Bitva u Jarmúku
| Bitva u Jarmúku | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Byzantsko-arabské války | |||
 Ilustrace Bitvy u Jarmúku neznámého katalánského ilustrátora | |||
| Trvání | 15.–20. srpna 636 | ||
| Místo | poblíž řeky Jarmúku, Sýrie | ||
| Souřadnice | 32°48′51″ s. š., 35°57′17″ v. d. | ||
| Výsledek | rozhodné vítězství chalífátu | ||
| Změny území | Levanta (Sýrie a Palestina) ovládnuta Rášidským chalífátem | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Bitva u Jarmúku[p 1] byl jeden z nejvýznamnějších vojenských střetů Byzantské říše a Rášidského chalifátu. Bitva se uskutečnila v srpnu roku 636 u řeky Jarmúk blízko dnešní syrsko-jordánsko-izraelské hranice. Byzantské vojsko podlehlo muslimským Arabům, které vedl Chálid ibn al-Valíd.
Před bitvou
Po zavraždění byzantského císaře Maurikia roku 602 byl císařem provolán Fokas. Proti němu vypukla po celé říši povstání, která byla velmi krutě potlačována. K povstání se připojil také africký exarcha Herakleios starší, jehož syn Herakleios mladší ovládl roku 610 Konstantinopol a sám se stal císařem. Vládu zahájil správními reformami, díky kterým je považován za prvního středověkého byzantského císaře.
Maurikiova zavraždění využil perský král Husrav II. a obnovil válku proti Byzanci. Po obsazení Sýrie, Palestiny a části Malé Asie byl roku 622 poražen v Arménii. Poté koordinoval svůj postup s Avary, se kterými roku 626 oblehl Konstantinopol. Tam byl poražen a následujícího roku utrpěl další velkou porážku u Ninive. Po ní byl svržen a jeho nástupce Kavád II. navrátil Byzanci dobyté provincie a uloupené relikvie, včetně Svatého kříže, který pak Herakleios vrátil do Jeruzaléma.
Mezitím začal na Arabském poloostrově prorok Mohamed kázat islám, jenž sjednotil do té doby nejednotné arabské kmeny. Po jeho smrti pak vznikl chalífát, který zahájil expanzi do Sýrie, Palestiny a Mezopotámie. Nedávno vrácené provincie však nebyly plně pod byzantskou kontrolou, a vojenské posádky nebyly schopny účinného odporu. Do oblasti byl proto vyslán s vojskem císařův bratr Theodor. Ten byl po počátečních úspěších poražen roku 634 Chálidem ibn al-Valídem u Adžnádajnu a po dalších porážkách odvolán.
Následujícího roku byl do Sýrie vyslán generál Theodoros Trithyrios s velkým vojskem složeným z Arménů, oddílů z Anatolie a křesťanských Arabů. Zvláště křesťanští Arabové však nechtěli bojovat za Byzantskou říši proti svým příbuzným a Arméni vedení generálem Vahanem se nechtěli podřídit byzantskému velení. Velká část armády byla proto nespolehlivá. Arabský vojevůdce se vyhýbal bitvě a nakonec zaujal postavení u řeky Jarmúk.
Bitva
Po čtyři měsíce byli Arabové drženi v kotlině u Jarmúku, zády k poušti. Během té doby Arabové pomalu pronikali v menších skupinách přes lávová pole a odřezávali cestu odloučeným byzantským jednotkám, úspěšně také narušovali zásobování. Dlouhé čekání na rozhodující bitvu narušovalo morálku v byzantském vojsku, kde hrozila vzpoura arménských jednotek. Arméni si zvolili generála Vahana za vrchního velitele namísto Theodora Trithyriose a odmítali ho dále poslouchat. Část vojska díky tomu dezertovala. Naproti tomu Arabům neustále docházely čerstvé posily z Medíny.
20. srpna 636 přišla velká písečná bouře a Chalíd rozhodl, že je nejlepší čas k bitvě. Byzantské vojsko bylo ochromeno právě skončenou písečnou bouří, když se vyřídili beduínští kopiníci a arabští vojáci s meči, pro které byly podmínky bouře tak běžné jako pro Armény a Řeky děsivé. Proti hordám pouštních jezdců, kteří bojovali každý sám za sebe, neměly byzantské jednotky šanci obstát, protože byly zvyklé na boj pod velením příslušných důstojníků nesoucích standartu nebo pennant. Mnozí Byzantinci se ještě schovávali na zemi před písečnou bouří, když přes ně přejížděli již první beduínští jezdci.
Při první srážce obou armád hromadně dezertovali křesťanští Arabové v byzantských řadách, někteří se dokonce přidali nečekaně k útočníkům. Mezi arabskými bojovníky byly i jejich manželky, které projížděly po bojišti sem a tam a křikem a hučením povzbuzovaly své muže. Divoká Abú Sufjánova manželka Hind byla v přední linii, křičela na Araby, aby usekávali ruce neobřezanců a demonstrativně pojídala játra mrtvých Řeků.
Byzantinci se dali v panice na útěk a zjistili, že Arabové obsadili jediný most přes Vádí al-Rukkád a odřízli jim tak ústup. Tisíce prchajících Řeků a Arménů tak našly smrt v korytě řeky. Jak Theodor tak Vahan byli v bitvě zabiti a nikdo neorganizoval ústup.
Bitva tak skončila skutečným vyhlazením celého byzantského vojska.[1]
Důsledky
Vítězství muslimů přispělo k rozmachu islámské expanze do Sýrie, Palestiny a Egypta a znamenalo definitivní konec byzantské vlády v těchto zemích. Toto střetnutí také vedlo k rychlému rozšíření islámu v do té doby křesťanských krajích na Středním východě.
Odkazy
Poznámky
- ↑ V anglických zdrojích Battle of Yarmouk. V češtině též psáno Jarmuk.
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Battle of Yarmouk na anglické Wikipedii a Bitva u Jarmúku na slovenské Wikipedii.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Jarmúku na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
Autor: Dragovit, Licence: CC BY-SA 4.0
The Byzantine "Calvary cross potent" as icon or hypothetical banner of the Byzantine Empire. The Calvary cross standing on a number of steps was minted on solidus coins (also shows without the steps on tremissis coins) by various Byzantine emperors, mainly in the 7th century during the reign of Heraclian dynasty and after.
Autor: Stgbarcher, Licence: CC BY-SA 4.0
The war banner of the Ghassanid state, bearing the picture of St.Sergius. Re-made by Stgbarcher.*
- New image of St.Sergius etc.
Illustration of the Battle of Yarmouk (636) at the bottom of the page of BNF Nouvelle acquisition française 886 fol. 9v (early 14th century). The Saracens are shown with a star and crescent banner, the Byzantines (anachronistically in Crusader era armour) with a star banner. Note that the banner designs are not attributed to factions with any consistency by this illustrator: The star and crescent is also shown as carried by the Mongols in foll. 22r, 32v, 34r, 35v). For a later (mid 14th-century) copy with more developed heraldry, see Vienna ÖNB Cod. 2623[1] fol. 15r.
Hayton's (Faulcon's) text reads:
- Lors manda l'empereour Eracles grant secors de genz pour defendre la cité d'Antioche. Qant les genz de l'empereour Eracles furent parvenuz jusques à une plainure qui est nomée Possent (var.: Posserit), les Sarazins vindrent à l'encontre; e là fu comencée molt grant bataille que longuement dura; mès, à la fin, les Sarazins en orent la victoire, e tant gent furent ocis en cele bataille que encores y perent les ossements des seignors en celui champ. Dont il avint que les Grex, qui tenoient la cité d'Antioche, furent molt espoentés, e rendirent la terre as Sarazins par convenances. (La Flor des Estories de la Terre d'Orient II.1, ed. Dardel 1906, p. 137.)
This Black flag has been the flag of various Afghan rulers: Flag of Zengid dynasty and Flag of Afghanistan (pre-1901) and the flag of the Black Guards. This flag has also been the flag of the Sadozai Sudhan rulers of Sidhnuti
This can be used to represent the Abbasid Caliphate, since while the concept of rectangular national flags did not exist during Abbasid times, black was the dynastic color of the Abbasids and the "black banner" of the Abbasids is famous in Islamic history. It was also used by many Islamic dynasties in different regions of the world till the late 19th century. It is also used by anarchist groups and pirates.