Bliss-Leavitt Mark 13

Bliss-Leavitt Mark 13
Pozdější model torpéda Mark 13 s dřevěnou ochranou hlavice a kormidel. Dřevěné konstrukce se po dopadu na vodní hladinu oddělily od torpéda. Paluba USS Wasp (CV-18) 13. října 1944.[1]
Pozdější model torpéda Mark 13 s dřevěnou ochranou hlavice a kormidel. Dřevěné konstrukce se po dopadu na vodní hladinu oddělily od torpéda. Paluba USS Wasp (CV-18) 13. října 1944.[1]
TypLetecké torpédo
Místo původuSpojené státy americké, 48 hvězd Spojené státy americké
Historie služby
Ve službě19351950[2]
PoužívánaUS Navy
USMC
USAAF
VálkyDruhá světová válka
Historie výroby
Navrženo1930[2]
Vyrobeno kusů17 000 ks během druhé světové války[3]
Základní údaje
Hmotnostpůvodní model:
1927 lb (874,1 kg)

pozdější model:
2216 lb (1005,2 kg)[2]
Délka13 stop 5 palců (4089,4 mm) celkem[2]
Rychlost33,5 uzlů (62,0 km/h)[4][5]
Účinný dostřel6300 yardů (5760,1 m) při 33,5 uzlech (62,0 km/h)[2]
Průměr22,4 palců (569,0 mm)[2]
Náplňpůvodní model:
401 lb (181,9 kg) TNT

pozdější model:
600 lb (272,2 kg) Torpexu[2]
Detonační mechanismuskontaktní Mk.4[6]

Bliss-Leavitt Mark 13 bylo americké 569mm letecké torpédo používané zejména letectvem amerického námořnictva za druhé světové války. Jako letecké torpédo nahradilo ve třicátých letech 20. století předchozí 450mm torpéda Mark 7 a používalo se až do roku 1950.[2] Od poloviny roku 1943 se začala torpéda Mark 13 používat i na torpédových člunech PT[4] kde nahradila 533mm torpéda Mark 8.

Během druhé světové války bylo s torpédem Mark 13 podniknuto 1287 útoků, dosaženo 514 zásahů a mezi oběťmi Mark 13 skončilo i šest letadlových lodí japonského císařského námořnictva a dvě největší bitevní lodě na světě: Jamato a Musaši.

Vývoj

Vznik

V roce 1925 zahájilo americké námořnictvo vývoj speciálního leteckého torpéda v rámci projektu G-6. Již následujícího roku byl ale projekt zastaven a byla dána přednost úpravě původně ponorkového 450mm torpéda Mark 7. V roce 1927 byl projekt G-6 obnoven a v srpnu 1930 bylo novému torpédu oficiálně přiděleno označení Mark 13. Již v říjnu téhož roku byl ale projekt opět zastaven, neboť americké námořnictvo vkládalo velké naděje do střemhlavého bombardování a torpédonosné letouny měly nést nová lehká torpéda. Koncepce lehkého 1000lb (453,6 kg) torpéda se ale neuplatnila a v červenci 1931 byly práce na Mark 13 obnoveny. V roce 1935 bylo Mark 13 přijato do výzbroje jako první speciálně navržené letecké torpédo amerického námořnictva.[2]

Velký torpédový skandál

Mark 13 právě odhozené z TBF-1 4-T-2 od VT-4, pravděpodobně 1942. Jedná se o starší model torpéda. Jeho turbína byla nastartována již při odhozu, jak dosvědčuje pruh spalin za torpédem.

Původní model torpéda vyžadoval odhoz z výšky 50 stop (15,2 m) při rychlosti letadla 110 uzlů (203,7 km/h). To znamenalo značné ohrožení útočícího letounu protiletadlovou palbou a stíhači nepřítele. Navíc pohonný a řídící systém torpéda byly značně poruchové: ze 105 zkušebních shozů v roce 1943 se zjistilo, že pouze 31 % shozených torpéd pokračovalo k cíli správným kurzem a ve správné hloubce.[2]

Řešení se našlo v podobě překližkové „krabice“ kolem stabilizátorů a překližkovém válci chránícím hlavici torpéda. Díky těmto úpravám bylo torpédo při shozu stabilizováno, zpomaleno během pádu až o 40 % a dopadalo do vody hlavicí napřed. Dřevěný kryt hlavice rovněž absorboval energii nárazu na vodní hladinu. Po dopadu se kryt i „krabice“ kolem stabilizátorů od torpéda oddělily.[2][4] Rovněž se experimentovalo se stabilizací pomocí padáku místo překližkové „krabice“.[4] Díky těmto opatřením se modifikovaná torpéda dala shazovat z výšky 2400 stop (731,5 m) při rychlosti 410 uzlů (759,3 km/h).[2] Zlepšení parametrů pro odhoz torpéda ale s sebou přineslo další problém: u původního modelu se turbína spouštěla již při odhozu. Dlouhá doba letu (již při odhozech z 800 stop – tedy 243,8 metrů) ale způsobovala to, že se odporem vody nezatížená turbína rozletěla a torpédo bylo zničeno. Na spodní část střední sekce torpéda proto byla namontována malá ploutvička, která fungovala jako vačka a která spouštěla turbínu teprve po dopadu do vody.[5] Vývoj nového modelu torpéda Mark 13 probíhal na NAWS (Naval Air Weapons Station ~ Námořní letecká zbrojní stanice) China Lake.[7]

Novým modelem Mark 13 byly bojové jednotky kompletně vybaveny na podzim 1944.[2]

Popis

Pohonný systém torpéda Mark 13: Zcela vlevo je rozříznutá nádrž na stlačený vzduch, napravo od ní je rozříznutá palivová nádrž. Následuje přepážka, která odděluje palivovou sekci od turbínové a převodové sekce v zadní části torpéda. Jeden ze dvou rotorů plynové turbíny je vidět vlevo nahoře (druhý je zakrytovaný). Napravo pod ním se nachází ozubené převody převádějící otáčky turbíny na vnitřní a vnější hřídel. Napravo nahoře je výfuková trubka odvádějící spaliny do zadní části torpéda, pod ní je vidět vnější hřídel pohánějící přední vrtuli. Vedle hřídele u ozubených kol je hloubkoměr a pod hřídelí vpravo je gyroskop.[4]

Mark 13 poháněla plynová turbína se dvěma protiběžnými rotory, které společně přes převod poháněly dvě čtyřlisté protiběžné vrtule. Plyn pro pohon turbíny vznikal spalováním alkoholu za pomoci stlačeného vzduchu a vstřikování sladké vody do spalovací komory (tzv. systém Wet-heater). Voda ochlazovala spalovací komoru a po přeměně v páru zvyšovala výkon turbíny. Směs spalin a páry byla po průchodu turbínou vyfukována zadní částí torpéda.[4][2][8] Unikající spaliny vytvářely viditelnou stopu na hladině za torpédem.

Na rozdíl od torpéd Mark 14 (pro ponorky) a Mark 15 (pro nadhladinové torpédomety), se kterými bylo po konstrukční stránce podobné, nemělo letecké torpédo Mark 13 možnost nastavit rychlost (a tím pádem i dosah) a k cíli se přibližovalo rychlostí 33,5 uzlů (62,0 km/h).[4][5]

Torpédo Mark 13 bylo vybaveno pouze kontaktním zapalovačem Mark 4, který byl spolehlivější než Mark 6 u torpéd Mark 14 a 15 díky nižší rychlosti při nárazu a díky absenci nespolehlivého magnetického detektoru.[3][6]

Pozdější upravený model torpéda, který se dal shazovat z větších výšek a při vyšších rychlostech, vstupoval do vody pod úhlem 26 až 30 °, přičemž se mohl ponořit až do hloubky 150 stop (45,7 m). Po 200 yardech (182,9 m) se torpédo odjistilo a po dalších 100 yardech (91,4) vystoupalo na přednastavenou hloubku. Ta se nastavovala před startem letounu podle charakteru předpokládaného cíle, ale bylo jí možné změnit i za letu podle aktuální situace. Maximální nastavitelná hloubka pro Mark 13 byla 50 stop (15,2 m).[2]

Nasazení

Japonská nákladní loď Amagisan Maru zasažená torpédem Mark 13 během operace Hailstone 17. února 1944. Lze rozpoznat i stopu zanechanou torpédem na hladině.

Poprvé bylo Mark 13 nasazeno proti nepříteli 1. února 1942 během nájezdu na Marshallovy ostrovy. Ráno toho dne zaútočilo devět TBD-1 Devastator od VT-6 z USS Enterprise, které vedl LCDR Lance E. Massey, na japonské lodě v laguně atolu Kwajalein.[9] Americkým letounům se podařilo potopit transportní loď Bordeaux Maru a poškodit cvičný křižník Katori, minonosku Tokiwa, ponorku I-23, mateřskou loď ponorek Jasukuni Maru, tankery Toa Maru a Hojo Maru a některá další plavidla.[10] Není známo, zda se některá z těchto lodí stala obětí torpéd Mark 13, či zda všechna podlehla pumám ostatních letounů.

Během následujícího nájezdu na Lae a Salamaua 10. března 1942 se třinácti torpédy vyzbrojeným TBD-1 od VT-2 z USS Lexington podařilo potopit armádní transport Jokohama Maru, která byla zasažena nejméně jedním torpédem. Ostatní torpéda buďto selhala nebo se zaryla do dna mělkého přístavu.[11]

Dne 4. května 1942 zaznamenali letci VT-5 z USS Yorktown pouze jeden zásah na torpédoborci Kikizuki při spotřebě 23 torpéd.[12] Během bitvy v Korálovém moři byla 7. května letadlová loď Šóhó zasažena nejméně sedmi z 22 vypuštěných torpéd Mark 13.[13] Během útoku na Šókaku a Zuikaku následujícího dne ani jedno z 20 torpéd, vypuštěných letci VT-2 a VT-5, nezasáhlo.[14]

Naprostou katastrofu pro torpédonosné letouny znamenala bitva u Midway, kde utrpěly těžké ztráty nejenom torpédové bombardéry námořnictva (TBD od VT-8, VT-6 a VT-3 a nové TBF-1 od VT-8 na Midway), ale i nasazené armádní torpédonosné B-26. Jediným úspěchem amerických torpéd během této bitvy bylo poškození tankeru Akebono Maru jedním torpédem svrženým PBY-5A Catalinou v noci na 4. června.[15] USAAF rovněž nasadilo torpédy Mark 13 vyzbrojené B-26 při obraně Aleut během japonské operace AL, ale rovněž nedosáhlo žádného úspěchu.[16]

Během bitvy u východních Šalomounů bylo použito celkem dvanáct torpéd Mark 13, z toho sedm proti letadlové lodi Rjúdžó. Ta se po zásahu jedním torpédem (není jednoznačné, zda loď nebyla zasažena i několika pumami) potopila.[17]

Během bitvy ve Filipínském moři byla jedním torpédem zasažena letadlová loď Hijó, což přispělo k jejímu potopení.[18]

Na podzim 1944 byly bojové jednotky přezbrojeny na nový model torpéda Mark 13.[2]

Během série bitev u Leyte byla nejprve během bitvy v Sibuyanském moři potopena bitevní loď Musaši, kterou vedle pum zasáhlo 11 až 19 torpéd Mark 13.[19] Během bitvy u mysu Engaño byly torpédy zasaženy letadlové lodě Zuikaku (16 torpéd a pumy),[20] Čitose (až tři torpéda),[21] a Zuihó (dvě torpéda a pumy).[22] Nakonec během bitvy u ostrova Samar torpédům Mark 13 Avengerů z eskortních letadlových lodí padl za oběť těžký křižník Čikuma.[23] I nadále se torpéda Mark 13 uplatňovala při likvidaci císařského námořnictva během bojů o Filipíny, mimo jiné při potopení těžkých křižníků Nači a Kumano.

Během americké reakce na japonskou operaci Ten-gó byl sedmi torpédy (a několika pumami) zasažen a následně potopen lehký křižník Jahagi[24] a o něco později ho po minimálně deseti torpédech a několika pumách následovala i bitevní loď Jamato.[25]

Celkem bylo během druhé světové války s torpédem Mark 13 podle US Naval Weapons od Normana Friedmana podniknuto 1287 torpédových útoků a bylo docíleno 514 zásahů, což dává úspěšnost 39,9 %. Koncem války dokonce US Navy považovalo Mark 13 za nejlepší letecké torpédo a ponechalo si ho ve výzbroji až do roku 1950.[2]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mark 13 torpedo na anglické Wikipedii.

  1. USS Wasp (CV-18, later CVA-18 & CVS-18), 1943-1973: Photo #* 80-G-298609 [online]. Washington DC: Department of the Navy – Naval Historical Center, 2001-03-09, rev. 2006-06-08 [cit. 2013-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-04. (anglicky) 
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q DIGIULIAN, Tony. United States of America: Torpedoes of World War II [online]. navweaps.com, rev. 2008-08-13 [cit. 2010-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b MILFORD, Frederick J. US NAVY TORPEDOES: Part One: Torpedoes through the thirties [online]. Annandale, VA: Naval Submarine League, 1996 [cit. 2010-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  4. a b c d e f g MkXIII torpedo [online]. pt-boat.com [cit. 2010-11-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c MARBLE, Robert F. Mark 14 Torpedo Engine Operation [online]. fleetsubmarine.com, 2002 [cit. 2010-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-31. (anglicky) 
  6. a b MILFORD, Frederick J. US NAVY TORPEDOES: Part Two: The great torpedo scandal, 1941-43 [online]. Annandale, VA: Naval Submarine League, 1996 [cit. 2010-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  7. China Lake [online]. globalsecurity.org [cit. 2010-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. DIGIULIAN, Tony. United States of America: Information on Torpedoes [online]. navweaps.com, rev. 2007-11-05 [cit. 2010-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-26. (anglicky) 
  9. LUNDSTROM, John B. The First Team: Pacific Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 159114471X. S. 70. (anglicky)  – citováno jako Lundstrom (I)
  10. HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. HIJMS TOKIWA: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2007 [cit. 2010-11-18]. Dostupné online. (anglicky)  a HACKETT, Bob; CUNDALL, Peter. IJN HOYO MARU: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998 [cit. 2010-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Lundstrom (I), str. 127 a 129
  12. Lundstrom (I), str. 169, 171 a 172
  13. Lundstrom (I), str. 195 a 200 až 202
  14. Lundstrom (I), str. 225, 226, 232-234, 236, 239-241
  15. PERSHALL, Jonathan; TULLY, Anthony. Shattered Sword (The Untold Story of the Battle of Midway). Washington DC: Potomac Books, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-57488-924-6. S. 114. (anglicky) 
  16. Mark 13 Torpedo [online]. National Museum of the United States Air Force [cit. 2010-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  17. LUNDSTROM, John B. The First Team and the Guadalcanal Campaign: Naval Fighter Combat from August to November 1942. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-1-59114-472-4. S. 116, 122 a 153. (anglicky)  – odkazováno jako „Lundstrom (II)“
  18. TULLY, Anthony P. IJN Hiyo: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2006-01-15 [cit. 2009-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN MUSASHI: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2000, rev. 2009 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. TULLY, Anthony P. IJN Zuikaku ("Happy Crane"): Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, rev. 2010 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. TULLY, Anthony P. IJN Chitose: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2001 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. TULLY, Anthony P. IJN Zuiho: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, rev. 2007 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN CHIKUMA: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1997 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. HIJMS YAHAGI: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1997, rev. 2007-11-28 [cit. 2010-10-02]. 2. revize. Dostupné online. (anglicky) 
  25. HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN YAMATO: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2000, rev. 2010-05-06 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • O.P. 629(A): UNITED STATES NAVY TORPEDOES MARK 13 AND MARK 13 MODIFICATION 1 AND 2. Newport, Rhode Island: Naval Torpedo Station, 1942. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. (anglicky)  Archivováno 31. 5. 2020 na Wayback Machine.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

US flag 48 stars.svg
US Flag with 48 stars. In use for 47 years from July 4, 1912, to July 3, 1959.
Flag of the United States (1912-1959).svg
US Flag with 48 stars. In use for 47 years from July 4, 1912, to July 3, 1959.
TorpedoMotor.JPG
Propulsion system of WWII torpedo Mark 13 used late in war by PT Boats. This one is with a restored PT-658 in Portland, Oregon USA.
HailstoneTorpedo.jpg
A Japanese freighter in Truk Atoll is hit by a Mark XIII torpedo dropped from a Grumman TBF Avenger of Torpedo Squadron 17 (VT-17) from the aircraft carrier USS Bunker Hill (CV-17), 17 February 1944. Fighting alongside VT-17 in task force 58 was VT-10. Including the ground-breaking night attack of 16-17 February, VT-10 accounted for one third of the total shipping destroyed by the Task Force 58 attack on Truk Atoll. Note the several torpedo wakes, including one very erratic one ending with the torpedo broaching. The photograph is discussed by the photographer W. Eugene Smith in the June 1944 article entitled Camera on a Carrier that appeared in Popular Photography. The aircraft that dropped the successful strike shown in the photo was flown by Lt. Paul Eugene Dickson.
Grumman TBF-1 Avenger of VT-4 dropping a Mark XIII torpedo, 30 October 1942 (80-G-19189).jpg
A U.S. Navy Grumman TBF-1 Avenger of Torpedo Squadron 4 (VT-4, side number 4-T-2) dropping a Mark XIII torpedo, 30 October 1942. This torpedo is fitted with a plywood tail shroud to improve its airborne performance.
TBM Avenger with Mark 13 torpedo aboard USS Wasp (CV-18), 13 October 1944 (80-G-298609).jpg
U.S. Navy flight deck crews aboard the aircraft carrier USS Wasp (CV-18) prepare to load a Mark XIII torpedo on a Grumman TBM Avenger of Torpedo Squadron 14 (VT-14), during strikes in the Luzon-Formosa area, 13 October 1944. Note the plywood shrouds on the torpedo's fins and nose. The plane at right is a Grumman F6F Hellcat of Fighting Squadron 14 (VF-14), others visible are TBMs.