Bitva u Domažlic

Bitva u Domažlic
konflikt: Čtvrtá křížová výprava proti husitům
Bitva u Domažlic; kardinál Cesarini ztrácí svůj klobouk, Mikoláš Aleš
Trvání	14. srpen 1431
Místo	Mezi městy Domažlice a Kdyně, Plzeňsko, Západočeský kraj
Souřadnice	49°24′30″ s. š., 12°59′36″ v. d.
Výsledek	drtivé vítězství husitů
Strany
křížová výprava Svatá říše římská Braniborské markrabství čeští katolíci Bavorské vévodství Saské kurfiřtství švábská města Kolínské kurfiřtství Mohučské kurfiřtství Rakouské vévodství Würzburské knížecí biskupství některá říšská města Papežský stát (italský kontingent) Uherské království husitská koalice pražané sirotci žatecko-lounští táborité většina českých husitských měst česká husitská šlechta Litevské velkoknížectví
Velitelé
Fridrich Braniborský Giuliano Cesarini Jindřich z Plavna Jan Vircburský Prokop Holý Zikmund Korybutovič
Síla
prameny Staré letopisy české: ~ 130 000 bojovníků[1] Bartošek z Drahonic: ~ 40 350 jízda ~ 90 000 pěchota ~ 9 000 bojových vozů[2] prameny Staré letopisy české: ~ 40 000 bojovníků[1] Bartošek z Drahonic: ~ 5 000 jízda ~ 50 000 pěchota ~ 3 000 bojových vozů[2]
Ztráty
doložené: ~ přes 200 Lipovičanů (Italů)[2] ~ 300 děl ~ 2000 vozů ~ značný počet zajatců neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Domažlic se odehrála 14. srpna 1431 v lokalitě mezi městy Domažlice a Kdyně. Husitská vojska pod velením Prokopa Holého zde téměř bez boje porazila účastníky čtvrté křížové výpravy vedené markrabětem Fridrichem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarinim. Debakl křižáckého vojska definitivně přesvědčil katolické církevní kruhy o zbytečné snaze pokořit Čechy silou, díky čemuž bylo s husity zahájeno vyjednávání, které vedlo k diskusi o platnosti čtyř artikulů pražských při slyšení na basilejském koncilu.

4. března 1431 dorazil na říšský sněm do Norimberku zmocněnec papeže Martina V. kardinál Julián Cesarini, pověřený legát pro válku s husity. Během několika dní svého působení zvrátil předchozí jednání a za využití všech dostupných prostředků vyburcoval římskoněmeckého krále Zikmunda Lucemburského, říšská knížata, šlechtu i města k organizaci čtvrté kruciáty proti českým kacířům.^{[pozn. 1]} Již 18. března začala královská kancelář rozesílat výzvy k celoříšským přípravám a o dva dny později kardinál vyhlásil odpustkové buly pro účastníky výpravy.^[3] Strategický plán počítal s vytvořením sedmi vojsk, která měla tvořit pět útočných skupin,^[4] přičemž sraz těchto oddílů se měl konat mezi 20. červnem a 1. červencem na čtyřech různých místech poblíž českých hranic.^[3] Tyto záměry však zůstaly pouze v rovině teoretické, neboť účastníci se začali shromažďovat později než bylo stanoveno a jejich množství neodpovídalo předpokladům.^[5] Kvůli těmto okolnostem byl tedy pozměněn plán výpravy a hlavním křižáckým shromaždištěm se stalo bavorské město Weiden,^[4] kam se postupně sjely oddíly z celé Římskoněmecké říše. Z Norimberka zde v doprovodu tří set kopí družiny českého šlechtice Jindřicha z Plavna dorazil i kardinál Cesarini, jehož pod římskou korouhví následoval arcibiskup Kolínský, pod korouhví papežovou vévoda Saský, pod korouhví královou Jan kníže Bavorský a pod korouhví Království českého Jan biskup Vircburský.^[6] Do Weidenu dále postupně dorazily jednotky z Braniborska, Mohuče, Bavorska, vojáci někdejšího švábského městského spolku a řada dalších zástupců říšské šlechty i měst.^[7] Mimo Bavorsko pak operoval čtyřtisícový odřad shromážděný u míšeňského Freibergu a vojsko Albrechta Habsburského, jenž plánoval vpadnout do Čech přes Moravu.^[8] Vrchním velitelem kruciáty se měl stát Zikmund Lucemburský, nicméně ten se účasti na výpravě vyhnul,^{[pozn. 2]} a do čela vojska jmenoval braniborského markraběte Fridricha.^{[9][pozn. 3]} Toto královo rozhodnutí však vneslo mezi účastníky výpravy značné rozčarování a posílilo vzájemnou nedůvěru, jež panovala mezi jednotlivými veliteli vojska.^[4]

Husité na hrozící nebezpečí reagovali poměrně odhodlaně a na výzvu povolávající je do pole se koncem června u Plzně shromáždili vojáci všech svazů i husitských měst; jako host se dostavil i litevský kníže Zikmund Korybut. Zúčastnění se svorně podřídili autoritě kněze Prokopa Holého, jenž zahájil operace na výhodných vnitřních liniích podél západních českých hranic.^[6] Avšak prodleva při shromažďování křižáků u Weidenu a jejich neochota zaútočit na nepřítele vyčkávajícího na úzkém prostoru měly za následek, že se husité dostali do zásobovacích obtíží a byli nuceni ustoupit hlouběji do vnitrozemí. Teprve v té chvíli se Fridrich Braniborský rozhodl k úderu a 1. srpna křižáci překročili české hranice směrem k Tachovu.^[10] Kardinál Cesarini chtěl město ihned dobýt, patrně kvůli pozvednutí morálky, proti němu se však postavil bavorský vévoda, jenž považoval Tachov za své dědictví a nepřál si, aby byl demolován dělostřelbou, potažmo vydrancován nebo výrazněji poničen.^[4] Po několikadenním neúspěšném obléhání se křižáci 8. srpna vydali ke Kladrubům, kde se dozvěděli o soustřeďování husitů v okolí Berouna. Rozhodli se proto změnit trasu pochodu a zamířili k Domažlicím, které dal vévoda Bavorský ihned oblehnout. Toto obléhání probíhalo již poměrně úspěšně a situace posádky se brzy stala kritickou.^[11]

Shromážděná česká armáda vyrazila proti křižákům od Berouna směrem k Chotěšovu a tento zhruba 75 km dlouhý úsek urazila během 12. a 13. srpna. Zde se Prokop Holý a jeho štáb dozvěděli o svízelné situaci v Domažlicích. Byli si dobře vědomi skutečnosti, že pád města by umožnil protivníkovi se v bitvě opřít o jeho hradby, a proto 14. srpna v brzkých dopoledních hodinách vyrazili rychlým pochodem obleženým na pomoc.^[4]

O samotném střetnutí informují dva základní české texty. První z nich lze nalézt v souboru drobných kronik psaných od sklonku bojovného husitství, jež pod názvem Staré letopisy české do jednoho uceleného díla jako první soustředil historik František Palacký. Druhý se nalézá v Kronice katolického vojáka a přímého účastníka husitských válek Bartoška z Drahonic. Oba rukopisy tvoří základ pro studium události a opírají se o ně odborné práce starších i moderních historiků.

Mimo tyto dvě zprávy existuje ještě třetí záznam, veršovaná skladba, pocházející z pera literáta, mistra artistické fakulty pražské university a přímého účastníka husitských válek, Vavřince z Březové. Je velmi pravděpodobné, že pražský učenec své dílo, které pojmenoval Píseň o vítězství u Domažlic, dokončil ještě před koncem roku 1431, neboť v básni nejsou narážky na následující přípravu české účasti na basilejském koncilu. Obsah básně tvoří fiktivní rozhovory a projevy křižáckých předáků, jež informují o mnoha podrobnostech z útěku od Domažlic. Dílo samotné je významným historickým pramenem jak pro popisované události, tak pro celkovou atmosféru doby.^[13]

Jakmile se Fridrich Braniborský dozvěděl o postupu husitů, rozhodl se soustředit celou armádu na jednom místě a zajistit si ústupovou cestu přes Všerubský průsmyk. Začal proto své jednotky stahovat směrem ke Kdyni, kde stály rozestaveny oddíly saského kurfiřta, jenž byl hostitelem kardinála Cesariniho.^[4] Špatná komunikace mezi oddíly však měla za následek, že Sasové nepochopili záměr vrchního velitele a pohyb spojeneckého vojska považovali za útěk. V jejich odřadu vypukla panika, kterou se podařilo německým velitelům zvládnout jen se značným úsilím. Bavorský vévoda posléze nechal někde mezi Domažlicemi a hradem Rýzmberkem vybudovat vozovou hradbu, kterou pomáhali bránit italští žoldnéři z kardinálské gardy. O dalším vývoji situace se pak lze pouze dohadovat, je však pravděpodobné, že rychlost s jakou se husité přesouvali, neumožnila špatně organizovaným křižáckým jednotkám včas zaujmout určená postavení a v jejich táboře propukl zmatek. Existuje domněnka, že ve chvíli, kdy vrchní velitel výpravy zaslechl husitský zpěv a rachot jejich vozů, stáhl své vojsko poněkud vzad, aby jej nepřítel předčasně nezpozoroval.^[15] Snad tento manévr v kombinaci s předchozí panikou či samotná blízkost husitů, nedůvěra vojska ve vlastní velitele a stále nedostatečně připravená obrana měly za následek,^[16] že mezi vojáky zavládlo zděšení a téměř všichni začali prchat k bavorským hranicím.^[17] Podle Starých letopisů českých se husitům do cesty postavila pouze pěchota ponechaná v bojových vozech, aby jejich vozy a děla mohly přes les ujet do Bavorska, ale útočné oddíly (honci) českého vojska mezi ně odvážně vtrhly, zahnaly je z jejich vozů a mnoho jich tam pobily a zajaly.^[18] Ačkoli líčení útoku na křižáckou vozovou hradbu vyznívá jako jednoznačná záležitost, není vyloučeno, že boj s tímto zadním vojem se protáhl až do podvečerních hodin.^[16] Po překonání sporadického odporu husité vtrhli do okolních lesů, kde zahájili systematické pronásledování rozptýleného a zmateného nepřítele, který odhazoval veškerý majetek a jehož jedinou snahou byl útěk do bezpečí. Kardinál Cesarini prý z bojiště prchal převlečen za prostého vojáka a v doprovodu oddílu Jindřicha z Plavna se ubíral kolem hradu Opálka k Nýrsku. Někde v těchto místech dostihl oddíl würzburského biskupa, spolu s nímž se vrátil zpět na říšské území.^[16]

Husité pronásledovali prchajícího protivníka dlouho do noci. Část jich pak přenocovala mezi německou vozovou hradbou, část se věnovala shromažďování kořisti. Staré letopisy české uvádí, že se Čechům podařilo získat na 300 pušek (děl) a kolem dvou tisíc vozů. Sběru materiálu a zajatců se věnovali i celý následující den^[19] a k jejich nejcennějším nálezům patřila bula, jíž papež Evžen IV. vyhlásil čtvrté křížové tažení do Čech, spolu s oděvem a křížem kardinála Cesariniho.^[20]

Ohledně ztrát na lidských životech historické prameny prakticky nehovoří. O mrtvých a zraněných na straně českého vojska mlčí zcela, pouze Bartošek z Drahonic poznamenal, že husité pobili 200 příslušníků kardinálovy italské gardy. Lze ovšem předpokládat, že v rámci celého křižáckého vojska bylo toto číslo mnohem vyšší.^[21]

Po dalším debaklu při pokusu o násilné podrobení husitských Čech, se katolická strana rozhodla zvolit novou strategii. Po poradě s králem Zikmundem a říšskými knížaty, kteří se obávali husitského vpádu do Německých zemí, se kardinál Julián Cesarini rozhodl přizvat české vyslance k rokování na právě probíhajícím basilejském koncilu.^[22] Toto jednání začalo 16. ledna 1433 a vyvrcholilo 5. července 1436 podepsáním tzv. jihlavských (basilejských) kompaktát. Ta proklamovala konečný mír mezi husity a zbytkem křesťanského světa a uznávala je za členy obecné církve. Nicméně dlouhodobá neschopnost dospět k jednoznačnému kompromisu vedla k neshodám v řadách husitských politických proudů, jež eskalovaly 30. května 1434 drtivou porážkou polních obcí v čele s Prokopem Holým v bitvě u Lipan.^[23]

Dnes bitvu připomíná gloriet se šindelovou střechou ve tvaru kardinálského klobouku u silnice z Mrákova do Kouta na Šumavě.

Další, avšak méně známá, je v Domažlicích prezentovaná ústřední část předlohy k velkoformátovému panoramatu (9 krát 30 m) ze scény Bitvy u Domažlic od akademického malíře Jana Šebka, která stále čeká na její úplné dokončení a v roce 2015 mezigeneračně dokončený pomník s obřím a zřejmě také největším žulovým prstencovým kalichem v evropském měřítku, vzniklý jeho vydařeným doplněním ze strohého prvorepublikového torza na stejném místě, kde měl původně vzniknout z lidových sbírek a darů husitský Národní památník v Domažlicích, nyní nově pojatý a spojený s naučnou stezkou a originální sochařskou galerií pod širým nebem v Baldovském kopci nad městem. Jedná se o základy stavby z roku 1931, do níž bylo slavnostně vestavěno sedm základních kamenů (spolu se dvěma dózami s prstí hlíny) z nejznámějších husitských bojišť (Vítkov, Vyšehrad, Tachov, Německý Brod, Tábor, Domažlice, Lipany). Do památníku byla vložena i měděná schránka s pamětním listem budoucím generacím.^[24]

• BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. 427 s. 
• Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. 580 s. 
• Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981. 491 s. [Kronika Bartoška z Drahonic]. 

• ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1. 
• DURDÍK, Jan. Husitské vojenství. Praha: Rovnost, 1953. 208 s. 
• FRANKERBERGER, Otakar. Naše velká armáda - díl III. Praha: Zemědělské knihkupectví, 1921. 188 s. 
• LENKOVÁ, Jitka; PAVLÍK, Václav. Nejdůležitější bitvy v českých dějinách. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. 294 s. ISBN 978-80-7362-470-5. 
• PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě. Praha: B. Kočí, 1907. 1279 s. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0. 
• KOLEKTIV, Autorů. Vojenské dějiny Československa I. díl. Praha: Naše vojsko, 1986. 363 s. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bitva u Domažlic na Wikimedia Commons
• (česky) Bellum.cz – všeobecné informace
• (česky) Popis bitvy u Domažlic podle Juliana Caesariniho^{[nedostupný zdroj]}
• Národní památník Domažlice