Blackburn Skua

B-24 Skua
Blackburn Skua (L2928, "S", 759 sqn. FAA, RNAS Yeovilton)
Určení	palubní střemhlavý bombardér stíhací letoun
Výrobce	Blackburn Aircraft
Šéfkonstruktér	G. E. Petty
První let	9. února 1937
Zařazeno	listopad 1938
Vyřazeno	1941
Uživatel	Fleet Air Arm
Výroba	1937-1940
Vyrobeno kusů	192 ks
Varianty	Blackburn Roc
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Blackburn B-24 Skua byl britský dvoumístný střemhlavý bombardér vzniklý v 30. letech 20. století. Skua byl prvním celokovovým dolnoplošníkem na palubách britských letadlových lodí. Jednalo se o pokrokově řešený, nicméně podmotorovaný letoun se slabými výkony. Jeho zastaralá koncepce se začala projevovat prakticky již v době prvního použití.

Roku 1934 vydalo Air Ministry specifikace 0.27/34 na víceúčelový palubní letoun, spojující roli stíhačky a střemhlavého bombardéru. Z pěti leteckých výrobců byl vybrán projekt B-24 (D.B.1) firmy Blackburn. V dubnu 1935 objednalo ministerstvo letectví dva prototypy a v červenci 1936, ještě před jejich dokončením, 190 sériových strojů (L2867-L3056).

První let prototypu Skua I (K5178) provedl F/Lt A. M. „Dasher“ Blake 9. února 1937 z továrního letiště v Brough. Stroj poháněl motor Bristol Mercury IX o výkonu 617 kW s třílistou kovovou vrtulí, hlavňovou výzbroj tvořily čtyři pevné kulomety Browning Mk.II ráže 7,7 mm v křídle, střelec ovládal kulomet Lewis Mk.III E. Prvních osm měsíců prototyp procházel zkouškami v Brough, v říjnu přelétl na letiště v Martleshamu se sídlem zkušebního střediska A&AEE (Aeroplane and Armament Experimental Establishment) kde byl testován po dobu dvou měsíců. Počátkem roku 1939 byl přemístěn do Gosportu k dalším zkouškám.

Druhý prototyp (K5179) s prodlouženou přídí o 72 cm poprvé vzlétl 4. května 1938. Testy procházel v Martleshamu a RAE (Royal Aircraft Establishment) ve Farnborough.

Sériové stroje Skua II, první (L2867) z nich vzlétl v srpnu 1938, poháněly pro nedostatek motorů Mercury pohonné jednotky Bristol Perseus XII o 654 kW.

FAA začalo první stroje Skua přebírat na podzim 1938, první přezbrojenou jednotkou se stala 800. peruť. V listopadu 1938 nahradilo šest jejich Skuů na palubě letadlové lodi HMS Ark Royal letouny Hawker Osprey a Hawker Nimrod. V prosinci 1938 začala typ přebírat 803. peruť

Dne 25. září 1939 bylo sestřelením létajícího člunu Dornier Do 18 letounem Skua od 803. perutě Fleet Air Arm z letadlové lodě HMS Ark Royal dosaženo prvního potvrzeného britského vzdušného vítězství nad Němci ve druhé světové válce. Osádku vítězného letounu tvořil pilot S. B. Even a střelec B. M. Seymoure. Na HMS Ark Royal zároveň sloužila také peruť č. 800, rovněž s letouny Blackburn Skua, dalšími útvary vyzbrojenými tímto typem byla 801. peruť na HMS Furious a pozemní 806. peruť s domovskou základnou v Eastleigh.

Podruhé se zapsaly tyto stroje do historie britského námořního letectva 10. dubna 1940, když se 16 letounům Skua II, které odstartovaly z orknejského letiště Hatston, podařilo potopit poškozený německý křižník Königsberg, kotvící u mola Skoltegrund v Bergenu.

Rovněž v dubnu pak za velkých ztrát kryly letouny Skua boje britských vojsk u Narviku.

V červnu 1940 stroje 801. perutě ze základny Detling v Kentu podporovaly evakuaci armády od Dunkerku. Skuy operující z paluby lodi Ark Royal v červenci 1940 střemhlavě bombardovaly francouzské válečné lodě v přístavu Oran^[1] a v září téhož roku se podílely se na střetnutí u Dakaru během něhož došlo k poškození bitevní lodě Richelieu.

Ačkoliv si Skuy vedly poměrně dobře proti nepřátelským bombardérům v Norsku a ve Středomoří, ve střetnutích s moderními stíhačkami Bf 109 utrpěly těžké ztráty a v roce 1941 byly staženy z prvoliniové služby. Skua byl nahrazen stíhačkami Fairey Fulmar v březnu 1941 nejprve u 800. perutě na lodi Furious, které mohly nést dvojnásobnou výzbroj a také byly o 80 km/h rychlejší. 801. a 803. peruť přezbrojila z letounů Skua II na stroje Hawker Sea Hurricane v srpnu a květnu 1941. Rovněž 806. peruť se vzdala typu Skua ve prospěch Fulmarů.

Skua se mohl prosadit jako střemhlavý bombardér, ale velení námořnictva nerozpoznalo jeho potenciál a navíc preferovalo torpédové bombardéry. Skuy byly nadále používány pro výcvik a tahání terčů. Poslední Skua byl vyřazen ze služby v březnu 1945.

• Skua Mk I: 2 prototypy
• Skua Mk II: dvoumístný stíhací/střemhlavý bombardovací letoun pro Royal Navy – 190 kusů postaveno firmou Blackburn v Brough Aerodrome

Data podle: Fleet Air Arm Archive^[2]

• Rozpětí: 14,1 m
• Délka: 10,8 m
• Výška: 4,3 m
• Nosná plocha: 29,0 m²
• Plošné zatížení: 128 kg/m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2490 kg
• Vzletová hmotnost : 3730 kg
• Pohonná jednotka: 1 × hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Bristol Perseus XII
  • Výkon pohonné jednotky: 905 k (675 kW)

• Maximální rychlost: 360 km/h ve výšce 2000 m
• Dostup: 6150 m
• Stoupavost: m/s
• Dolet: 1300 km
• Poměr výkon/hmotnost: 180 W/kg

• 4 × pevný kulomet Browning ráže 7,7 mm
• 1 × pohyblivý kulomet Lewis ráže 7,7 mm
• 1 × 500lb (227kg) puma SAP pod trupem a 8 × 30lb (14kg) pumy pod křídlem

• Zbyněk Válka, Stíhací letadla 1939-45/ Velká Británie - Německo
• NĚMEČEK, Václav. Blackburn Skua. Letectví a kosmonautika. 1996, roč. LXXII., čís. 18, s. 44. 
• GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 131. 
• SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla Velké Británie 1939-45 1. díl. Plzeň: Fraus, 1995. 68 s. ISBN 80-85784-37-8. 
• GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. 479 s. ISBN 80-7237-203-3. 
• ŠNAJDR, Miroslav. Palubní stíhači jejího Veličenstva 1. díl. Olomouc: Votobia, 1996. 333 s. ISBN 80-85619-82-2. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Blackburn Skua na Wikimedia Commons
• (anglicky) Kamufláže letounu Blackburn Skua Archivováno 27. 9. 2016 na Wayback Machine.
• ŠNAJDR, Miroslav. Blackburn Skua (1) [online]. valka.cz, 2010-05-17 [cit. 2016-09-24]. Dostupné online. 
• ŠNAJDR, Miroslav. Blackburn Skua (2) [online]. valka.cz, 2010-05-17 [cit. 2016-09-24]. Dostupné online.