Bitva na Sungari

Bitva na Sungari
konflikt: Rusko-čchingská válka
Trvání6. – 8. června 1654
Místona řece Sungari 100 km od jejího ústí do Amuru, dnes v provincii Chej-lung-ťiang, ČLR
Výsledekvítězství čchingského vojska, vytlačení Rusů ze Sungari
Strany
Říše ČchingRusko
Velitelé
ŠarhudaOnufrij Stěpanov
Síla
kolem 900 vojáků
20 větších lodí
140 malých lodí		kolem 500 vojáků
13 velkých lodí (doščaniků)
26 menších lodí (strug)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva na Sungari v dnech 6. – 8. června 1654 proběhla mezi oddílem ruských kozáků pod vedením Onufrije Stěpanova a čchingským vojskem v čele s velitelem Ningguty Šarhudou. Bitvu vyhráli Čchingové a zastavili tak ruské pronikání do jižního Poamuří.

Před bojem

Po vítězství kozáků oddílu Jerofeje Chabarova nad čchingským vojskem v bitvě u Ačanského ostrohu v březnu 1652 převzal velení nad čchingskou posádkou v Ningutě – nejbližší mandžuské pevnosti – zkušený vojevůdce Šarhuda. Ten se vyhýbal okamžitému opětovnému střetu s Rusy, nejdříve se je snažil zbavit zdrojů potravin a proto zemědělské kmeny Daurů a Ďučerů přesídlil z Amuru na jih, na Non a horní tok Sungari.

Rusové na Amuru brzy pocítili nedostatek potravin, které dosud silou vymáhali od domorodých zemědělců. Na podzim 1653 Chabarovův nástupce Onufrij Stěpanov proto vyvedl své vojsko na Sungari, kde vybral potraviny u místních Ďučerů, načež se k přezimování vrátil na dolní tok Amuru.[1]

K zabránění novému pochodu Rusů na Sungari nechal Šarhuda asi 100 km od jejího ústí do Amuru (v oblasti nynější vesnice Wan-li-chuo-ton v městském okresu Fu-ťin) postavit opevnění tvořené valy a hatěmi. Rozšiřoval své vojsko, do něhož nabíral Daury a Ďučery. Kromě toho si čchingská vláda vyžádala posily z Koreje.[2] Bylo jich 100 vojáků vyzbrojených mušketami[pozn. 1] a pomocný personál, celkem 150 lidí. Korejci měli vyrovnat ruskou převahu ve střelných zbraních, kterých měl Šarhuda k dispozici jen málo. V jeho říční flotile bylo jen 20 větších lodí, schopných převézt maximálně po 17 lidech, ostatek mandžuských lodí tvořily jen malé čluny z březové kůry pro 4–5 lidí.[5]

Koncem května 1654 Onufrij Stěpanov se souhlasem rady kozáků znovu vyvedl svůj oddíl na Sungari. Kozáci pluli několik dní pod plachtami na 26 lehkých strugách a 13 dočšanikách, dokud 6. června nespatřili nepřátele.

Bitva

Šarhuda rozmístil své vojsko do připravených opevnění, část pěchoty zůstala na lodích; když se objevila ruská flotila, mandžuské vojsko na ni zahájilo palbu z pobřežních postavení:

„A stříleli bogdojští[pozn. 2] lidé ve velkém boji, z děl a píšťal, a stříleli z těch děl po našich lodích, a bojovali zpoza hatí a valů zemních.

«И билися те богдойские люди из большево бою, из пушек и пищалей, а били оне из тех пушек по нашим судам, а дралися оне из-за туров и из-за увалов земляных».[6]

“

Kozáci s převahou větších lodí vyhráli boj na řece, vylodili se na břehu a s podporou svých tří děl zaútočili na pobřežní opevnění, ale narazili na silný odpor, v němž významnou roli měla silná střelba korejských mušketýrů.[3][4] Po neúspěchu útoku na opevnění se Rusové stáhli na lodě a ustoupili. V hlášení carovi svou porážku omlouvali nedostatkem střeliva.[6] Šarhuda je poté pronásledoval dva dny, až k ústí Sungari do Amuru.

Následky bitvy

Třebaže ve své zprávě o bitvě Stěpanov zdůrazňoval vítězství ruských lodí nad nepřátelskou flotilou, celkově v boji Rusové prohráli. Ztratili přístup na Sungari, čímž se ocitli v těžké situaci, pod tlakem stále hrozícího hladu z nedostatku potravin, což sami ve zprávě carovi zhodnotili slovy:

„Ze Šingaly[pozn. 3] nás, sluhů tvých, bogdojští vojenští lidé vyhnali a obilí nedali. A my, sluhové tví, šli z ústí Šingaly vzhůru po Amuru a měli velikou nouzi bez obilí a propříště my, sluhové tví, nevíme, kde se uživit.

«Из Шингалу нас, холопей твоих, богдойские воинские люди выгнали и хлеба не дали. И мы, холопи твои, пошли с усть Шингалу вверх по Амуру и приимали великую нужу без хлеба, и впредь мы, холопи твои, прокормитца не ведаем где»[7]

“

Na zbytek roku 1654 se Rusové stáhli na Amur, a koncem podzimu si na jeho středním toku u ústí Kumary vystavěli silně opevněný ostroh, Kumarsk, v němž přečkali zimu.[3] Na jaře je v něm oblehla čchingská armáda pod vedením Mingandaliho, avšak neúspěšně.[8]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Ruský historik Alexej Pastuchov mluví o ručnicích Korejců jako o arkebuzách,[2] častěji jsou však historiky označovány za muškety, např. korejským Hyeok Hweon Kangem,[3] nebo americkým Tonio Andradem.[4]
  2. ↑ Tehdejší ruský název pro Mandžuy a Číňany, podle titulu bogdochán, který nosil císař říše Čching.
  3. ↑ Tehdejší ruský název pro Sungari.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Сражение на Сунгари (1654) na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Степанов Онуфрий (Кузнец) [online]. ostrog.ucoz.ru [cit. 2017-02-18]. Podle А.Р. Артемьев: Города и остроги Забайкалья и Приамурья во второй половине XVII - XVIII вв.. Dostupné online. (rusky) 
  2. ↑ a b ПАСТУХОВ, А. М. Корейская пехотная тактика самсу в XVII веке и проблема участия корейских войск в Амурских походах маньчжурской армии. In: КОНЦЕВИЧ, Л. Р., a kol. Российское корееведение. Альманах. Выпуск четвертый № 4.. М.: Муравей, 2004. S. 118–144. (rusky)
  3. ↑ a b c KANG, Hyeok Hweon. Big Heads and Buddhist Demons: The Korean Musketry Revolution and the Northern Expeditions of 1654 and 1658. Journal of Chinese Military History. 2013, čís. 2, s. 127–189, na s. 161–163. [Dále jen Kang]. (anglicky) 
  4. ↑ a b ANDRADE, Tonio. The Gunpowder Age: China, Military Innovation, and the Rise of the West in World History. Princenton: Princenton University Press, 2016. 448 s. Dostupné online. ISBN 1400874440, ISBN 9781400874446. S. 157–158. (anglicky) 
  5. ↑ СИМБИРЦЕВА, Т. М. Участие корейских отрядов в Албазинских войнах 1654 и 1658: Источники и историография. In: Традиционная культура Востока Азии: сб. статей. - Вып. 3. Благовещенск: Издательство АмГУ, 2001. Dostupné online. S. 179–188. (rusky) Archivováno 28. 7. 2012 na Wayback Machine.
  6. ↑ a b Отписка приказного человека Онуфрия Степанова якутскому воеводе М. С. Ладыженскому о действиях его отряда на Амуре и столкновениях с маньчжурскими войсками [online]. Восточная Литература. Средневековые исторические источники Востока и Запада [cit. 2017-04-28]. ЛОА АН СССР, ф. Портфели Миллера, оп. 4, кн. 31, № 48, лл. 77-81 об. Копия XVIII в. со списка. Опубл.: «Дополнения к Актам историческим», т. III, СПб., 1848, № 122, стр. 523-528.. Dostupné online. (rusky) 
  7. ↑ Челобитная «охочих» амурских служилых людей Якова Никитина с товарищами, поданная приказному человеку Онуфрию Степанову, с описанием их похода по Амуру и столкновений с маньчжурскими войсками [online]. Восточная Литература. Средневековые исторические источники Востока и Запада [cit. 2017-04-28]. ЛОА АН СССР, ф. Портфели Миллера, оп. 4, кн. 31, № 52, лл. 87-88. Копия XVIII в. со списка.. Dostupné online. (rusky) 
  8. ↑ Kang, s. 164.