Bitva u Abrittu

Bitva u Abrittu
konflikt: Římsko-gótské války
Mapa Knivova vpádu v letech 250 až 251
Trvání	červen 251
Místo	Abrittus (dnešní Razgrad v Bulharsku)
Souřadnice	43°30′36″ s. š., 26°32′24″ v. d.
Výsledek	vítězství federace Gótů a Skytů
Strany
Římská říše Římská říše Gótové Skytové
Velitelé
Traianus Decius † Herennius Etruscus † Kniva
Síla
3 legie neznámá
Ztráty
těžké neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Abrittu se odehrála v červnu 251 v provincii Dolní Moesie, v niž se střetly římské legie vedené císařem Deciem s Góty a Skyty vedenými germánským vůdcem Knivou. Bitva skončila porážkou římského vojska, v níž padl císař Decius i jeho syn Herennius Etruscus, čímž se stal prvním římským císařem, který padl v boji s cizím nepřítelem. Porážka v této bitvě symbolizuje počátek období politické a vojenské krize v římské říši, ačkoli její příznaky se objevovaly již v předcházejících desetiletích.

Od konce 30. let 3. století docházelo v oblasti dolního Dunaje k pohybům barbarů, zejména Gótů a Karpů, útočících ze severního břehu řeky na římské území.^[1] Poté, co germánští Gótové v roce 238 vyplenili na břehu Černého moře město Histria,^[2] císař Maximinus Thrax se pokusil odvrátit hrozbu jejich vpádu do balkánských provincií říše vyplácením pravidelného ročního poplatku.^[3] Přechodná stabilita pominula koncem roku 243, kdy Karpové obnovili své nájezdy.^[4] Císař Philippus Arabs nad nimi po několika letech válčení dosáhl vítězství a krátce nato přestal odvádět platby Gótům.^[5] Konflikt s Karpy znatelně oslabil obranu římské Dácie a okolních provincií.^[6] Nedlouho po Philippově návratu do Říma došlo navíc v Panonii k uzurpaci Pacatiana.^[7] Povstání sice záhy skončilo, když uzurpátora zavraždili vlastní vojáci.^[6] Celkově neklidné situace ale využili Gótové, nespokojení se zastavením finanční podpory,^[8] a v roce 248 napadli Moesii.^[6] Philippus na to zareagoval pověřením senátora Decia velením na Balkáně.^[9] Decius obnovil poměry zjitřené Pacatianovou revoltou a zatlačil barbary zpět za Dunaj.^[10] Pod vlivem těchto úspěchů ho vojáci, údajně proti jeho vůli, prohlásili za císaře.^[11] Vzbouřený Decius vyrazil následně s vojskem do Itálie, kde zřejmě v září 249 přemohl Philippa a zmocnil se trůnu.^[12]

Přesnou chronologii dalšího vývoje událostí lze rekonstruovat jen s velkými obtížemi.^[13] Nesvornost mezi Římany podnítila Karpy k útoku do Dácie a Moesie, k němuž došlo nejspíš na jaře 250.^[14] Zhruba v téže době podnikly dvě skupiny Gótů, v čele s Knivou, rozsáhlý vpád do Dolní Moesie.^[15] Tuto invazní sílu patrně netvořili jenom Gótové, přičemž nelze vyloučit, že se mohlo jednat o širší koalici kmenů.^[16] Její identifikaci ztěžuje skutečnost, že soudobý historik Dexippos, popisující průběh těchto válek, užíval pro označení barbarů sídlících na sever od dolního Dunaje archaizujícího termínu Skytové (Skythai).^[1] Zdá se tedy pravděpodobné, že útočníci sestávali i z příslušníků jiných kmenů, jako byli Bastarnové, Taifalové, vandalští Hasdingové a Karpové.^[17] Jméno jejich vůdce je však nepochybně gótského původu.^[1]

Jedna část Knivova vojska, vedená zřejmě náčelníky Argaithem a Guntherichem, neúspěšně oblehla město Marcianopolis, metropoli Dolní Moesie.^[18] Poté zamířili na jih do Thrákie, kde sevřeli město Philippopolis (dnešní Plovdiv).^[19] Kniva s jádrem vojska zatím překonal Dunaj u města Oescus, odkud vyrazil k Novae (Svištov).^[20] Tam ho odrazil místodržitel provincie Trebonianus Gallus, načež se Gótové vydali jižním směrem k městu Nicopolis.^[21] Decius se nejprve obrátil proti Karpům a v závěru léta 250 je vypudil z Dácie.^[22] Potom vytáhl proti Knivovi, který před ním ustoupil dále na jih k pohoří Haemus.^[23] Císař ho pronásledoval přes průsmyk Šipka.^[24] Když se zastavil u města Beroea (Stara Zagora), Kniva Římany neočekávaně napadl a přivodil jim těžké ztráty.^[25] Římské vojsko dočasně vyklidilo území na jih od Haemu a stáhlo se zpět k Oesku, kde strávilo zimu.^[26] Kniva přitáhl k obležené Philippopoli, jež se po Deciově porážce u Beroje ocitla v bezvýchodné situaci.^[24] Místní velitel, thrácký místodržitel Titus Julius Priscus, se prohlásil za císaře a chtěl se s Góty dohodnout.^[27] Zřejmě ve snaze zabránit krveprolití jim v létě 251 Philippopolis vydal.^[28] Jakmile však Gótové vstoupili do města, zmasakrovali tisíce jeho obyvatel a vojáků.^[29] Ostatní, včetně řady senátorů, odvedli do zajetí.^[30] Nato se obtíženi kořistí vydali na severovýchod, zpět do svých domovů.^[31] Decius mezitím reorganizoval svoji armádu a v doprovodu syna Herennia Etruska a Treboniana Galla vytáhl podél Dunaje vstříc pomalu ustupujícím Gótům.^[31]

Patrně v červnu 251^[32] Římané narazili na Góty v čele s Knivou u města Abrittus. Gótský vůdce rozdělil své síly do tří částí, z nichž jednu rozestavil na místě chráněném bažinou.^[33] Jordanes a Aurelius Victor tvrdí, že Herennius Etruscus před zahájením bitvy zahynul v potyčce, při níž ho zasáhl nepřátelský šíp.^[34] Zarmoucený Decius se prý pokusil povzbudit morálku svých mužů slovy: „Nikdo ať netruchlí, záhubou jednoho vojáka není stát poškozen.“^[35] Jiné prameny uvádí, že Herennius padl společně s otcem.^[36]

Knivovi se podařilo vlákat Římany do bažinatého a zrádného terénu.^[37] Decius nejprve přemohl čelo nepřátel a zahnal na útěk i další skupinu Gótů.^[38] Když se je vydal pronásledovat, ocitl se se svými vojáky v bažině, načež se na ně vrhli Gótové.^[38] Nastalému masakru padla za oběť značná část římského vojska.^[39] Sám Decius přišel při této katastrofě o život a jeho tělo se nepodařilo nikdy najít.^[40]

Pohanský historik Zósimos popisuje císařovy poslední okamžiky následovně:

„Decius postupoval dopředu, aniž prozkoumal terén, uvázl však v bažině s celým svým vojskem a zahrnut deštěm střel ze strany nepřátel, zahynul společně se svými vojáky, z nichž se nepodařilo nikomu se zachránit. Tak tedy skončil vynikající císař Decius.“^[38]

Církevní otec Lactantius líčí okolnosti císařovy smrti vzhledem k jeho pronásledování křesťanů o poznání méně příznivě:

„… byl okamžitě obklíčen barbary a poražen s velkou částí svého vojska. Nedostalo se mu ani řádného pohřbu. Byl svlečen do naha a ponechán napospas divé zvěři a jako potrava ptákům, tak jak si to zaslouží nepřítel Boha.“^[41]

Trebonianus Gallus jen s velkými obtížemi zachránil to, co zbylo z armády.^[42] Otřesené legie ho vzápětí provolaly císařem. Dexippos mu nicméně vytýká, že se dopustil zrady vůči Deciovi, protože se měl spiknout s Góty a nechat císaře vlákat do pasti.^[43] Tato obvinění nejsou ale považována za věrohodná, neboť lze stěží předpokládat, že by poražené vojsko prohlásilo za císaře strůjce své pohromy.^[44] Gallus nadto po návratu do Itálie adoptoval Deciova mladšího syna Hostiliana.^[45] Ihned po získání trůnu uzavřel s vítěznými Góty dohodu, na základě níž se jim zavázal vyplácet vysoký roční tribut.^[46] Zároveň jim dovolil, aby se svou kořistí a obrovským zástupem zajatců odtáhli za Dunaj.^[47] Třebaže prameny přičítají Gallovi vinu za tuto ponižující smlouvu, někteří moderní badatelé spatřují pochybení na straně Decia.^[1] Sled pohrom na Balkáně, utrpěných za jeho panování, narušil rovnováhu sil na hranicích impéria.^[1] Počínající krizi říše dále prohlubovala devastující epidemie moru a nejistá situace ve východních provinciích, ohrožovaných agresivní sásánovskou Persií.^[48]

• AMMIANUS MARCELLINUS. Dějiny římské říše za soumraku antiky. Praha : Arista : Baset, 2002. ISBN 80-86410-26-9
• SEXTUS AURELIUS VICTOR. Kniha o císařích v Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975
• JORDANES. Gótské dějiny; Římské dějiny. Praha: Argo, 2012 ISBN 978-80-257-0744-9
• ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983

• BOWMAN, Alan K.; GARNSEY, Peter; CAMERON, Averil. The Cambridge Ancient History XII: The Crisis of Empire, A.D. 193-337. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ISBN 978-0-521-30199-2
• CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 2001. ISBN 3-406-42727-8
• CHRIST, Karl. Geschichte der römischen Kaiserzeit: Von Augustus bis zu Konstantin. München: C.H. Beck, 1995. ISBN 3-406-36316-4
• HEATHER, Peter. Gótové. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-199-9
• POTTER, David S. The Roman Empire at Bay AD 180-395. London: Routledge, 2004. ISBN 0-203-67387-5
• SOUTHERN, Pat. The Roman Empire from Severus to Constantine. London: Routledge, 2001. ISBN 0-203-45721-8
• WOLFRAM, Herwig. History of the Goths. University of California Press, 1990. ISBN 978-0-520-06983-1

• Bitva u Abrittu 251 n.l. Antika.avonet.cz Archivováno 2. 4. 2015 na Wayback Machine.