Bitva u Azincourtu

Bitva u Azincourtu
konflikt: Stoletá válka
Bitva u Azincourtu na miniatuře z 15. století
Bitva u Azincourtu na miniatuře z 15. století

Trvání25. října 1415
MístoAzincourt, Francie
Souřadnice
Výsledekdrtivé vítězství Angličanů
Strany
Anglické královstvíAnglické království Anglické královstvíFrancouzské královstvíFrancouzské království Francouzské království
Velitelé
král Jindřich V.
Eduard z Yorku
Humphrey z Lancasteru
Thomas z Camoys
Thomas Erpingham
Karel z Albretu
Jan Le Maingre
Karel Orleánský
Jan z Alençonu
Jan Bourbonský
David z Rambures
Síla
moderní odhady

6 000–9 000 mužů
5/6 lučištníků
1/6 pěších těžkooděnců

moderní odhady

12 000–36 000 mužů
1/2 pěchoty
1/3 rytířů na koni
1/6 kušníků

Ztráty
600 mrtvých,
neznámý počet zraněných
7 000–10  000 mrtvých
1 500–1 600 zajatých

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Azincourtu (francouzská výslovnost ​[azɛ̃kuʁ], česky přibližně [azénkúr]; v angličtině uváděno jako Agincourt, výslovnost [ˈædʒɪnkɔːr(t)] ), svedená v pátek 25. října 1415 – svátek svatého Kryšpína – v severní Francii, v dnešním departementu Pas-de-Calais, představovala jedno z nejdůležitějších střetnutí stoleté války, předznamenávající soumrak středověkého rytířstva. Anglický král Jindřich V. na hlavu porazil několikrát početnější vojsko francouzského krále Karla VI., které bylo vedeno konstáblem Karlem z Albretu a dalšími francouzskými velmoži z armagnacké strany.

Pozadí tažení a jeho výsledek

Protože válka v cizině měla v Anglii širokou podporu, mladý král Jindřich V. si tažením do Francie, kterou za panování duševně chorého Karla VI. zmítaly boje vlivných šlechtických skupin, hodlal upevnit své postavení. Jindřich uplatňoval dědický nárok na francouzský trůn a zároveň se mu otevírala možnost příjmů z nově dobytých území, výkupného za zajaté nepřátelské šlechtice či prostě vymáhání „výpalného“ od svého francouzského souseda.

Zástavy obou království u Azincourtu

Po plavbě ze Southamptonu se 13. srpna 1415 Jindřichovo vojsko vylodilo v severní Francii a oblehlo přístav Harfleur. Obležení Harfleuru se nečekaně protáhlo; město se vzdalo 22. září a anglické vojsko se opět dalo na pochod až 8. října. Podzimní období, příhodné pro bojové akce, se chýlilo ke konci a Angličané byli dlouhým obléháním, během něhož navíc v jejich táboře propukla úplavice, značně zeslabeni. Král Jindřich nyní zamýšlel stáhnut se do Calais, jediné anglické bašty v severní Francii, přečkat tam zimu a na jaře následujícího roku pokračovat v tažení.

Zatímco Angličané obléhali Harfleur, Francouzům se podařilo shromáždit velkou rytířskou armádu, s níž se Albret pokusil zablokovat anglický přesun do Calais. Zdrcující porážka, kterou francouzská strana v následném střetu u Azincourtu utrpěla, umožnila Jindřichovi V. dosáhnout, co si předsevzal. Během následujících čtyř let za spojenectví burgundského vévody Jana I. Burgundského ovládl celou severní Francii. Smlouvou z Troyes (1420) musel Karel VI. Jindřichovi V. přislíbit svoji dceru Kateřinu s tím, že po Karlově smrti se Jindřich stane jeho nástupcem. Toho se však Jindřich nedožil; roku 1422 zemřel nečekaně na úplavici ve věku 34 let. Jeho malému synkovi Jindřichovi VI. se francouzskou korunu udržet nepodařilo – v příštích letech Francouzi, seskupení kolem Karla VII. (syna Karla VI., kterého troyeská smlouva zbavovala nástupnictví), Angličany z Francie (vyjma Calais) vytlačili. Významnou úlohu v těchto bojích sehrála Jana z Arku.

Bitva

Bitva u Azincourtu, miniatura z 15. století

Bitva se odehrála mezi vesnicemi Azincourt a Tramecourt, v prostoru sevřeném dvěma pruhy lesa. Na severozápadní straně se rozložili Francouzi pod konstáblem Karlem z Albretu a blokovali tak Angličanům cestu do Calais. Předešlé noci hustě pršelo a prostor mezi oběma vojsky se silně rozbahnil. Síly, které za úsvitu 25. října Jindřich mohl postavit k boji se odhadují na 1000 rytířů, 6000 lučištníků a několik tisíc dalších prostých pěšáků. Proti 10 až 12 000 Angličanů stálo několikrát početnější francouzské vojsko (odhady se pohybují mezi 25 a 40 000; nemalou část z nich tvořila těžká rytířská jízda). Početní výhoda Francouzů však byla spíše zdánlivá, neboť mezi oběma pruhy lesa se stejně nemohli rozvinout do větší šířky než jejich protivníci a utvořili tak sestavu se třemi sledy do hloubky. Jeden z nejpamětihodnějších okamžiků nastal ještě před vlastním bojem, kdy král Jindřich V. dodával svým mužům odvahu řečí, kterou později básnicky zpracoval William Shakespeare ve hře Jindřich V.

Situační náčrtek bitvy u Azincourtu
Chronique de France, 15. století
Vigiles du roi Charles VII.

Konstábl Albret se k velké nelibosti řady bojovně naladěných šlechticů (v čele s vévodou z Alençonu) nechtěl pouštět do přímého střetu a doufal, že každý další den vyčerpané anglické jednotky demoralizuje a oslabí. Když tak ani tři hodiny po východu slunce Francouzi nezahájili boj, nařídil Jindřich V. svému vojsku postoupit kupředu na dostřel a angličtí lučištníci, schopní vyslat svými dlouhými luky až 10 šípů za minutu, začali ostřelovat nepřítele. Třeba poznamenat, že francouzská jízda nebyla ukázněnou bojovou silou, ale shlukem individualistických rytířů, svolaných Karlem VI. z celé země. Nyní tedy první vlna francouzské jízdy vyrazila proti anglickým pozicím. Zatímco angličtí rytíři před bitvou téměř všichni sesedli z koní a zařadili se mezi pěšáky, jejich francouzští protějškové, jejichž koně padali na rozbláceném terénu a pod přívalem šípů, byli těžce decimováni. Přesto se francouzským rytířům, vedeným Albretem osobně, podařilo probít do anglických řad, kde došlo na pěší boj muže proti muži. Poměrně tenká anglická linie byla málem prolomena a král Jindřich v jednom okamžiku téměř sražen k zemi. Mezitím se do boje zblízka zapojili i angličtí lučištníci vyměnivší nyní svou základní zbraň za meč či sekeru. Opěšalí francouzští rytíři v těžké zbroji obestoupení svými lehčími protivníky neměli v bahně mnoho šancí. Druhá francouzská vlna, hrnoucí se neuspořádaně do boje, byla rozmetána stejně jako první a francouzští šlechtici byli zabíjeni a zajímáni po stovkách. I třetí francouzský sled byl obrácen na útěk, zatímco jeho vůdci hledali v boji alespoň čestnou smrt. Nepoměr ztrát byl veliký a znásobilo jej i to, že ve chvíli, kdy pán nedalekého hradu Agincourt podnikl úspěšný výpad na anglické ležení, Jindřich V. nařídil svým mužům pobít téměř všechny jejich zajatce (za něž doufali dostat výkupné); ušetřeni zůstali jen nejvýše postavení.

Podle novodobých výzkumů nesehrál v bitvě tak velkou úlohu anglický dlouhý luk, jak se často uvádí. Šíp totiž nedokázal prorazit kvalitní brnění francouzských rytířů. Bitva měla několik faktorů. Rozbředlou půdu, která znevýhodňovala francouzské těžké ozbrojence, terén, který se od francouzské strany zúžoval směrem k anglické straně a nakonec množství Francouzů. Početná francouzská armáda se tedy dostala do trychtýře, v němž se nahromadilo mnoho vojáků a tím pádem došlo k zmatenému chování davu a ušlapání mnoha vlastních vojáků v předních liniích vojáky ze zadních linií. Navíc chování šlechticů na bojišti nemělo za úkol čisté zabíjení, ale kořist, třeba ve formě zajetí movitého nepřítele a pozdější výkupné. Francouzští rytíři se tudíž soustředili na malý počet anglických šlechticů, které chtěli zajmout a na lučištníky jako na společensky nerovné se vůbec nesoustředili. Takže se masa francouzských rytířů soustředila k velmi malému cíli a tím docházelo ke katastrofálním vlastním ztrátám (ušlapáním) ve zmateném chování davu.

Na anglické straně padlo třináct rytířů (mezi nimi králův bratranec vévoda z Yorku) a několik set pěších. Z Francouzů padlo přes pět tisíc rytířů včetně konstábla, tři vévodové, pět hrabat a devadesát baronů. Kolem tisíce jich padlo do zajetí, mezi nimi Karel, vévoda z Orléansu a Jan Le Maingre, maršál Francie.

Prominentní padlí

  • Karel z Albretu, hrabě z Dreux, konstábl Francie
  • Jakub, pán z Dampierre
  • David z Rambures
  • Jan, vévoda z Alençonu a Perche (* 1385)
  • Antonín, vévoda brabantský a limburský (* 1384)
  • Eduard, vévoda z Baru (* cca 1377)
  • Filip, hrabě z Nevers a Rethelu (* 1389)
  • Fridrich, hrabě z Vaudemontu (* 1368)
  • Robert, hrabě z Marle a Soissons (* cca 1390)
  • Jan, hrabě z Roucy
  • Walram, hrabě z Ligny a Saint Pol (* 1355)
  • Jan II. z Béthune (* 1359)
  • Jan z Baru, pán z Puisaye (* 1380)
  • Eduard z Norwiche, 2. vévoda z Yorku (* 1373)
  • Dafydd Gam, velšský šlechtic

Umělecké zpracování

Jak již naznačeno výše, tažení do Francie a bitva u Azincourtu tvoří jádro Shakespearovy hry Jindřich V. Drama bylo dvakrát úspěšně adaptováno do filmové podoby: Laurencem Olivierem (1944) a Kennethem Branaghem (1989); v obou případech byli představitelé titulní role zároveň režiséry. Druhý z obou filmů vyniká působivým zpodobněním bitvy. Nejnověji se hra Jindřich V. stala součástí minisérie BBC The Hollow Crown (2012) a ve filmu The King (2019).

Vyšlo i jako zpracování v podobě audioknihy s hlasem Dušana Sitka, vydala Audiotéka. Taktéž jako audio kniha vyšlo Azincourt autor Bernard Cornwell.

Literatura

  • KOVAŘÍK, Jiří. Čas stoleté války : (1356-1450) : rytířské bitvy a osudy III. Praha: Mladá fronta, 2006. 346 s. ISBN 80-204-1499-1. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Camoys arms.svg
Autor: Wikimandia, Licence: CC BY-SA 4.0
Camoys arms: Or on a chief gules three bezants
Royal flag of France.svg
Autor: Oren neu dag (talk), Licence: CC BY-SA 3.0
Royal flag of France before the Revolution (heraldic banner of "France modern")
Wikibooks - Histoire de France.jpg
Autor: Enguerrand de Monstrelet , Licence: CC0
The Battle of Agincourt from Enguerrand de Monstrelet, Chronique de France. French. Manuscript op parchment, 266 ff., 405 x 300 mm. Brugge(?), c.1495
Royal Arms of England (1399-1603).svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Royal Arms of England and France used intermittently (1399-1603)
Boucicaut.svg
Autor: Patrice Panaget, Licence: CC BY-SA 3.0
Armes Jean II Le Meingre "Boucicaut"
Arms of Jean dAlencon.svg
Autor: Carlodangio, Licence: CC BY-SA 4.0
This vector image includes elements that have been taken or adapted from this file:
Arms of Humphrey of Lancaster, 1st Duke of Gloucester.svg (od Sodacan).
AzincourtMap cs.svg
Autor: , Licence: CC BY-SA 3.0
Situační plánek bitvy u Azincourtu
Vigiles du roi Charles VII 06.jpg
Bataille d'Azincourt (1415).
Battle of Agincourt, St. Alban's Chronicle by Thomas Walsingham.jpg
Battle of Agincourt, 15th century miniature. Provided by en:User:Isis on 12 Aug 2002 to the english Wikipedia.
Royal standard of England (1406–1603).svg
  • Royal Standard of England (1406-1603).
  • Elements of the file were taken from: , and
Arms of Edward of Norwich, 2nd Duke of York.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 4.0
Arms of Edward of Norwich, 2nd Duke of York (c. 1373 – 25 October 1415) the eldest son of Edmund of Langley, 1st Duke of York, and a grandson of King Edward III of England. He held significant appointments during the reigns of Richard II, Henry IV, and Henry V, and is also known for his translation of the hunting treatise The Master of Game. He was killed in 1415 at the Battle of Agincourt, whilst commanding the right wing of the English army.
Armes bourbon moderne.png
Autor: Elements by Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Armes modernes de Bourbon
History of the Battle of Agincourt, and of the expedition of Henry the Fifth into France in 1415; to which is added the Roll of the men at arms in the English army (1833) (14586237139).jpg

Identifier: historyofbattleo00nico (find matches)
Title: History of the Battle of Agincourt, and of the expedition of Henry the Fifth into France in 1415; to which is added the Roll of the men at arms in the English army
Year: 1833 (1830s)
Authors: Nicolas, Nicholas Harris, Sir, 1799-1848
Subjects: Henry V, King of England, 1387-1422 Agincourt, Battle of, Agincourt, France, 1415
Publisher: London, Johnson
Contributing Library: Robarts - University of Toronto
Digitizing Sponsor: University of Toronto

View Book Page: Book Viewer
About This Book: Catalog Entry
View All Images: All Images From Book
Click here to view book online to see this illustration in context in a browseable online version of this book.

Text Appearing Before Image:
rame-court secretly, near the French advanced g-uard,and to remain quietly until the proper time touse their bows, with the intention of attackingthem from that side; but St. Remy, who is en-titled to equal credit, expressly says, he inquiredinto the statement, and found it was not true.^ The banners borne in the English armywere the usual ones of the Trinity, ^ of St. * Coltonian MS. Claudius, A. viii. and Lydgate.^ Chronicler A. « Elinham, p. 60. <• Monstrelel, cd. 1595, p. 228-231. Mons^. Mazas says, on the autho-rity of a MS. in the possession of the Marquis de Traniecourt, written thirtyyears after the battle, wliich lie styles The Chronicle of Tramecvurl, thatHector de Savense, wiio guarded the village, was killed by this detachment.Vies des Grands Capilaines Fran^ais, tome v. p. 616, and tome ii. p. 363.« St. Remy, p. 91.^ Gules an orleaiid pall argent, inscribed with the Trinity in Unity.The centre compartment bears the word Veus; the three branches of the Bannersborne.
Text Appearing After Image:
BANNERS S BORNE AT THE BATTLE OF AGINCOURT. BATTLE OF AGINCOURT. 115 Georffe, * of St. Edward, ^ and of the Kinsrs own Banners ^ ^ . ^ borne. - arms/ together with those of the principal officers.**To an esquire named Thomas Strickland, wasconfided the distinguished honor of bearing thebanner of St. George;* and some years after-wards he petitioned Henry the Sixth to be re-warded for his services upon that occasion.* Noaccount occurs of the banners used by the French,exceping that the Oriflamme, which was borneby Guillaume Martel,^ was then displayed forthe last time,** but it is certain that they con-sisted of those of the several commanders, to-gether with that of France. Every thinor beinsr prepared for the contest, Henrys . . address to Henry rode along his lines, and addressed them is troops.with great spirit and effect. He told them thathe entered France to recover his lawful inhe- pall, the word Est; on the upper angles of the orle, are the words P(tier and Filius; on the botto

Note About Images

Please note that these images are extracted from scanned page images that may have been digitally enhanced for readability - coloration and appearance of these illustrations may not perfectly resemble the original work.
Arms of Sir Thomas Erpingham (c. 1355 – 1428).svg
Autor: Amitchell125, Licence: CC BY-SA 4.0
Arms of Sir Thomas Erpingham (c. 1355 – 1428)
Arms of Humphrey of Lancaster, 1st Duke of Gloucester.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Arms of Humphrey of Lancaster, 1st Duke of Gloucester, youngest son of King Henry IV. Blason: Arms of King Henry IV a bordure argent
Coat of arms of Charles dAlbret.svg
Autor: Carlodangio, Licence: CC BY-SA 4.0
This vector image includes elements that have been taken or adapted from this file:
Royal Arms of England (1399-1603).svg (od Sodacan).
Armes Ducs d'Orléans.png
Autor: Tom177, Licence: CC BY-SA 3.0
Dukes of Orléans