Bitva u Arsufu

Bitva u Arsufu
konflikt: Třetí křížová výprava, Křížové výpravy
Bitva u Arsufu – Éloi Firmin Féron (1802–1876)
Trvání	7. září 1191
Místo	Arsuf
Souřadnice	32°12′9″ s. š., 34°48′45″ v. d.
Výsledek	drtivé vítězství křižáků
Strany
Anjouovská říše Francouzské království Burgundské vévodství Hrabství Champagne Jeruzalémské království Řád johanitů Řád johanitů Řád templářů Řád templářů křižáci z jiných království Ajjúbovský sultanát
Velitelé
Richard Lví srdce Hugo III. Burgundský Guy de Lusignan Garnier z Naplous Robert ze Sablé Jakub z Avesnes † Jindřich II. ze Champagne Saladin Al-Ádil I. Al-Afdal Aladdin z Mosulu Musek, velkoemír Kurdů † Al-Muzaffar Umar
Síla
10 000 pěšáků, 1 200 těžké jízdy, dohromady 11 200 mužů až 25 000 jezdců, lehké nebo těžké jízdy
Ztráty
okolo 700 padlých[1] okolo 7 000 padlých včetně 32 emírů
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Arsufu (též bitva u Arsoufu) - byla významným vítězstvím anglického krále Richarda I. Lví srdce, jednoho z čelních vůdců třetí křížové výpravy, nad muslimským vládcem Saladinem. Její význam spočívá zejména v tom, že to bylo první velké vítězství křižáků nad Saldinem od bitvy u Hattínu a více méně otevřelo cestu pro vyjednávání mezi oběma kulturami, které vyvrcholilo zpřístupněním Božího hrobu západním poutníkům.

Po kapitulaci Akkonu v červenci roku 1191, se Richard I. vydal na pochod k jihu Palestiny. Aby mohl znova dobýt Jeruzalém, bylo pro něj velmi důležité zmocnit se přístavního města Jaffa. Saladin, kterému se právě podařilo vypudit křižácká vojska z téměř celého území Svaté země, shromáždil svou hlavní vojenskou moc u města Arsufu a rozhodl se zde svést s křižáky rozhodující bitvu. Kristovým vojákům trvalo za krajně vysilujících pochodů a stálého atakování Saladinovým jezdectvem dosáhnout místa střetnutí celých čtrnáct dní, ale i přesto byli schopní muslimského panovníka drtivě porazit.

24. srpna roku 1191 vyrazil Richard I. se svou armádou po pobřežní cestě na jih k Jaffě a Askalonu. Po opuštění Akkonu byli jeho muži soustavně odstřelováni šípy vystřelenými zpoza pahorků nebo obtěžováni drobnými přepady saladinových jezdců. Zadní voje, tvořené francouzskými rytíři pod vedením burgundského vévody Huga, byly dokonce v jednu chvíli obklíčeny a odříznuty od hlavní armády. Pouze díky Richardově včasné pomoci se jim podařilo prstencem záškodníků prorazit. Vzhledem k přetrvávajícímu nebezpečí, byli od té doby pověřováni obsazováním nebezpečných a odpovědných pozic na čele vojska a v jeho zadním voji pouze členové rytířských řádů templářů a johanitů. Hlavní odpovědnost za obranu pochodových linií pak připadla pěchotě. Těchto zhruba 14 000 ozbrojenců bylo rozděleno do dvou pochodových proudů. Mezi nimi se přesunovala jízda a ekvipáže. Navíc po celé dlouhé linii byli rozmístěni střelci z kuší, kteří drželi v šachu neustále dotírajícího protivníka. Richard obě křídla pravidelně střídal. Jeden den vojáci odolávali neustálým útokům muslimů, zatímco ten druhý pochodovali v relativním bezpečí podél pobřeží. Zodpovědnost za zásobování armády převzalo silné křižácké loďstvo, které brázdilo Středozemní moře po pravici kristových bojovníků a dodávalo jim potraviny a vodu kdekoliv to profil pobřeží jen trochu dovoloval. Podmínky pochodu byly mimořádně kruté, a to především právě pro pěší vojsko. Horko se stávalo pro muže, kteří dlouhé hodiny vláčeli těžkou zbro], téměř nesnesitelným a mnoho z nich následkem přehřátí a žízně zemřelo. Proto jim Richard dopřával během dne mnoho přestávek, které střídal s krátkými pochody. Křižákům trvalo čtyři dny než se dostali do města Haify, vzdáleného od Akkonu pouhých 16 kilometrů. V Haifě si křižáci odpočinuli a zanechali zde vše nepotřebné. Záhy pokračovali dál k městu Caesarea, ke kterému dorazili poslední den měsíce srpna. Město sice bývalo obehnáno opevněním, ale Saladinovi vojáci ho zcela pobořili. Křižákům tak nezbylo nic jiného, než postupovat stále kupředu a zastavovat pouze u vodních toků, kde se tažné zvířectvo, koně a muži, dehydratování po celodenním pochodu, mohli dostatečně napojit. 5. září se Richard I. setkal se Saladinovým bratrem Malikem. Za podmínek, že muslimové podstoupí křižákům celou Palestinu, byl ochoten přistoupit na příměří. Uražený Malik, který nedokázal na tuto troufalost odpovědět, ihned rokování ukončil a odjel zpět k bratrovi.^[2]

Když křižácké vojsko dorazilo na dotek s hlavní armádou nepřítele, Richard zjistil, že se Saladin snaží vynutit si bitvu v otevřeném terénu, který byl vhodný pro jeho jízdní oddíly. Taková krajina se rozkládala právě poblíž Arsufu. Navíc se zde rozprostíral zalesněný pobřežní pás, v němž bylo možné připravit křižákům překvapení buď tím, že by sem Saladin umístil skryté houfy nebo by les, při postupu křižáků, mohl zapálit. S tím vším však Richard I. počítal a byl pevně rozhodnut bitvu přijmout.

Křižácký pěší ozbrojenec byl obvykle vystrojen ve lněném kabátci a na hlavě nosil koženou nebo kovovou přilbu. K jeho výzbroji patřilo těžké kopí, válečná sekera, kyj nebo krátký meč. V boji byla křižácká pěchota velmi tvrdým protivníkem schopným klást urputný odpor. Díky víře a pevnému přesvědčení o správnosti svého poslání bojovala s neumdlévajícím hrdinstvím. Pokud byli pěší bojovníci přinuceni okolnostmi k ústupu, nepřítel je ohrožoval z týla nebo si to strategie boje vyžadovala, byli schopni bojovat i zády ve směru pochodu. Pružnost křižácké pěchoty učinila velký dojem i na muslimské kronikáře:

Zbroj rytířů na koních představovala zejména těžká kroužková košile, která většinou kryla celé tělo. Pod tímto drátěným pancířem měli na sobě navlečené plátěné prádlo, koženou kazajku a kožené nohavice. Ke zbraním rytíře patřilo lehké kopí, dlouhý dvoubřitý meč a těžká válečná sekera. V bitvě u Arsufu sehráli velkou roli i rytíři vojenských řádů, jejichž morálka a přísná disciplína v bitvě dovolila těžkou jízdu využívat k velmi složitým bojovým operacím.

Saladinova armáda byla velice kosmopolitní a bojovali v ní muži celé jeho říše. Jádro jeho vojska tvořila těžká a lehká jízda. Itinerarium, další popis určitého svědka, přibližuje nebezpečí, které představovaly střely muslimů:

Pěchota v Saladinově vojsku nebyla příliš zastoupena. Příslušníci pěších oddílů účastnící se bitvy byli většinou naverbovaní žoldnéři, kteří však dokázali na protivníka tvrdě dorážet používáním střelných a vrhacích zbraní.

Když se armáda křižáků vynořila z Arsúfského lesa, věnoval Richard mimořádnou pozornost jejímu uspořádání. Už předem ji rozdělil do pěti skupin. Do čela postavil lučištníky a teprve za ně rytířskou jízdu. Templáři zaujali postavení na pravém křídle, vedle nich stáli bojovníci z Anjou a oddíly Guye z Lusignanu a jeho bratra Geoffroie. Sám Richard se svými Angličany, střežícími Dračí standartu, a Normany zaujal postavení ve středu armády. Vlevo od něj pak stáli vlámští a místní baroni vedení Jakubem z Avesnes a Francouzi pod velením Huga Burgundského. Špitálníci (johanité) zaujali postavení na křídle levém.^[3] Obě křídla byla navíc posílena silnými oddíly pěchoty.

Saladin útočil po celý den. Nejprve do boje vyslal pěchotu, která křižáky zasypala střelami z praků i luků a lehkými oštěpy. Masa jezdectva obešla pochodovou linii křižáků zleva a neustálými útoky, zejména na týl sestavy, se pokoušela narušit její uspořádání. Řev trumpet a rachot bubínků naplňoval křesťany téměř fyzickou zuřivostí. Čas od času se přiblížila muslimská obrněná jízda a dorážela na křižáky svými palcáty na dlouhých násadách. Největší tlak doléhal na zadní voj, v němž těžce strádali johanitští rytíři, kteří ztratili mnoho koní. Jejich velmistr, Garnier de Naplous, se několikrát obrátil na Richarda s žádostí o povolení výpadu a rozprášení muslimů. Richard jeho návrhy prozatím odmítal. Čekal na chvíli, kdy budou rychlí koně muslimů unaveni, a jeho pomalejší rytíři je budou schopni dostihnout. Útok směl být proveden až ve chvíli, kdy k němu osobně vydá rozkaz. S postupujícím dnem na křižáky opět stále víc doléhala úmornost palestinského slunce. Rozvířený prach a neustálý rachot muslimských trumpet a bubnů i stoupající počet obětí, především mezi koňmi, stále více nahlodával trpělivost křižáků. Během bojů postoupili kupředu pouze o necelé tři kilometry.

Johanitští rytíři v zadních řadách se tlačili na francouzské oddíly před nimi a záhy hrozilo porušení pochodové formace. Velmistr johanitů navíc cítil, že již není dále schopen snášet potupu, kterou pro něj znamenalo vyčkávání bez možnosti opětování útoku. Spolu s rytířem Baldwinem z Carew se tedy rozhodl neuposlechnout Richardova rozkazu a zaútočit.

Zbytek Maltézských rytířů a některé francouzské oddíly se hnaly za nimi. Tento akt vzpoury však nezpůsobil katastrofu, jak by se mohlo za jiných okolností stát. Richard na neposlušnost johanitů zareagoval s ráznou rozhodností (je také docela možné, že v tuto chvíli se již sám rozhodoval o provedení protiútoku). Osobně se postavil do čela vojska a mohutným úderem během několika minut rozprášil Saladinovu armádu do všech stran.^[3]

Křižáci pronásledovali prchajícího nepřítele celé míle. To pro ně byl nejnebezpečnější okamžik. Ocitli se bez podpory pěchoty, jelikož taktika muslimů závisela především na principu ústupu, rychlého shromáždění a opakovaného útoku. Richardovi se však podařilo vítězstvím opojené vojáky udržet na uzdě a nedovolil jim příliš se rozptýlit.

Bitva u Arsufu byla sice velkým křižáckým úspěchem, avšak tento úspěch nemohl být srovnáván s drtivým vítězstvím Saladina v bitvě u Hattínu. Saladinovo vojsko, i přes ztrátu 7000 mužů, stále nebylo zničeno. Shromáždilo se již druhý den po bitvě a pro Saladina nebyl ve zdejších krajích problém naverbovat nové vojáky. I přesto se však muslimové soustředili už jen na obranu Jeruzaléma. Pro obě strany měla porážka a vítězství spíš morální účinek. Saladin se po této zkušenosti, kdy přišel o nimbus neporazitelného válečníka, již nikdy nepokusil o bitvu s Richardem na otevřeném prostranství.^[1]

Záhy po vítězství u Arsufu se Richardovi podařilo dobýt Jaffu. Zde se s vojskem na nějakou dobu usadil. Toho využil Saladin k tomu, aby rozbořil vzkvétající Askalon. Nemohl si dovolit, aby toto město padlo do rukou křižáků. K dalšímu postupu na Jeruzalém neměl Richard I. dost sil. Muslimský vládce při dalším tažení křižáků ke Svatému městu důsledně uskutečňoval taktiku spálené země a Richard dal nakonec přednost vyjednávání. Saladin tedy předložil anglickému králi mírový návrh, podle něhož zpřístupní Boží hrob západním poutníkům a uzná hranice stávajících křižáckých držav. Richard tento návrh asi po roce složité diplomacie přijal a vrátil se zpět do Anglie.

• Evans, Mark, Bitva u Arsufu: Střet kříže a půlměsíce, Vojenská historie, srpen 2001.
• Gillingham, John, Richard Lví Srdce.
• Nicolle, David, Saladin a Saracéni.
• Smail, R.C., Křížové výpravy, 1097–1193 (Cambridge University Press, 1956, 2nd ed., 1995, pp. 162–165)

• Bitva u Hattínu
• Křížové výpravy
• Jeruzalémské království

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Arsufu na Wikimedia Commons