Bitva o Tábor

Bitva o Tábor
konflikt: Husitské války
List krále Zikmunda, jímž přikazuje Oldřichovi z Rožmberka, aby zbořil Tábor, a nemůže-li, aby mu přitáhl na pomoc k Praze
Trvání	30. června 1420
Místo	Tábor, Jihočeský kraj
Souřadnice	49°24′40″ s. š., 14°39′16″ v. d.
Výsledek	Vítězství husitů
Strany
rakouští žoldnéři rožmberské oddíly křižáci Tábor a táborité
Velitelé
Oldřich II. z Rožmberka Lipolt Krajíř z Krajku Mikuláš z Husi
Síla
4800 jezdců a pěchoty 4000 rakouských jezdců 500 žoldnéřů 300 rožmberských[1] neznámé posila: asi 350 jezdců[2]
Ztráty
značné neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva o Tábor se odehrála v brzkých ranních hodinách dne 30. června 1420 v lokalitě mezi Tismenickým potokem a Lužnicí^[3] u hradeb nově vznikající husitské obce poblíž Sezimova Ústí současníky nazývané Hradiště na hoře Tábor. Oddíly Oldřicha z Rožmberka a jeho spojenců zde byly zaskočeny a rozprášeny nečekaným útokem 350 jezdců Mikuláše z Husi, které podpořil výpad táborské posádky, jež byla výrazně oslabena odchodem většiny ozbrojených obyvatel města na pomoc Praze. Vítězství jihočeské kališníky vymanilo z téměř týden trvajícího obležení, naproti tomu Oldřich z Rožmberka promarnil možnost eliminovat základnu radikálních husitů v bezprostřední blízkosti svých statků.

Předehra

1. března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti římskoněmeckého a uherského krále Zikmunda Lucemburského a bulou Omnium plasmatoris domini, vydanou ve Florencii, deklaroval křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům.^[4] Dne 17. března byla kruciáta slavnostně vyhlášena ve Vratislavi, kde se právě konal říšský sjezd. Zikmund využil přítomnosti říšských knížat, s nimiž sjednal podmínky výpravy, a koncem dubna jeho armáda, jež se formovala ve slezské Svídnici, překročila hranice Českého království.^[5] 3. května před křižáky kapituloval Hradec Králové, načež se vojsko přesunulo ke Kutné Hoře, kde probíhaly přípravy k tažení na Prahu. Česká metropole se nacházela ve svízelné situaci, a jelikož selhaly všechny snahy obce o smírné vyřešení situace, byli Pražané nuceni postavit se křižákům se zbraní v ruce. Mezi jejich první opatření patřila výzva jednotlivým husitským obcím, aby jim přispěchaly na pomoc. 17. května dorazil list i do Hradiště na hoře Tábor. Táboři žádosti neprodleně vyhověli a pomocný odřad, pod velením Mikuláše z Husi, vyrazil k Praze již následujícího dne. Soudobí kronikáři zanechali dva velmi rozdílné údaje o jeho početním stavu. Autor tzv. Kroniky starého pražského kolegiáta informuje o 9000 osobách včetně žen a dětí, naproti tomu Staré letopisy české (rukopis Sa) hovoří o 3000.^{[6][pozn. 1]} Bez ohledu na oficiální čísla, zůstala táborská posádka výrazně oslabená a této skutečnosti se rozhodl využít jihočeský šlechtic Oldřich z Rožmberka. Přestože byl formálně ještě stále kališníkem, válečné podniky táborů napáchaly škody i na jeho zboží a jeho poddaní ve značné míře zbíhali na Hradiště nebo odmítali platit stanovené dávky.^[9] Ve věci útoku proti Táboru proto písemně oslovil krále Zikmunda, přičemž mu nabídl své služby. Ten s jeho podnikem souhlasil a jako posilu mu zajistil vojáky rakouského vévody Albrechta a pana Jindřicha z Puchbergu. Sám Oldřich k obléhání poslal své vlastní ozbrojence spolu s rakouskými žoldnéři pod velením českobudějovického hejtmana Lipolta Krajíře z Krajku.^[3] Posléze se odebral na hrad Žebrák, kde se před králem a papežským legátem Ferdinandem, biskupem Lucenským, spolu s jinými českými šlechtici, zřekl kalicha. Vzápětí odjel dohlížet na průběh obléhání Tábora, k němuž dorazil 23. června. Kromě toho, že nechal zcela uzavřít obklíčení, vydal příkaz, kterým zapovídal přítomným husitským kněžím a vlastním vojákům přijímat podobojí.^[2]

Táboři, kteří se podíleli na přípravách obrany Prahy, se o ohrožení obce dozvěděli 25. června. Ještě téže noci vyrazil hejtman Mikuláš z Husi s 350 jezdci obleženým na pomoc. K Táboru však dorazil teprve 30. června. Je pravděpodobné, že volil cestu oklikami, aby se mu k Hradišti podařilo dorazit nepozorovaně, což se mu také podařilo,^[1] případně vyčkával v lesích okolo města, než k němu dorazí pěchota.^[10]

Bitva

O střetnutí u Tábora, většinou povrchně, informuje několik písemných pramenů různé výpovědní hodnoty. Mezi nejpodrobnější a nejdůležitější z nich patří svědectví Husitské kroniky literáta Vavřince z Březové, který byl přímým účastníkem husitských válek a z jehož popisu vychází hypotézy většiny starších i současných historiků. Podle tohoto tvrzení je patrné, že Mikuláš z Husi a táborská posádka dokázali v brzkých ranních hodinách zorganizovat koordinovaný útok, který zcela překvapil spícího nepřítele. Nečekaná akce vnesla mezi královy muže naprostý zmatek, přičemž za vysokých ztrát opustili svůj majetek a vyklidili ležení.

Dále se o bitvě zmiňuje italský humanista Enea Silvio, pozdější papež Pius II., jenž měl své postřehy od přímých účastníků války, včetně Oldřicha z Rožmberka.^[12] Ve svém stěžejním díle o českých dějinách s názvem Historie česká, událost u Tábora zmiňuje v jediné větě, která víceméně koresponduje s popisem Vavřince z Březové.^{[pozn. 2]} Chyby se dopustil pouze v úvaze, že Mikuláše z Husi k Táboru vyslal Jan Žižka.^[13] V jedné větě střetnutí připomíná i autor Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, který se spokojil s konstatování, že pán z Rožmberka s jinými Němci byl při obléhání Tábora poražen a utrpěl velikou hanbu i škodu.^[14] Ze zahraničních letopisců o vítězství husitů referuje kronika Tomáše Ebendorffera z Haselbachu, který jako jediný poskytuje přesnou informaci o početním stavu oblehatelů. Jím uvedených 4800 jízdních a pěších však ukazuje na to, že převaha dvaceti královských na jednoho husitu, kterou uvádí Vavřinec z Březové, je poměrně nadhodnocená.^[1]

Důsledky

Vítězství, tak jak jej popisuje Vavřinec z Březové, přineslo táborům nemalý materiální zisk a nezanedbatelně posílilo jejich obranyschopnost.^[10] Navíc porážka silnějšího protivníka byla husity vnímána jako důkaz Boží pomoci a vzbudila velký ohlas u široké veřejnosti.^[15] Oldřich z Rožmberka nesl svůj neúspěch jako těžkou urážku a rozhodl se ji pomstít na svých poddaných, kteří se hlásili ke kalichu. Do okolí hradů v jeho vlastnictví začaly vyjíždět posádky k trestným výpravám proti ohniskům husitství a mnozí kněží, jež se odmítli zříct přijímání podobojí, skončili v rožmberských žalářích.^[16]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

Prameny

• BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. 427 s. 
• SILVIO, Enea. Historie česká. Litvínov: Dialog, 2010. 160 s. ISBN 978-80-7382-136-4. 
• Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. 580 s. 
• Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981. 491 s. [Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, družiníku krále Václava]. 

Sekundární literatura

• MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl. Praha: Rovnost, 1955. 430 s. 
• PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě. Praha: B. Kočí, 1907. 1279 s. 
• ŠMAHEL, František. Jan Žižka z Trocnova. Praha: Melantrich, 1969. 264 s. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0.