Bitva u Poříčí nad Sázavou

Bitva u Poříčí nad Sázavou
konflikt: Husitské války, První křížová výprava proti husitům
Slavný vjezd Žižky z Trocnova do Prahy roku 1421, Adolf Liebscher
Trvání	19. – 20. května 1420
Místo	Poříčí nad Sázavou, okres Benešov, Středočeský kraj
Souřadnice	49°50′35″ s. š., 14°41′2″ v. d.
Výsledek	vítězství husitů nad katolickou šlechtou a křižáky
Strany
česká katolická šlechta křížová výprava Svatá říše římská Uherské království Svídnické knížectví kutnohorští táborité
Velitelé
Petr Konopišťský Václav z Dubé Janek z Chotěnic Pippo Spano z Ozory Václav Doninský Mikuláš z Husi Jan Žižka z Trocnova
Síla
odhad současníků Starý kolegiát pražský: < 11 600 jezdců a pěších odhad současníků Staré letopisy české: ~ 3 000 Starý kolegiát pražský: ~ 9 000
Ztráty
odhad současníků Vavřinec z Březové: ~ 20 mrtvých Starý kolegiát pražský: ~ 50 mrtvých ~ neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Poříčí nad Sázavou se odehrála v noci z 19. na 20. května 1420 poblíž dnešní obce Poříčí nad Sázavou, na blíže neurčitém místě za řekou, tedy v okolí dnešního Městečka. Vojsko husitů, přemisťující se z Hradiště na hoře Tábor na pomoc ohrožené Praze, zde úspěšně prorazilo obklíčení, do kterého jej dostaly jednotky českých katolických pánů a oddíly křižáckého vojska krále Zikmunda Lucemburského. Vítězství husitům umožnilo bez překážek dorazit k vytyčenému cíli a nezanedbatelnou měrou přispět k obraně české metropole.

Předehra

1. března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti římskoněmeckého a uherského krále Zikmunda Lucemburského a bulou Omnium plasmatoris domini vydanou ve Florencii, deklaroval křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům.^[1] Dne 17. března byla kruciáta slavnostně vyhlášena ve Vratislavi, kde se právě konal říšský sjezd. Král Zikmund využil přítomnosti říšských knížat, s nimiž sjednal podmínky výpravy, a již koncem dubna jeho armáda, jež se formovala ve slezské Svídnici, překročila hranice Českého království.^[2] 3. května před křižáky kapituloval Hradec Králové a vojsko se přesunulo ke Kutné Hoře, kde probíhaly přípravy k tažení na Prahu. Česká metropole se právě nacházela ve svízelné situaci. Husitům se stále nedařilo dobýt Vyšehrad, navíc 7. května pan Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí Pražského hradu, vydal sídlo českých panovníků do rukou zmocněnců krále Zikmunda.^[3] Kromě toho před polovinou května dorazilo na obě pražské radnice na 364 listů, kterými čeští páni, rytíři a městské obce vyhlašovaly metropolitům nepřátelství.^[4] Na základě těchto skutečností vyslali Pražané do Kutné Hory poselstvo, které mělo s králem vést jednání o kompromisu, avšak jím vznesené podmínky urovnání situace byly nepřijatelné. Za bouřlivého zasedání velkých obcí bylo tedy rozhodnuto požádat o pomoc husitské obce z celých Čech a bránit se křižákům se zbraní v ruce.^[5] Do Hradiště na hoře Tábor dorazila výzva 17. května a již dne následujícího vyrazil pomocný odřad pod velením Mikuláše z Husi k Praze. Soudobí kronikáři zanechali dva velmi rozdílné údaje o jeho početním stavu. Autor tzv. Kroniky starého pražského kolegiáta informuje o 9000 osobách včetně žen a dětí,^[6] naproti tomu Staré letopisy české (rukopis Sa) hovoří o 3000.^{[7][pozn. 1]} Husité se ubírali cestou směrem k Benešovu, jenž byl poddaný pánům z Konopiště a ze Šternberka, kde se proti nim postavilo na 400 jezdců doprovázených pěchotou pod velením dolnolužického fojta Hanuše z Polenska.^[10] Toto vojsko jim bylo připraveno zabránit ve vstupu do města, avšak blížící se kolona ho obešla jinou stranou,^{[pozn. 2]} husité vnikli mezi domy a zapálili místní kostel a faru. Jejich hlavním záměrem bylo dobýt klášter minoritů, nicméně oheň, který se mezitím rozšířil po městě, jim v akci zabránil.^[9] Po odchodu z Benešova husité pokračovali ke vsi Poříčí, přebrodili Sázavu a utábořili se na jejím pravém břehu, pravděpodobně v ohybu říčního koryta. Zanedlouho však zpozorovali, že proti nim táhne nepřítel. Rychle proto vyrazili na další pochod, aby nalezli vhodnější místo k zformování vozové hradby, neboť krajina na pravém břehu Sázavy je značně rovinatá.^[11] Při postupu, jenž pravděpodobně směřoval k výšinám, které lemují pražskou cestu u Městečka a Nespek, se však začali záhy ocitat v obklíčení, neboť nepřítel proti nim postupoval koncentricky od severu, západu a východu.^[10][9]

Bitva

Královské vojsko se skládalo z několika částí. První z nich velel Petr Konopišťský ze Šternberka, k němuž se připojil podkomoří Václav z Dubé a z Leštna s žoldnéři z obou pražských hradů (údajně 1600 jezdců^[6]). Další oddíl tvořili křižáci Zikmunda Lucemburského pod velením svídnického hejtmana Janka z Chotěnic, Pippa z Ozory a kutnohorského rychtáře Václava Doninského (údajně 10 000 mužů^[6]).^{[12][pozn. 3]} V podvečer 19. května se těmto jednotkám podařilo husity obklíčit ze všech stran a v prvních hodinách po soumraku proti nim podnikli patrně špatně koordinovaný útok. Jeden z nejautentičtějších zápisů o celé akci pochází z pera literáta, mistra artistické fakulty pražské university a přímého účastníka husitských válek, Vavřince z Březové:

Ačkoli z této věty nelze usoudit na jakém místě přesně se srážka odehrála, je zřejmé, že husitům se na poslední chvíli podařilo vozy zformovat do hradby a účinně se bránit. Odhodlání obránců po tvrdém boji zlomilo první protivníkův nápor a celé královské vojsko se obrátilo na útěk. Ke zmatku v jeho řadách patrně přispěla i špatná viditelnost, hluk ze střelných zbraní a první ustupující, kteří vyvolávali v zadních řadách paniku.^[12] Přestože koloně táboritů s největší pravděpodobností velel Mikuláš z Husi, lze se domnívat, že vojenské operace se odehrávaly podle scénáře, který navrhl a realizoval Jan Žižka.^[4]

Bilance

Po vybojovaném vítězství táborité bez odpočinku vyrazili k Praze, kde je místní obyvatelé přivítali v odpoledních hodinách dne 20. května. Stoupenci krále Zikmunda se již k další akci neodhodlali, a tak jejich pochod proběhl bez další ozbrojené konfrontace. Střetnutí samotné demonstrovalo vojenské kvality čelních táborských představitelů i dobrou organizaci celé obce. Jestliže Vavřinec z Březové dokládá, že křižáci ztratili 20 mužů,^[9] Kronika starého kolegiáta pražského uvádí zabitých 50.^[6]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

Prameny

• BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. 427 s. 
• Prameny dějin českých. Svazek VII. Praha: V komissi knihkupectví: Dr. Grégr a Ferdinand Dattel 258 s. [Kronika starého kolegiáta pražského]. 

Sekundární literatura

• ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1. 
• FRANKENBERGER, Otakar. Naše velká armáda - díl I. Praha: Zemědělské knihkupectví, 1921. 184 s. 
• MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl. Praha: Rovnost, 1955. 430 s. 
• PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě. Praha: B. Kočí, 1907. 1279 s. 
• ŠMAHEL, František. Jan Žižka z Trocnova. Praha: Melantrich, 1969. 264 s. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0. 
• TOMEK, Václav, Vladivoj. Jan Žižka. Praha: V ráji, 1993. 228 s. ISBN 80-900875-7-4. 
• URBÁNEK, Rudolf. Jan Žižka. Praha: Mánes, 1925. 313 s.