Blasius von Schemua

Blasius von Schemua
Velitel II. armádního sboru ve Vídni
Ve funkci: 12. února 1914 – 26. září 1914
Předchůdce	Alfred von Ziegler
Nástupce	Johann von Kirchbach
Velitel XVI. armádního sboru v Dubrovníku
Ve funkci: 12. prosince 1912 – 12. února 1914
Předchůdce	Lothar von Hortstein
Nástupce	Wenzel von Wurm
Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády
Ve funkci: 3. prosince 1911 – 12. prosince 1911
Předchůdce	Franz Conrad von Hötzendorf
Nástupce	Franz Conrad von Hötzendorf
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1913), polní podmaršál (1909), generálmajor (1905)
Narození	2. ledna 1856 Klagenfurt am Wörthersee
Úmrtí	21. listopadu 1920 (ve věku 64 let) Klagenfurt am Wörthersee
Příbuzní	Johann von Schemua (bratr)
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	voják
Commons	Blasius von Schemua
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Blasius von Schemua (slovinsky Blaž Žemva) (2. ledna 1856 Klagenfurt – 21. listopadu 1920 Klagenfurt) byl rakousko-uherský generál. Jako jediný rodilý Slovinec dosáhl nejvyšších postů v rakousko-uherské armádě. Ve vojsku sloužil od roku 1874, byl mimo jiné štábním důstojníkem, vojenským pedagogem a velitelem různých jednotek pěchoty. V letech 1911–1912 zastával funkci náčelníka generálního štábu a poté velel postupně dvěma armádním sborům. V roce 1913 dosáhl hodnosti generála pěchoty, mezitím byl také povýšen do šlechtického stavu. Na začátku první světové války se na východní frontě zúčastnil bojů v Haliči. Kvůli neúspěchům byl odvolán již v září 1914 a v roce 1915 na vlastní žádost odešel do penze.

Pocházel ze slovinské rodiny s historií sahající do 17. století,^[1] narodil se jako mladší syn c. k. majora Blaže Žemvy (1808–1871).^[2] Studoval nejprve v Mariboru, poté na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě,^[3] kde mimo jiné vyučoval jeho otec. V hodnosti poručíka vstoupil do armády k 7. pěšímu pluku v Innsbrucku^[4] a v letech 1879–1881 byl přidělen k rakousko-uherskému vyslanectví v Teheránu, kde se mimo jiné začal zabývat okultismem. Po návratu do Rakouska si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni (1881–1884).^[5] V hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu (1884) a tři roky strávil u 1. pěší brigády v Pljevlji.^[6] Od roku 1887 byl přidělen přímo ke generálnímu štábu, později byl také pedagogem na Válečné škole ve Vídni (1893–1897), kterou sám předtím absolvoval.^[7] Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1887, podplukovník, 1895, plukovník 1898) a v roce 1900 byl spolu se svým bratrem povýšen do šlechtického stavu. Od roku 1902 byl velitelem 66. pěšího pluku v Užhorodě,^[8][9] v roce 1905 byl povýšen na generálmajora a velitele 55. pěší brigády v Terstu.^[10] V letech 1908–1909 velel 18. pěší divizi v Dubrovníku, poté získal hodnost polního podmaršála (1909) a téhož roku se stal sekčním šéfem na rakousko-uherském ministerstvu války.^[11]

Když byl po sporech s císařem Františkem Josefem v roce 1911 odvolán Conrad von Hötzendorf z funkce náčelníka generálního štábu,^[12] dočasně jej nahradil Schemua (1911–1912). Ve spolupráci s německým náčelníkem generálního štábu Moltkem pokračoval v intenzívní přípravě na válku. Odvolaný Conrad však nadále využíval svého postavení k různým aktivitám jak v armádě, tak v zahraniční politice. Schemua s jeho jednáním nesouhlasil a během listopadu 1912 nabídl svou rezignaci.^[13] Conrad byl nakonec znovu v prosinci 1912 jmenován náčelníkem generálního štábu a Schemua přešel na post velitele 16. armádního sboru v Dubrovníku (1912–1914).^[14]

K datu 1. listopadu 1913 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty^[15][16] a v dubnu 1914 byl jmenován velitelem 2. armádního sboru ve Vídni, respektive zemským velitelem pro region Dolního Rakouska a jižní Moravy. S tímto sborem byl po vypuknutí první světové války převelen na východní frontu, kde byl zařazen do 2. armády generála Auffenberga.^[17] Zúčastnil se bojů o Halič a na přelomu srpna a září 1914 bojoval v bitvě u Komarówa. V následujících bojích u Lvova však zcela selhal a poskytl prostor 5. ruské armádě k rozsáhlé ofenzívě. Ke dni 24. září 1914 byl odvolán z čela II. armádního sboru a převelen zpět do Rakouska, kde byl pověřen obranou linie na Dunaji od Horního Rakouska až k Bratislavě. Na vlastní žádost byl v březnu 1915 penzionován a od té doby žil v soukromí v rodném Klagenfurtu.^[18]

Měl řadu intelektuálních zájmů, zabýval se mimo jiné etnografií a filologií, během vojenské služby podnikl řadu vzdělávacích cest. Jako náčelník generálního štábu předložil císaři Františku Josefovi memorandum, ve kterém předpověděl, že celoevropský válečný konflikt nebude jen soubojem mocností, ale především národů a v případě porážky povede k rozpadu mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie.

Jeho starší bratr Johann (Janez) von Schemua (1850–1919) byl také důstojníkem rakousko-uherské armády, dosáhl hodnosti generála pěchoty a aktivní službu zakončil jako velitel XIV. armádního sboru v Innsbrucku. V roce 1917 byl povýšen na barona.^[19]

Spolu se svým bratrem byl v roce 1900 povýšen do šlechtického stavu. Ve funkci náčelníka generálního štábu obdržel v roce 1912 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[20] Během vojenské služby se stal nositelem řady rakousko-uherských vyznamenání,^[21] během krátkého působení na postu náčelníka generálního štábu obdržel i několik ocenění od zahraničních panovníků.^[22]

• Bronzová vojenská záslužná medaile (1891)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1897)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1901)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1902)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1910)
• Řád železné koruny I. třídy (1912)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy (1912)
• Mobilizační kříž (1913)
• Stříbrná vojenská záslužná medaile (1913)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1914)
• Leopoldův řád I. třídy s válečnou dekorací (1917)

• Řád lva a slunce III. třídy (Persie, 1881)
• velkokříž Řádu červené orlice (Německo, 1912)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko, 1912)
• velkokříž Řádu knížete Danila I. (Černá Hora, 1912)
• velkokříž Řádu Medžidie (Osmanská říše, 1912)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 270–271 (heslo Blasius Schemua) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Blasius von Schemua in: Österreichisches Biographisches Lexikon