Bitva na horní Baetis

Bitva na horní Baetis
konflikt: Druhá punská válka
Tažení Scipionů do jižní Ibérie
Trvání	211 př. n. l.
Místo	horní tok řeky Baetis (Guadalquivir)
Souřadnice	36°47′ s. š., 6°21′ z. d.
Výsledek	vítězství Kartáginců
Strany
Kartágo Kartágo Římská republika Římská republika
Velitelé
Hasdrubal Barkas Mago Barkas Hasdrubal Gisgo P. Cornelius Scipio † Gnaeus C. Scipio Calvus †
Síla
celkem neznámo +12 000 pěšáků +1 500 jezdců 3 000 numidských jezdců 7 000 Iberů celkem 40 000 mužů 20 000 Římanů a spojenců 20 000 kelto-iberských žoldnérů
Ztráty
neznámé 11 000–12 000 padlých 20 000 dezertovalo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva na horní Baetis je souhrnné označení dvou vojenských střetnutí svedených Římany a Kartáginci v roce 211 př. n. l. Obě bitvy se konaly poblíž horního toku řeky Baetis (Guadalquivir) na jihu Iberského poloostrova.

Římští velitelé, bratři Gnaeus a Publius Scipio, se po osmi letech válčení v Ibérii rozhodli skoncovat s kartaginskou přítomností v této zemi. Rozdělili své síly na dvě části a vydali se každý zvlášť vstříc nepřátelům. Kartáginci v čele s Hasdrubalem Barkou, Magonem Barkou a Hasdrubalem Gisgonem dokázali však s pomocí místních spojenců a numidských jezdců porazit a zabít nejprve Publia a posléze také Gnaea.

Předchozí vývoj

Římané zvítězili v roce 215 př. n. l. nad Hasdrubalem Barkou v bitvě u města Hibera (dnešní Tortosa).^[1] Tím mu zabránili v zamýšleném tažení do Itálie, kde se chtěl spojit se svým starším bratrem Hannibalem.^[2] Nezdar Kartáginců oslabil jejich nadvládu nad jižní a východní Ibérií a podnítil některé místní kmeny k odboji.^[3] V reakci na porážku vyslala kartaginská vláda do Hispánie Magona Barku, Hannibalova nejmladšího bratra.^[4] Římané, vedení bratry Scipiony, upevnili svoji pozici na severovýchodě poloostrova, sloužící jim jako základna k odrážení punských útoků.^[5] Po bitvě u Kann se však římská republika dostala do velice tíživé situace. V důsledku toho neobdrželi Scipionové zřejmě žádné posily a čelili soustavným problémům se zásobováním svých vojáků.^[6]

V dalších dvou letech se válka v Ibérii ocitla na mrtvém bodě.^[2] Mezitím se v severní Africe vzbouřil numidský král Syfax, podporovaný Scipiony.^[7] Kartáginci jeho revoltu potlačili, v čemž jim výrazně pomohl Masinissa, mladý syn Syfakova konkurenta.^[8] Masinissa se poté vydal s početným doprovodem numidských jezdců do Ibérie, aby bojoval proti Římanům.^[9] Puny na poloostrově posílil rovněž nový velitel: Hasdrubal, syna Gisgona.^[10]

Ve snaze prolomit patovou situaci překročili Scipionové v roce 212 př. n. l. řeku Hiberus (Ebro) a pronikli hluboko do jihovýchodní Ibérie.^[11] Dosáhli přitom několika vítězství a řada iberských měst přešla na jejich stranu.^[12] Vyhnali také punskou posádku ze Sagunta a vrátili ho původním obyvatelům.^[13] Podle Appiána přezimovali ve městech Castulo (poblíž dnešního Linares) a Orso na horním toku Baetis (Guadalquivir).^[14]

V roce 211 př. n. l. pokračovali Římané v ofenzívě v údolí řeky Baetis.^[9] Jejich cílem bylo úplné vytlačení Kartáginců a ukončení války v Hispánii.^[15] V cestě jim stáli tři punští velitelé. Hasdrubal Barkas se zdržoval se svými muži u nedalekého města Amtorgis.^[16] Hasdrubal Gisgo a Mago Barkas spojili své armády a nacházeli se ve vzdálenosti asi pěti denních pochodů od Římanů.^[17] Během zimy Scipionové naverbovali 20 000 keltiberských žoldnéřů, čímž zhruba zdvojnásobili své vojsko, a cítili se být dostatečně silní na to, aby se s oběma nepřátelskými armádami vypořádali odděleně.^[18] Společně postoupili k Amtorgis a na dohled od nepřátel, od nichž je dělila pouze řeka, rozbili tábor.^[19] Publius se potom s dvěma třetinami římských a italických vojáků vydal vstříc Magonovi a Hasdrubalu Gisgonovi, zatímco Gnaeus setrval na místě a se zbývající třetinou a Keltibery se chystal proti Hasdrubalu Barkovi.^[20]

Zkáza Scipionů

Hasdrubal Barkas záhy zpozoroval, že v Gnaeově táboře se nachází relativně málo Římanů a většina protivníkova vojska sestává z Keltiberů.^[21] Prostřednictvím svých hispánských vojáků navázal kontakt s keltiberským náčelníkem a úplatkem ho přesvědčil, aby se svými lidmi opustil římský tábor.^[22] Když Keltiberové náhle zamířili do svých domovů, neměli Římané vzhledem ke svému nepatrnému počtu nejmenší naději, že by se jim podařilo je zadržet.^[23] Gnaeus pochopil, že se bez nich nemůže Kartágincům postavit ani se probít k Publiovi a vydal se na spěšný ústup.^[24] Hasdrubal Barkas vzápětí překročil řeku a těsně pronásledoval stahující se Římany.^[25]

Mezitím se dostal do potíží také Publius.^[26] Princ Masinissa s numidskými jezdci vyrazil proti jeho vojsku a neustále na něho dorážel.^[27] Dnem i nocí Numiďané pobíjeli a zajímali Římany, kteří se vzdálili od svého tábora, aby přinesli dřevo a krmivo.^[28] Podnikali rovněž příležitostné nájezdy na protivníkův tábor a udržovali zmatek v jeho řadách.^[29] Publius se navíc dozvěděl, že se blíží hispánský náčelník Indibilis, loajální spojenec Kartáginců, se 7500 bojovníky.^[30] Livius k tomu poznamenává, že římský velitel podlehl tísnivým okolnostem a navzdory své dosavadní prozíravosti se ukvapeně rozhodl Indibila napadnout.^[30] V táboře zanechal menší posádku pod velením legáta Tiberia Fonteia a v noci vyvedl muže do boje.^[31] Nastalé střetnutí probíhalo velmi zmateně, neboť žádná ze stran nedokázala vytvořit řádný bitevní šik.^[32] Římané měli sice navrch, na jejich křídlech se ale objevila Masinissova jízda a vyvolala mezi nimi paniku.^[33] Zanedlouho dorazilo na bojiště punské vojsko a vpadlo Římanům do zad.^[34] Publius objížděl bitevní linii a povzbuzoval své vojáky, když ho náhle zasáhlo kopí do boku, načež spadl mrtvý na zem.^[35] Římané se obrátili na útěk, během něhož jim všudypřítomní nepřátelé uštědřili těžší ztráty než v samotné bitvě.^[36]

Vítězní punští vojevůdci Mago a Hasdrubal Gisgo nedopřáli svým vojákům oddech a ihned spěchali k Hasdrubalu Barkovi, k němuž se záhy připojili.^[37] Gnaeus nevěděl o Publiově porážce, přesto ho příchod dalšího punského vojska neponechával na pochybách o tom, co se přihodilo.^[38] Drtivá početní převaha Kartáginců ho přiměla, aby se pokusil odpoutat od nepřátel.^[39] V noci proto Římané opustili nepozorovaně svůj tábor a získali značný náskok.^[40] Jakmile Punové druhý den zjistili, že jejich nepřátelé jsou pryč, vyslali napřed numidskou jízdu a rychlými pochody vyrazili za nimi.^[41] Numiďané dostihli Římany ještě před setměním a soustavnými útoky je donutili zastavit a bránit se.^[42] Gnaeovi nezbylo než přerušit ústup a shromáždit své muže na jakémsi nepříliš vysokém pahorku.^[43] Odsud se jim dařilo snadno odrážet Numiďany.^[44] Brzy však přitáhl předvoj hlavního punského vojska, vedeného třemi vojevůdci.^[45] Římané začali opevňovat své postavení, jenže kamenitá a tvrdá půda jim znemožnila vybudovat obvyklý obranný val.^[46] Navršili pouze improvizované opevnění, tvořené do kruhu naskládanými sedly pro soumary a vojenskými zavazadly.^[47] Tato překážka poněkud zpomalila punský nápor, nicméně útočníci ji zakrátko překonali a zmocnili se římského tábora.^[48] Hrstka obránců vzápětí podlehla několikanásobné přesile protivníka.^[49] Mnozí Římané přišli v boji o život.^[49] Někteří uprchli do okolních lesů a následně do tábora Tiberia Fonteia.^[50] Jiní hledali záchranu v okolních hispánských obcích, jejichž obyvatelé je proradně pobili nebo vydali Punům.^[51] Sám Gnaeus padl podle některých zpráv už při prvním útoku.^[52] Podle jiných se s několika vojáky ukryl v nedaleké věži, kterou Punové obklíčili a zabili každého, koho tam zastihli.^[53]

Promarněná příležitost

Kartáginci potřeli za méně než jeden měsíc téměř celé římské vojsko v Ibérii a zabili oba jeho velitele, s nimiž se marně potýkali osm let.^[54] Po tuto dobu dokázali Scipionové překážet Punům v přísunu posil Hannibalovi v Itálii a narušovat jejich nadvládu nad Ibérií.^[55] To vše jen s vynaložením relativně malých zdrojů a lidských sil.^[55]

Pohromu Scipionů způsobila jejich přehnaná sebedůvěra a podcenění protivníka, zapříčiněné zjevnou slabostí Kartáginců v předchozím roce.^[56] Zpráva o jejich zničení musela notně povzbudit Hannibala, jenž někdy v téže době ztratil Capuu.^[56] Jeho bratrovi Hasdrubalovi se totiž naskytla skvělá příležitost, aby konečně uskutečnil dlouho očekávané tažení do Itálie.^[57] Většina dosavadních římských spojenců v Ibérii přešla po bitvě na stranu vítězů.^[58] Punové mohli tedy Římany úplně dorazit a vyhnat je z poloostrova.^[59] Nic z toho se ale nestalo. Možné vysvětlení podivuhodné liknavosti Kartáginců nabízí Polybios, podle něhož jejich „velitelé zvládli své nepřátelé, nebyli však schopni zvládnout se navzájem.“^[60] Punští vojevůdci nespatřovali již zřejmě v Římanech hrozbu a zabředli do vzájemných sporů.^[61]

Jistý jezdec jménem Lucius Marcius shromáždil zbytky Římanů v počtu asi 8000 mužů a dovedl je po strastiplné cestě zpět na sever za řeku Hiberus.^[62] Livius sice značně zveličuje jeho úspěchy nad Kartáginci.^[57] Jisté ale je, že Římané uchovali ve své moci severovýchod Ibérie a vydrželi do příchodu nového velitele.^[57] Když se římský senát dozvěděl o katastrofě, jež postihla Scipiony, učinil rázná protiopatření a poslal do Ibérie propraetora Gaia Claudia Nerona s 12 000 pěšáky a 1100 jezdci.^[63] Navzdory utrpěné pohromě nebyli Římané vypuzeni z poloostrova a mohli připravovat nové tažení proti Kartágincům.^[64]

Reference

Literatura

Prameny

• APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
• LIVIUS. Dějiny IV. Praha: Svoboda, 1973
• POLYBIOS. Dějiny II. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. ISBN 978-80-86410-60-9

Bibliografie

• GOLDSWORTHY, Adrian. The Fall of Carthage. London: Cassell, 2007. ISBN 978-0-3043-6642-2
• HOYOS, Dexter a kol. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2
• HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
• HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5