českého státu. III, Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14.-17. století: sborník příspěvků z mezinárodního kolokvia konaného ve dnech 29.-31. března 2006 v Clam-Gallasově paláci v Praze. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007. S. 217-231.
  7. ↑ Turek (2014), s. 62.