Bernhard von Wüllerstorf

Bernhard von Wüllerstorf
Ministr obchodu Rakouského císařství a Předlitavska
Ve funkci: 23. září 1865 – 18. dubna 1867
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Richard Belcredi, Friedrich Ferdinand von Beust
Předchůdce	Josef Kalchberg
Nástupce	Franz Karl Becke
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	viceadmirál (1867), kontradmirál (1861), kapitán řadové lodi (1856), fregatní kapitán (1852)
Narození	29. ledna 1816 Terst Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	10. srpna 1883 (ve věku 67 let) Bolzano Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Titul	svobodný pán (1860)
Profese	objevitel a politik
Commons	Bernhard von Wüllerstorf-Urbair
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bernhard svobodný pán von Wüllerstorf-Urbair (německy Bernhard Aloys Freiherr von Wüllerstorf und Urbair) (29. ledna 1816 Terst – 10. srpna 1883 Bolzano), byl rakouský admirál, cestovatel a politik. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1833 a zúčastnil se několika válek, později působil u vrchního velení námořnictva. V letech 1857–1859 vedl vědeckou výpravu kolem světa, díky tomu získal šlechtický titul barona a členství v řadě vědeckých institucí v několika evropských zemích. Jako velitel námořnictva se vyznamenal v dánsko-německé válce (1864). Nakonec v letech 1865–1867 zastával funkci rakouského ministra obchodu, z vlády odešel na protest proti jednáním o rakousko-uherském vyrovnání, k nimž nebyl přizván. Po rezignaci na post ministra byl penzionován v hodnosti viceadmirála (1867).^[1]

Pocházel ze starobylé rodiny původem z Moravy nobilitované v 17. století. Byl synem státního úředníka a guberniálního rady Karla von Wüllerstorf-Urbair (†1820). První vzdělání získal Bernhard na gymnáziích v Padově a Budíně, vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Tullnu. Jako kadet byl původně přidělen ke 40. pěšímu pluku, ale v roce 1833 vstoupil k rakouskému válečnému námořnictvu. Sloužil v obchodní i civilní dopravě, sloužil na různých lodích v Jaderském moři a v roce 1839 získal hodnost praporčíka. Mezitím si doplnil vzděláni v oboru astronomie a v letech 1839–1845 vyučoval na námořní akademii v Benátkách, kde byl také ředitelem hvězdárny. V revolučním roce 1848 byl povýšen na poručíka a zúčastnil se blokády Benátek. Od roku 1851 působil na různých pozicích u vrchního velení námořnictva a postupoval v hodnostech (fregatní kapitán 1852,^[2] kapitán řadové lodi 1856^[3]). Ve správě námořnictva namísto dosud převládající italštiny prosazoval jako úřední jazyk němčinu.

V roce 1856 byl pověřen vypracováním itineráře vědecké výpravy kolem světa, které nakonec sám velel. V letech 1857–1859 absolvoval dvouletou expedici na vlajkové lodi SMS Novara, která jako první plavidlo rakouského námořnictva vykonala cestu kolem světa. Na palubě lodi bylo několik vědců z různých oborů, sám Wüllerstorf prováděl meteorologické a hydrografické experimenty. Plavba začala 30. dubna 1857, přes Gibraltar a Madeiru zamířila do Ria, kde byla přijata brazilským císařem Pedrem II. Se zastávkou v Kapském Městě pokračovala výprava přes Indický oceán k břehům Cejlonu, dále do Singapuru, na Filipíny, do Šanghaje a Bangkoku. Přes Východočínské moře s přistáním na Šalamounovy ostrovy pokračovala expedice k břehům Austrálie, kde na přelomu let 1858–1859 kotvila v Sydney a Aucklandu. Přes Tichý oceán se expedice vydala k břehům jižní Ameriky (Valparaiso). Po vypuknutí války s Francií se loď SMS Novara obávala střetu s francouzským loďstvem, císař Napoleon II. jí ale poskytl ochranu, protože si byl vědom všeobecně prospěšných vědeckých poznatků Wüllerstorfovy výpravy. Expedice díky tomu pokračovala přes Galapágy, Montevideo, kolem Hornova mysu s dalšími přistáními v Buenos Aires. Přes Atlantský oceán se zastávkou na Gibraltaru výprava skončila 26. srpna 1859 v Terstu.

Po návratu z cesty po světě byl Wüllerstorf velitelem korvety SMS Schwarzenberg u břehů Sicílie (1860). K datu 23. března 1861 byl povýšen do hodnosti kontradmirála^[4] a jmenován velitelem eskadry. V roce 1862 absolvoval studijní pobyt v Německu, Švýcarsku, Belgii, Anglii, Francii a Nizozemí, kde měl za úkol prověřit možnosti propojení železniční dopravy s námořnictvem. V roce 1863 byl přeložen k oblastnímu námořnímu velitelství v Benátkách. V roce 1864 byl na vlajkové lodi SMS Kaiserin Elisabeth velitelem rakouského námořnictva během operací proti dánské flotile při dánsko-německé válce.^[5][6] Po tomto tažení pobýval ve stavu disponibility ve Štýrském Hradci (1864–1865).

Za vlády Richarda Belcrediho se stal ministrem obchodu Rakouského císařství. Ve funkci setrval i za následující vlády Ferdinanda von Beusta, která již působila v době implementace rakousko-uherského vyrovnání, nyní jako ministr obchodu Předlitavska. Funkci zastával od 23. září 1865 do 18. dubna 1867.^[7] Ve funkci ministra se zasloužil o rozvoj železniční sítě, na ministerstvu obchodu zřídil statistické oddělení a zahájil práce ke kartografickému zpracování pobřeží Jadranu. Cítil se dotčen, že nebyl přizván k jednáním o rakousko-uherském vyrovnání a na funkci ve vládě v dubnu 1867 rezignoval.^[5] Ještě ve funkci ministra obchodu byl k datu 4. ledna 1867 povýšen do hodnosti viceadmirála,^[8] v listopadu téhož roku byl převeden do stavu disponibility a ke dni 15. února 1869 penzionován.^[9] Od té doby žil v soukromí, vydal ale několik odborných publikací.

Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v Benátkách v roce 1847 s Angličankou Annou O'Connor of Connaught (1824–1848), která zemřela při porodu rok po svatbě. Jeho druhou manželkou byla od roku 1861 hraběnka Leonie von Rothkirch-Panthen (1820–1901), dcera c. k. polního podmaršála hraběte Leonharda von Rothkirch-Panthen (1773–1842). Leonie byla od roku 1866 c. k. palácovou dámou.^[10] Z prvního manželství pocházel syn Karl Patrik (1848–1906), který ve službě u c. k. námořnictva dosáhl hodnosti kapitána řadové lodi.

Od narození užíval šlechtický titul rytíře, který jeho rodina získala již v roce 1627. V návaznosti na svou účast na cestě kolem světa byl v roce 1860 povýšen do stavu svobodných pánů (majestát vystaven císařem Františkem Josefem dne 13. února 1860).^[11] Ve funkci ministra obchodu obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1865). Po odchodu z vlády byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny. Byl nositelem několika vyznamenání v Rakousku i v zahraničí, získal také čestné občanství v několika městech (Villach, Steyr, Rijeka, St. Veit an der Glan). V souvislosti s cestou kolem světa byl také členem Rakouské akademie věd a umění a C. k. zeměpisné společnosti ve Vídni, dále byl členem několika vědeckých institucí v dalších evropských zemích.^[12]

• Řád železné koruny III. třídy (1850)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1853)
• Řád železné koruny II. třídy (1859)
• Válečná pamětní medaile (1864)
• velkokříž Leopoldova řádu (1867)
• Válečná medaile (1873)

• komandér Řádu Františka I. (1860, Království Obojí Sicílie)
• velkokříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (1867, Itálie)
• velkodůstojník Řádu čestné legie (1868, Francie)
• velkokříž Řádu Leopolda (1868, Belgie)

• Bernhard von Wüllerstorf-Urbair na webu Rakouského parlamentu

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 161–170 (heslo Bernhard Aloys Freiherr von Wüllerstorf-Urbair) ISBN 3-7648-2511-1
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bernhard von Wüllerstorf na Wikimedia Commons