Giovanni Boccaccio

Giovanni Boccaccio
Giovanni Boccaccio (1822)
Narození	16. června 1313 Certaldo
Úmrtí	21. prosince 1375 (ve věku 61–62 let) Certaldo
Příčina úmrtí	edém
Místo pohřbení	Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo (Certaldo)
Povolání	povídkář, básník, diplomat, překladatel, životopisec, mytograf a spisovatel
Významná díla	Dekameron Elegia di Madonna Fiammetta Buccolicum carmen De casibus virorum illustrium De mulieribus claris … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giovanni Boccaccio (16. června 1313 Toskánsko (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 Certaldo) byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy.

Boccacio byl Petrarcovým přítelem a vystupoval proti středověké mystice a asketismu ještě rozhodněji. Křesťanství stavěl na roveň s ostatními náboženstvími.^[1]

Byl nemanželský syn obchodníka a bankéře Boccaccina di Chellino.^[2] Již v mládí byl otcem poslán na praxi do banky v Neapoli. Začal studovat práva, ale přednost dával literatuře. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V tomto období také napsal svá první díla ve verších a próze, v nichž experimentoval s různými žánry a styly. Ideálem se pro něj stala královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. V roce 1340 se vrátil do Florencie, když se zhoršily majetkové poměry jeho rodiny. ^[2] Kvůli finančním potížím vstoupil do státní služby a vystřídal několik funkcí.

Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (původním názvem Ninfale Fiesolano), do češtiny přebásněno roku 1984 Josefem Hiršalem, dílo bylo napsáno v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře.

V rámci svých diplomatických misí Boccaccio navštívil různá místa (Ravenna, Forli). Byl již uznávaným básníkem. Na podzim roku 1350 se poprvé setkal s Petrarcou a navázal s ním hluboké přátelství. Petrarcův vliv pomohl Boccacciovi překonat středověkou mentalitu a přijmout rodící se humanismus. Pod jeho vlivem se také stále více věnoval studiu klasických jazyků a antické literatury.^[3] Měl zásluhu na založení první katedry řečtiny na univerzitě ve Florencii a z jeho podnětu byly do latiny přeloženy Homérovy eposy Ilias a Odysseia. Zájem o antiku ovlivnil i literární tvorbu ke konci života. V pozdějších letech svého života, po dokončení Dekameronu, psal většinou práce zabývající se encyklopedickými nebo filologickými tématy v latině.^[2]

Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.

Ve svém Dekameronu se Boccaccio jedovatě vysmívá prodejnému, prolhanému a prostopášnému duchovenstvu, které licoměrně hlásá „odříkání se světa“.^[1] A vůbec neudivuje, že Katolická církev dílo odsoudila a na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století. Ačkoli byl Boccaccio z Indexu vyškrtnut v roce 1900,^[4] ještě v roce 1914 byl jeho Dekameron rektorem římské koleje odsouzen a po rozsudku spálen.^[5]

Na počátku šedesátých let 14. století Boccaccio prošel obdobím náboženské krize a údajně chtěl Dekameron zničit. Na Petrarcův zásah od svého záměru ustoupil. ^[2]

Rok 1360 znamenal zlom v Boccacciově společenském životě. Byl podezříván, že se podílel na pokusu o státní převrat během voleb do signorie a z toho důvodu byl na několik let vyloučen z diplomatických misí a veřejných funkcí. V té době navštívil přátele v Neapoli a několik měsíců pobýval u Petrarcy v Benátkách. ^[3] V roce 1365 byl rehabilitován a pověřen vedením diplomatické mise k papežskému dvoru do Avignonu.

Slavný básník pracoval až do své smrti, přesto žil v chudobě a většinu svých příjmů získával přepisováním svých děl nebo děl jiných. Od roku 1363 ze zdravotních důvodů větší část roku pobýval v Certaldu. Město Florencie ho v roce 1373 vyzvalo, aby v chrámu Santo Stefano předčítal a komentoval Dantovu Božskou komedii. ^[3] V roce 1374 se však jeho zdravotní stav zhoršil a tak musel této činnosti upustit. Dostal se až na začátek 17. zpěvu Pekla.^[2] Velký zármutek mu způsobila Petrarcova smrt v červenci 1374.^[3] Poslední měsíce svého života prožil v Certaldu, kde také zemřel 21. prosince 1375 (62 let). Byl pochován v kostele „Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo“ v rodném Certaldu.

Neapolská fáze

• La caccia di Diana (1334) – krátký epos o 18 zpěvech
• Il Filostrato (1335) – epos ve stancích
• Il Filocolo (1336–1339) – román v próze
• Teseida (1340–1341) – epos ve stancích, dílo bylo dokončeno ve Florencii
• Rime – sbírka básní, které Boccaccio tvořil v průběhu svého života, básně sám nezahrnul do jednoho díla

Léta 1340–1350

• Ninfale d'Ameto (1341–1342) – pastýřský epos ve verších a próze
• Milostná vidina – epos v tercínách, napodobuje Alighierovu Božskou komedii
• Fiesolské nymfy (Ninfale Fiesolano, 1344–1346)
• Elegie o paní Fiamettě (Elegia di madonna Fiammetta, 1342) – román v próze

  

Hlavní dílo

• Dekameron (Il Decameron, 1348–1353) – cyklus 100 novel

Pozdní dílo

• Život Dantův (1358–1363)
• O příbězích slavných mužů – latinsky (1355–1374)

• Bucolicum carmen 1349–1367, šestnáct eklog
• Genealogia deorum gentilium 1350–1367, sbírka mytologických příběhů z antiky v 15 knihách
• De montibus, silvis, fontibus, lacubus, fluminibus, stagnis, seu paludibus et de nominibus maris liber 1355–1375, rozsáhlý katalog geografických objektů, které se objevují v klasické literatuře
• De casibus virorum illustrium 1356–1373, sbírka epizod ze života slavných osobností, které potkal zlý osud
• De mulieribus claris 1361–1362, sbírka moralizujících biografií slavných žen starověku a středověku

• 
  Giovanni Boccaccio (cca 1450)
• 
  Giovanni Boccaccio
• 
  Giovanni Boccaccio
• 
  Giovanni Boccaccio
• 
  Socha Giovanni Boccaccia ve Florencii (Uffizi)
• 
  Boccacciův hrob v Certaldu (Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Giovanni Boccaccio na německé Wikipedii.

• ALEXANDROV, Georgij; BYCHOVSKIJ, Bernard; JUDIN, Pavel, Mark Mitin (red.), 1952. Dějiny filosofie. Překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II "Filosofie XV.—XVIII. století". Praha: Svoboda. 518 s. Kapitola „Humanismus a reformace”, s. 45–67. 
• CRONIA, Arturo. Boccaccio v českém písemnictví. Přeložil Nina Tučková. Praha: Ústav italské kultury, 1949. 42 s., [4] l. obr. příl.
• HESSE, Hermann. Boccaccio. Překlad Šárka Pirožková. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1997. 46 s. Malá řada; sv. 21.ISBN 80-7207-090-8. [Životopisná esej – rozbor života a díla význačného představitele italské renesanční literatury.]
• MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať „Dekameron" je na str. 115–116.]
• ŠPIČKA, Jiří, BOLPAGNI, Marcello a KOVÁČOVÁ, Lenka. Boccaccio 2013: poetika Dekameronu a dva způsoby, jak být člověkem. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 139 s. ISBN 978-80-244-3661-6.

• Seznam italských spisovatelů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Giovanni Boccaccio na Wikimedia Commons
• Autor Giovanni Boccaccio ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Giovanni Boccaccio
• Digitalizovaná díla Giovanni Boccaccia v Národní digitální knihovně.
• Digitalizovaná vydání díla Dekameron v Národní digitální knihovně.