Bitva u Vyškova

Bitva u Vyškova
konflikt: Napoleonské války
Car Alexandr ve Vyškově po vyhnání Francouzů ve čtvrtek 28. listopadu 1805
Trvání	28. listopad 1805
Místo	Vyškov a okolí, Morava
Souřadnice	49°16′39″ s. š., 16°59′56″ v. d.
Výsledek	ústup francouzského předvoje a postup vojsk III. koalice ke Slavkovu
Strany
Francouzské císařství Ruské impérium Svatá říše římská
Velitelé
Milhaud Bagration Kienmayer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Vyškova se udála dne 28. listopadu 1805 v ulicích města Vyškova a v jeho okolí. Střetla se zde rusko-rakouská vojska postupující od Olomouce k Brnu s vojsky Napoleonovy Francie, která sem v předchozích dnech a týdnech pokročila od Vídně při svém pronásledování dosud ustupujících koaličních armád. Výsledkem střetu bylo, že jezdci Napoleonova předvoje ustoupili podél císařské silnice směrem na Brno a přesila předvoje spojeneckého postoupila k Rousínovu a dále k Holubicím, v zády s hlavními vojsky ruského cara Alexandra a rakouského císaře Františka. Jednalo se o předzvěst následné bitvy u Slavkova, k níž došlo o čtyři dny později a jíž vojensky vyvrcholila válka třetí koalice.

Vyškov byl v roce 1805 poddanským městem olomouckého arcibiskupa. Koncem 18. století žilo 1 212 obyvatel ve 116 domech ve vnitřním městě a dalších 1 378 ve 176 domech na předměstích.^[1] V době bitvy zde tedy bylo zhruba 2 000 lidí.^[2] Město leželo na důležité císařské silnici z Brna do Olomouce, kromě správního centra panství sloužilo i jako sídlo poštovního úřadu.^[1]

Válka s Francií do té doby probíhala daleko za hranicemi, v roce 1805 však poprvé dosáhla i na Moravu. V září 1805 procházelo po císařské cestě 55 000 vojáků ruské Podolské armády a 30. září se na vyškovském zámku ubytoval její vrchní velitel generál Kutuzov, jenž zde strávil pár dní a 3. října dorazil do Brna.^[3] Ruská vojska spěchala na pomoc rakouskému spojenci, jehož hlavní armáda vedená podmaršálkem Mackem však byla v říjnu z větší části obklíčena a zajata v bitvě u Ulmu. Kutuzovova armáda se tedy obrátila na ústup.^[3]

Rakouský císař František I. se po útěku z Napoleonem obsazené Vídně uchýlil do Brna, kam 17. listopadu 1805 dorazila zpráva o prohrané bitvě u Schöngrabernu a císař ihned prchl dále do Olomouce. Nazítří 18. listopadu město opustila i špilberská vojenská posádka a ostatní rakouské jednotky, 19. listopadu do něj vkročili jezdci francouzského předvoje maršála Murata a 20. listopadu osobně císař Napoleon.^[4] Téhož dne už byly Muratovy přední hlídky umístěny severně a jižně kolem olomoucké silnice nedaleko Pozořické pošty, kde odbočovala silnice na Slavkov. Samotné město Slavkov obsadila jezdecká divize generála Margarona na příkaz maršála Soulta.^[5] Dne 21. listopadu postoupil generál Treilhard se svou lehkou jezdeckou brigádou dál k Vyškovu a toto město bez boje obsadil. Vzápětí dorazili také jízdní myslivci generála Milhauda.^[6]

O dva dny dříve, 19. listopadu se ve Vyškově setkaly dva ruské sbory – ustupující Podolská armáda generála Kutuzova s Volyňskou armádou generála Buxhöwdena, aby následujícího dne odešly směrem k Olomouci, přičemž jejich ústup kryly zadní hlídky generálporučíka Bagrationa u Brodku a podmaršálka Kienmayera u Klenovic na Hané.^[6][2] Oba generálové se osobně setkali 19. listopadu ve vyškovském zámku. Kutuzovova armáda čítala asi 37 000 mužů, Buxhöwdenova kolem 30 000.^[7] V následujících dnech (24. listopadu^[8]) je doplnilo ještě 10 000 mužů carské gardy pod velením velkoknížete Konstantina a na cestě od ruského Grodna při hranicích s Pruskem byl sbor 40 000 vojáků generála Bennigsena, který však už ani do slavkovské bitvy zasáhnout nestihl. Asi 10 kilometrů jižně od Olomouce, na půli cesty k Prostějovu, vybudovala spojenecká vojska 22. listopadu opevněný tábor, s podporou olomoucké pevnosti. Rakouský císař František, jehož vojska se na celkových stavech podílela asi 15 000–17 000, se po odchodu z Brna usídlil v olomouckém arcibiskupském paláci a vyčkával příjezdu ruského cara Alexandra I., který v Berlíně přesvědčoval pruského krále Fridricha Viléma III. k účasti na protifrancouzské koalici.^[9] Dne 19. listopadu Alexandr dorazil do Šternberka, kam mu František přijel naproti, a poté se rovněž ubytoval v arcibiskupské rezidenci.^[10] Rakouský generálmajor Weyrother, dosavadní styčný důstojník při Volyňské armádě, byl jmenován generálním ubytovatelem spojenecké armády a zásadním způsobem ovlivnil vypracování operačního plánu pro příští dny.^[11] Dne 24. listopadu padlo rozhodnutí přejít do útoku a napadnout Napoleona před Brnem.^[12]

Na francouzské straně se po 20. listopadu nacházelo asi 5 000 gardistů a 12 000 mužů maršála Lannese přímo v Brně a nejbližším okolí. Soultův sbor čítající 25 000 mužů byl vysunut východně ke Slavkovu a sbor maršála Bernadotta s asi 19 000 vojáky přicházel od jihozápadu mezi Znojmem a Jihlavou. Nejdál na východ postoupil Muratův předvoj, jehož 5 000 jezdců se umístilo mezi Vyškovem a Brnem a další muži prováděli rozptýlený průzkum po okolí. U Pohořelic bylo přes 6 000 mužů generála Caffarelliho a 14 000 vojáků maršála Davouta bylo zčásti u Bratislavy a zčásti u Vídně. Napoleon se tedy rozhodl dále na Olomouc nepostupovat a vyčkat shromáždění všech svých nejbližších vojsk.^[13][14] Ve čtvrtek 21. listopadu ještě osobně vyjel za předsunutá stanoviště k obhlédnutí situace^[14] a ve vyškovském zámku se setkal s generály Treilhardem a Milhaudem.^[2]

Už v pondělí 25. listopadu došlo k menšímu střetu mezi Vyškovem a Brodkem u Prostějova, v němž se potkali francouzští husaři z Treilhardovy brigády s asi 5 000 Bagrationovými kozáky. Vyškov tehdy ještě ubránili.^[2][15]

Dne 25. listopadu vyhledal Napoleona rakouský vyjednavač generál Gyulay spolu s hrabětem Stadionem a jednali o možném míru, zatímco císař dosud marně očekával příjezd pruského vyjednavače hraběte Haugwitze, který dorazil teprve 28. listopadu.^[16] Mezitím 26. listopadu navštívil generála Kutuzova na olomouckém předměstí Nové Sady Napoleonův vyjednavač generál Savary ve snaze navázat kontakt s ruským carem, který jej přijal, avšak bez výsledku.^{[pozn. 1][17]}

• 
  Generál Gyulay na litografii Josefa Kriehubera (r. 1830).
• 
  Hrabě Johann Philipp Stadion v roce 1805.
• 
  Hrabě Christian von Haugwitz na portrétu P. Taffaerta.
• 
  Generál Savary na portrétu Roberta Lefèvra (r. 1814).

Rusko-rakouská armáda se měla podle Weyrotherova plánu vydat na pochod k Brnu už 25. listopadu, kvůli nepřipravenosti potravin a zmatkům ve velení však vyrazila až ráno ve středu 27. listopadu,^[18][14] a to v pěti proudech (kolonách). Postupovala velmi pomalu a na druhý den dosáhla pozic Bagrationova předvoje u Brodku.^[19] Ten dosud mohl krýt postup hlavních sil svým setrváním v pozicích, nyní se však také dal do pohybu.^[2][20] Posílen 58 jezdeckými eskadronami pod vedením carova pobočníka knížete Dolgorukova, vyrazil na pochod ve třech proudech – střední postupoval po hlavní silnici na Vyškov, druhý proud vpravo od silnice přes Pustiměř na Dědice a třetí vlevo přes Moravské Prusy na vyvýšeninu Kopaniny.^[18]

Bagrationovi a Kienmayerovi vojáci zaútočili z několika směrů na zaskočená francouzská vojska ve Vyškově. Ta tvořilo 8 eskadron Milhaudovy brigády.^[20] Boje probíhaly zčásti přímo v ulicích města, zčásti v jeho okolí.^[2] Srážky se zúčastnil osobně i ruský car Alexandr.^[20]

Napoleon sice příchod soupeřů přes Vyškov očekával, proto umístil do města jen jízdní jednotky, které měly rozkaz se stáhnout. Nečekal však patrně, že k tomu dojde již tak brzy a náhle, proto došlo i ke střetu.^{[pozn. 2][21]} Vzhledem ke značné převaze a momentu překvapení spojenci Vyškov po krátkém boji obsadili. Ještě téhož dne jejich předvoj postoupil k Rousínovu a Kienmayerovy jednotky obsadily také Dražovice.^[18]

Podle historika Dušana Uhlíře se nejednalo o žádné velké vítězství. V knize Slunce nad Slavkovem cituje z deníku ruského podplukovníka Jermolova: „Význam této události byl silně zveličen a kníže Bagration, chytrý jako vždy, připsal ten úspěch knížeti Dolgorukovovi.“^[21] Uhlíř však dále soudí, že hladký průběh této srážky povzbudil spojenecké velitele a utvrdil je v přesvědčení, že francouzská vojska se chtějí vyhnout bitvě.^[21] Napoleon oproti tomu zpozorněl, neboť do toho dne si nebyl postupu spojenecké armády vědom,^[21] a vyslal rozkazy k urychlenému stažení Bernadottova sboru od českých hranic a Davoutova sboru od Vídně a Bratislavy.^[14]

Ve Vyškově se 28. listopadu ubytovali oba panovníci František a Alexandr a přenocovali na zdejším zámku, který náležel olomouckému arcibiskupovi a kde za jejich účasti proběhla porada štábu.^[22] Opětovné setkání císařů na zámku je zmíněno mimo jiné v románu Lva N. Tolstého Vojna a mír.^[2] Ve Vyškově strávil noc také generál Kutuzov se svým štábem a byla zde ubytována carská garda.^[22] Hlavní část vojska přenocovala mezi Lulčí, Vyškovem a Topolany.^[18]

Napoleon se v té chvíli snažil získat čas, aby mu stihly přispět na pomoc narychlo povolané sbory. Večer 28. listopadu tedy po jednání s Haugwitzem vyrazil z Brna na Pozořickou poštu poblíž frontové linie, kde přijal svého vyjednavače Savaryho, jenž se vrátil z Olomouce. Znovu jej vyslal za carem se žádostí o osobní schůzku obou panovníků. Savary Alexandra zastihl ve Vyškově, car však svolil jen s tím, že místo sebe vyšle k Napoleonovi svého blízkého pobočníka, generála Dolgorukova. Savary byl nucen přenocovat ve Vyškově a spolu s Dolgorukovem ráno 29. listopadu odjel zpět k císaři.^[22] K setkání došlo u předních francouzských linií na císařské silnici nad Holubicemi a bylo zaznamenáno Napoleonovými pobočníky Savarym a Ségurem i historiky, spisovateli a filmaři.^[23]

Mezitím spojenecká vojska 29. listopadu pokračovala v jen pozvolném postupu, odbočila z hlavní silnice k jihu a zastavila se v oblasti kolem Kučerova, Bohdalic, Kozlan a Pavlovic. Panovníci nocovali v zámku rytíře^[24][25] Michaela Mannera v Bohdalicích, generál Kutuzov v Pavlovicích, carův bratr Konstantin v Medlovicích. Buxhöwden s Dolgorukovem a dalšími se ubytovali na faře v Kučerově.^[18][26] Bagrationův předvoj zůstal při silnici u Rousínova a Slavíkovic, zatímco Kienmayerův se dostal až ke Slavkovu, který týž den Francouzi vyklidili.^[18] Některé jednotky pronikly až k Židlochovicím a Hustopečím.^[26]

V sobotu 30. listopadu spojenecká armáda postoupila ke Slavkovu a utábořila se kolem Hodějic a Křižanovic, přičemž Bagrationův předvoj na severu obsadil Pozořice a Kruh a zezadu armádní těleso uzavírala ruská garda tábořící východně od Bučovic.^[18] K drobné přestřelce došlo jen v Dražovicích, jinak se Francouzi před postupujícími armádami rychle stáhli. Panovníci strávili noc v Křižanovicích, generál Kutuzov v Hodějicích.^[27]

V neděli 1. prosince pak spojenci vstoupili do Slavkova, který před dvěma dny vyklidili Soultovi vojáci. Rakouský i ruský panovnický dvůr obsadil zdejší zámek, patřící Dominiku Ondřeji z Kounic, který v té době pobýval v Pešti, a generál Kutuzov se svým štábem se usadil v Křenovicích. Armádní kolony obsadily Pratecké návrší jako nejvyšší bod v krajině a rozložily se podél jeho hřebenu, zatímco carská garda zůstala v Bučovicích a Slavkově a Bagrationův předvoj již druhým dnem stál připraven na severním okraji mezi Holubicemi, Kovalovicemi a Pozořicemi.^[28] Skončil tak pětidenní rusko-rakouský postup od Olomouce ke Slavkovu a vojska čekal rozhodující střet, k němuž došlo v pondělí 2. prosince 1805 na polích mezi Slavkovem a Brnem.

• UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. Třebíč: Akcent, 2010. 469 s. ISBN 978-80-7268-777-0. S. 229–230. 
• KOVAŘÍK, Jiří. Slavkov 1805: Napoleonův největší triumf. Třebíč: Akcent, 2013. 607 s. ISBN 9788072689835. Kapitola Ruský útok u Vyškova, s. 376–379. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bitva u Vyškova na Wikimedia Commons