Blokáda Německa

Blokáda Německa
	konflikt: První světová válka
	Druhá bitevní eskadra Grand Fleet v roce 1914
Trvání	1914 – 1919
Místo	Atlantský oceán a Středozemní moře
Výsledek	Vítězství Dohody
Strany
Spojené království; Francie; Itálie (1915-1919); Spojené státy (1917-1919);	Německá říše; Rakousko-Uhersko; Osmanská říše; Bulharsko (1915 - 1918)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Blokáda Německa představovala námořní operaci, která se odehrála během celého průběhu první světové války a trvala až do roku 1919. Státy Dohody se prostřednictvím blokády, kdy došlo k uzavření Severního a Středozemního moře, snažily hospodářsky podlomit Ústřední mocnosti. Německé císařství se námořní blokádu neúspěšně snažilo oslabit i s pomocí nasazení ponorek. Neomezená ponorková válka a potápění neutrálních lodí mířících do Velké Británie však proti císařství popudilo Spojené státy americké, které v roce 1917 vstoupily do války proti Německu.

Námořní blokáda Německa, Rakouska-Uherska, Osmanské říše a Bulharska bývá označována za jeden z klíčových faktorů totální války, který přispěl ke konečnému vítězství Dohody. Hospodářské vyčerpání izolovaných Ústředních mocností a nedostatek materiálních zdrojů přispěly ke zhroucení a kapitulaci těchto států na konci roku 1918.^[1]

Blokáda

Aby zabezpečili své transporty a přepravu vojáků mezi Británií a Francií přehradili Britové hned na počátku války Lamanšský průliv v místě Calaiské úžiny. Vedle námořních min obsahoval zátaras mezi Doverem a Ostende i indikační sítě navázané na hladinové bóje, které odhalovaly německé ponorky při pokusech o proplutí.^[2] Převaha Grand Fleet umožňovala Spojenému království provádět v průběhu války dálkovou blokádu, kdy britské loďstvo operovalo v dostatečné vzdálenosti od německých námořních základen a vyhýbalo se tak možným útokům lehkých německých lodí a ponorek.^[3] Kontrolu Severního moře uskutečňovala Dohoda prostřednictvím několika linií mezi Islandem a Irskem, Islandem a Orknejemi, v Dánském průlivu mezi Islandem a Grónskem, v průlivu Pentland Firth a u norského pobřeží.^[4] Britské lodě navíc hlídkovaly mezi Norskem a Skotskem a zaminovaly německé vody v Severním moři.^[5] Širokomořské loďstvo uvězněné v Severním moři kontrolovalo v průběhu války pouze Balt, kam Němci přesouvali své lodě prostřednictvím Průplavu císaře Viléma. Rakousko-uherské loďstvo pak bylo během světového konfliktu uvězněno v Jaderském moři, neboť hlavní síly francouzského loďstva, britské středomořské loďstvo a Regia Marina kontrolovaly Středozemní moře.^[6] Rakousko-uherská hladinová plavidla nemohla proplout skrz blokádu v Otrantské úžině, která však nedokázala zcela eliminovat proplouvání ponorek Ústředních mocností.^[7]

Během blokády Britové kontrolovali náklad proplouvajících neutrálních lodí, které byly posléze eskortovány do britských přístavů. Britové zabavovali veškeré zboží vojenského charakteru a kvůli snaze o větší efektivitu blokády byly jako kontraband postupně označeny téměř veškeré strategické suroviny. Tento postup vzbudil odpor i některých poškozených neutrálních států a zůstává otázkou, zda takto prováděná blokáda neporušovala tehdejší mezinárodní válečné právo.^[3] Německou odpovědí na námořní blokádu bylo nasazení ponorek, s jejichž pomocí se Německé císařství neúspěšně pokoušelo hospodářsky ochromit Spojené království.^[8]^[9] Neomezená ponorková válka však proti Německu popudila veřejné mínění v neutrálních zemích a do války proti Ústředním mocnostem pak v roce 1917 vstoupily i Spojené státy americké, jejichž loďstvo ještě zvýšilo převahu Dohody. Po zhroucení západní fronty a podpisu příměří Dohoda nadále blokovala přístavy poraženého Německa, čímž vyvíjela nátlak na německé představitele před podpisem mírové smlouvy v roce 1919.^[10]

Důsledky blokády

Blokáda výrazně přispěla ke zhoršení životních podmínek civilního obyvatelstva v zemích Ústředních mocností. Nedostatek potravin je vedl k zavedení přídělového systému, kdy byly potraviny, a další nedostatkové zboží přidělovány na základě přídělových lístků. Obyvatelstvo v Německu, Rakousko-Uhersku i Osmanské říši trpělo hladem a docházelo stále častěji ke stávkám, demonstracím a hladovým bouřím. Stovky tisíc podvyživených civilistů podlehly hladu, zimě a rychle se šířícím nemocem. Odhaduje se, že za války zemřelo kvůli podvyživení přibližně 700 000 Němců.^[11] Docházelo i ke vzpourám nespokojených německých a rakousko-uherských vojáků a námořníků. Vzpouru v boce Kotorské z února roku 1918 se ještě Rakousko-Uhersku podařilo potlačit, avšak listopadová vzpoura německých námořníků přerostla v revoluci, která stála za pádem Německého císařství.^[12]

Galerie

Hlídkující britské lodě v roce 1916
Demonstrující dav před aprovizačním skladem v Plzni v roce 1918
Sběr kovů na podporu německého válečného úsilí v roce 1916
Thomas Theodor Heine Zostřená blokáda, německá propaganda z roku 1916
Fronta na chleba v Berlíně v roce 1918
Vyrabované berlínské obchody během hladových bouří

Odkazy

Reference

↑ HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 5. Rok 1918. Praha: Libri, 2002. 342 s. ISBN 80-85983-83-4. S. 150–151. [Dále jen: Hrbek (2002)].
↑ WESTWELL, Ian. I. světová válka : vyčerpávající popis průběhu I. světové války, doplněný analýzami rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. Praha: Naše Vojsko, 2009. 256 s. ISBN 978-80-206-1351-6. S. 62. [Dále jen: Westwell (2009)].
↑ ^a ^b Hrbek (2002), s. 151.
↑ HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 2. Rok 1915. Praha: Libri, 2001. 226 s. ISBN 80-85983-85-0. S. 128–129. [Dále jen: Hrbek Velká válka na moři 2. díl. Rok 1915. (2001)].
↑ WILLMOTT, H. P. První světová válka. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2005. 319 s. ISBN 80-242-1228-5. S. 177. [Dále jen: Willmott (2005)].
↑ Hrbek (2002), s. 151–153.
↑ Willmott (2005), s. 186.
↑ Hrbek (2002), s. 161–162.
↑ Willmott (2005), s. 178.
↑ Willmott (2005), s. 287.
↑ Willmott (2005), s. 285.
↑ Westwell (2009), s. 240–241.

Literatura

HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 1. Rok 1914. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-85983-84-2.
HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 2. Rok 1915. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-85983-85-0.
HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 3. Rok 1916. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-85983-88-5.
HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 4. Rok 1917. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-85983-89-3.
HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 5. Rok 1918. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-102-7.

Související články

První bitva o Atlantik

[1] HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 5. Rok 1918. Praha: Libri, 2002. 342 s. ISBN 80-85983-83-4. S. 150–151. [Dále jen: Hrbek (2002)].

[2] WESTWELL, Ian. I. světová válka : vyčerpávající popis průběhu I. světové války, doplněný analýzami rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. Praha: Naše Vojsko, 2009. 256 s. ISBN 978-80-206-1351-6. S. 62. [Dále jen: Westwell (2009)].

[Hrbek_(2002),_s._151-3] Hrbek (2002), s. 151.

[4] HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 2. Rok 1915. Praha: Libri, 2001. 226 s. ISBN 80-85983-85-0. S. 128–129. [Dále jen: Hrbek Velká válka na moři 2. díl. Rok 1915. (2001)].

[5] WILLMOTT, H. P. První světová válka. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2005. 319 s. ISBN 80-242-1228-5. S. 177. [Dále jen: Willmott (2005)].

[Hrbek_(2002),_s._151–153-6] Hrbek (2002), s. 151–153.

[Willmott_(2005),_s._186-7] Willmott (2005), s. 186.

[Hrbek_(2002),_s._161–162-8] Hrbek (2002), s. 161–162.

[Willmott_(2005),_s._178-9] Willmott (2005), s. 178.

[Willmott_(2005),_s._287-10] Willmott (2005), s. 287.

[Willmott_(2005),_s._285-11] Willmott (2005), s. 285.

[Westwell_(2009),_s._240–241-12] Westwell (2009), s. 240–241.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

Navigation

Navigace

Tématické portály