Bitva na říčce Valové

Bitva na říčce Valové
konflikt: česko-uherské války
Trvání	12. červenec 1470
Místo	pás říčky Valové (Romže) u Kralic na Hané, Moravské markrabství
Souřadnice	49°26′30″ s. š., 17°11′11″ v. d.
Výsledek	porážka českého vojska
Strany
Země Koruny české Uherské království
Velitelé
Václav Vlček z Čenova Matyáš Korvín
Síla
~ 1000-2000 mužů husitské bojové vozy ~ 6 000 mužů
Ztráty
desítky až stovky padlých a raněných neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva na říčce Valové či také Bitva u Kralic^[1] byla válečným střetem mezi českým vojskem pod velením Václava Vlčka z Čenova loajálnímu českému králi Jiřímu z Poděbrad a uherskou jízdou vedenou uherským králem a českým vzdorokrálem Matyášem Korvínem v rámci česko-uherských válek. Odehrála se 12. července 1470 na zhruba tříkilometrovém prostoru podél říčky Valové (Romže) u Kralic na Hané nedaleko Prostějova a skončila vítězstvím Korvínových oddílů. Ty pak však nepokračovaly v dalších vojenských akcích a stáhly se do obsazeného Brna.

Pozadí

Dne 23. prosince 1466 prohlásil papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad jako kacíře za sesazeného z trůnu a vyhlásil proti kališnickým Čechám křížovou výpravu. Útokům houfů křižáků z okolních zemí, stejně jako akcím domácí katolické Zelenohorské jednoty, vojska Jiřího z Poděbrad úspěšně čelila. V březnu roku 1468 zahájil přímý boj vykonavatel papežské klatby uherský král Matyáš Korvín. Vpadl na Moravu a postupně likvidoval Jiřího pozice: postupně byla dobyta Třebíč,^[2] opevněný klášter Hradisko u Olomouce, posléze po půlročním obléhání také hrad Špilberk v Brně. Výprava Čechů proti Matyášovým vojskům skončila katastrofou, když v bitvě u Zvole bylo české vojsko rozprášeno a jeho velitel Zdeněk Kostka z Postupic byl smrtelně zraněn. Jeho nástupcem se pak stal vojenský hejtman a válečný stratég Václav Vlček u Čenova.

Začátkem února roku 1469 se Korvín se silným vojskem vydal na tažení do Čech znovu, byl však obklíčen u Vilémova a po osobním jednání s Jiřím nucen slíbit, že akcí proti němu zanechá. Svůj slib však nedodržel a brojil proti Jiřímu dál. 3. května byl katolickými pány zvolen v Olomouci za českého krále. V červnu však český zemský sněm tuto volbu odmítl a na návrh Jiřího z Poděbrad uznal nástupnictví Vladislava Jagellonského na český trůn. Zejména na Moravě a ve Slezsku se rozhořely boje mezi příznivci obou znesvářených táborů. V listopadu 1469 byl však Korvín Jindřichem z Poděbrad poražen v bitvě u Uherského Brodu a donucen ze zemí Koruny české ustoupit do Horních Uher. Další tažení na Moravu zahájil v létě 1470: 26. června obléhal Hodonín, kde se mu povedlo svést úspěšnou bitvu s oddíly Václava Vlčka a poté se se svými jednotkami vydal směrem proti proudu řeky Moravy.

Průběh bitvy

Vlčkovo vojsko se pak od Hodonína přesouvalo severovýchodním směrem k Prostějovu, odtud se pak mělo přidat k hlavnímu voji Jiřího z Poděbrad táhnoucího z Čech na Moravu. Uherské vojsko bylo o jejich pohybu informováno a Korvín následně rozhodl, aby byl na dlouhou kolonu vozů a jízdy české armády, postupující k Prostějovu proti proudu říčky Valové, proveden náhlý jízdní útok ve výrazné početní převaze. Po nočním přesunu zaujalo 12. července 1470 na 6 000 jezdců pod Korvínovým velením pozice a následně ze zálohy zaútočilo na nepřipraveného nepřítele, který se patrně toho dne chystal říčku přebrodit.

Útok uherské jízdy v široké formaci následně rozvinul bitevní linii v délce přibližně tří kilometrů, mj. v okolí obcí Bedihošť, Hrubčice či Čehovice. Překvapené české vojsko nebylo schopno jízdnímu útoku efektivně čelit, neboť mj. nestačilo rozvinout klíčový prvek jejich bojové strategie: vozovou hradbu, přesto se však zmohlo k alespoň částečnému odporu. V bezvýchodné situaci zavelel Václav Vlček k ústupu a následně se se svými zbylými spolubojovníky stáhl směrem k Tovačovu. Korvín pak Čechy nepronásledoval a se svými jezdci obsadil městečko Kralice, kde s vojskem přenocoval.^[3] Vzhledem ke zprávám o pohybu vojska Jiřího z Poděbrad se však následně jeho síly stáhly zpět do Brna.

Uherské kroniky uvádějí stovky padlých a zajatých Čechů a kořistí patnácti set vozů, české prameny pak deset ztracených vozů, třináct zajatých a sto padesát padlých.^[4] Obě strany však čísla, dle výsledku bitvy, tendenčně upravují.

Hodnocení bitvy

Bitva znamenala pro české vojsko dílčí strategickou porážku, která znemožnila spojení vojsk Václava Vlčka z Čeňkova s hlavním Poděbradovým vojem. Zároveň dokázala, ve spojení s tažením Jiřího na Moravu, zabránit Korvínovým silám v dalším pronikání hlouběji na Moravu. Korvín pak nechal vítězství v bitvě velkolepě oslavovat a nařídil všem kostelům v Uhersku zvonit zvony^[1] a na mších zpívat oslavný chorál Te Deum.

Jednalo se rovněž o střet v rámci posledního vojenského tažení Jiřího z Poděbrad, který nedlouho nato začal trpět závažnými zdravotními obtížemi a 22. března roku 1471 zemřel. Další boje, byť v menším rozsahu a intenzitě, vedl o následnictví a legitimitu českého trůnu Vladislav Jagellonský. Spor mezi oběma panovníky formálně urovnala Olomoucká smlouva, střety v dílčí míře však probíhaly až do smrtí Matyáše Korvína smrti roku 1490.

Odkazy

Reference

Literatura

• ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526. Praha: Paseka, 2007. 839 s. ISBN 978-80-7185-873-7. 
• HOENSCH, Jörg Konrad. Matthias Corvinus. Diplomat, Feldherr und Mäzen. Graz ; Wien ; Köln: Verlag Styria, 1998. 328 s. ISBN 3-222-12640-2. 
• KALOUS, Antonín. Matyáš Korvín (1443-1490) : uherský a český král. České Budějovice: Veduta, 2009. 512 s. ISBN 978-80-86829-48-7. 
• TUREK, Adolf; JISL, Lumír. Ostravsko za česko-uherské války ve světle písemných pramenů i archeologických nálezů. Časopis slezského muzea. 1953, roč. B3, s. 1–24. ISSN 0323-0678. 
• VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 1, Středověká Morava. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1991. 231 s. ISBN 80-85048-17-5. 

Související články

• Česko-uherské války

Externí odkazy

• Středověké a raně novověké zbraně Přerovska
• Bedihošťský zpravodaj (2020) Archivováno 19. 10. 2021 na Wayback Machine.