Giovanni Boccaccio

Giovanni Boccaccio
Giovanni Boccaccio (1822)
Narození	16. června 1313 Certaldo
Úmrtí	21. prosince 1375 (ve věku 61–62 let) Certaldo
Příčina úmrtí	edém
Místo pohřbení	Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo (Certaldo)
Povolání	povídkář, básník, diplomat, překladatel, životopisec, mytograf a spisovatel
Významná díla	Dekameron Elegia di Madonna Fiammetta Buccolicum carmen De casibus virorum illustrium De mulieribus claris … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giovanni Boccaccio (16. června 1313 Toskánsko (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 Certaldo) byl italský básník a novelista. Průkopnická byla jeho volba italštiny jako svého literárního jazyka. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. V pozdním věku psal ale i latinsky. Proslul souborem novel Dekameron. Je klíčovým představitelem renesančního humanismu. Byl Petrarcovým přítelem a vystupoval proti středověké mystice a asketismu ještě rozhodněji než on. Křesťanství stavěl na roveň s ostatními náboženstvími.^[1] Sehrál klíčovou úlohu při zrovnoprávňování národních jazyků s latinou a prózy s poezií. Jako jeden z prvních autorů se věnoval každodenní zkušenosti, tragické i komické, a viděl ji jako ušlechtilou. Jeho hrdinové jsou aktivní, bijí se s osudem a nespoléhají na božskou milost. Proto je Boccaccio někdy nazýván prvním novověkým spisovatelem vůbec.

Byl nemanželský syn obchodníka a bankéře Boccaccina di Chellino.^[2] Matka byla pravděpodobně Francouzka.^[3] Vyrůstal ve Florencii. Již v mládí byl otcem poslán na praxi do banky Bardiů v Neapoli. Začal studovat práva, ale přednost dával literatuře. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. Stýkal se zde s přáteli a obdivovateli Petrarcy, díky nimž se Petrarcovým dílem seznámil. V tomto období také napsal svá první díla ve verších a próze, v nichž experimentoval s různými žánry a styly. Ideálem se pro něj stala královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. Existují ovšem i autoři, kteří zpochybňují, že by Marie byla předobrazem Boccacciovy Fiammetty, ba dokonce někteří historici vůbec zpochybňují Mariinu existenci.^[3] Asi v roce 1340 se vrátil do Florencie, když se zhoršily majetkové poměry jeho rodiny. ^[2] Kvůli finančním potížím vstoupil do státní služby a vystřídal několik funkcí. Pokoušel se dát své finanční záležitosti do pořádku, ale nikdy se mu to už zcela nepodařilo.

Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (Ninfale Fiesolano), do češtiny bylo přebásněno roku 1984 Josefem Hiršalem. Dílo bylo napsáno v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře.

Roku 1350 vstoupil Boccaccio do diplomatických služeb Florentské republiky. Nejprve byl florentským velvyslancem u pánů z Romagny, poté u Ludvíka, vévody bavorského, v Tyrolsku (1351) a u papeže Inocence VI. v Avignonu (1354).

Byl v té době již uznávaným básníkem. Na podzim roku 1350 se poprvé setkal s Petrarcou a navázal s ním hluboké přátelství. Petrarcův vliv pomohl Boccacciovi překonat středověkou mentalitu a přijmout rodící se humanismus. Pod jeho vlivem se také stále více věnoval studiu klasických jazyků a antické literatury.^[4]

Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.

Ve svém Dekameronu se Boccaccio jedovatě vysmívá prodejnému, prolhanému a prostopášnému duchovenstvu, které licoměrně hlásá „odříkání se světa“.^[1] A vůbec neudivuje, že Katolická církev dílo odsoudila. Na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století. Ačkoli byl Boccaccio z Indexu vyškrtnut v roce 1900,^[5] ještě v roce 1914 byl jeho Dekameron rektorem římské koleje odsouzen a po rozsudku spálen.^[6]

Na počátku šedesátých let 14. století Boccaccio prošel obdobím náboženské krize a návalem kajícnosti. Údajně chtěl kvůli tomu Dekameron zničit. Na Petrarcův zásah od svého záměru ustoupil.^[2] Zajímavostí je, že Petrarca o Dekameronu dlouho vůbec nevěděl, Boccaccio se zřejmě styděl mu ho zaslat.^[3]

Po dokončení Dekameronu došlo u Boccaccia patrně k osobní emocionální krizi (možná nešťastná láska), neboť zatímco v raných dílech byl autorem příznivě nakloněným ženám a s velkou empatií k nim, jeho satira Il Corbaccio z roku 1354 bývá označována za misogynní. Byla to také jeho na dlouhou dobu poslední práce v italštině, poté se uchýlil k latině. Psal v ní většinou práce zabývající se encyklopedickými nebo filologickými tématy (De genealogia deorum gentilium, De claris mulieribus, De casibus virorum illustrium).^[2]

Měl zásluhu na založení první katedry řečtiny na univerzitě ve Florencii a z jeho podnětu byly do latiny přeloženy Homérovy eposy Ilias a Odysseia, a to Leonziem Pilatem, kterého Boccaccio u sebe nechal bydlet v letech 1360 až 1362 a poté prosadil jeho jmenování lektorem řečtiny na univerzitě. Zájem o antiku ovlivnil i jeho literární tvorbu ke konci života.

Rok 1360 znamenal zlom v Boccacciově společenském životě. Byl podezříván, že se podílel na pokusu o státní převrat během voleb do signorie a z toho důvodu byl na několik let vyloučen z diplomacie a veřejných funkcí. V té době navštívil přátele v Neapoli a několik měsíců pobýval u Petrarcy v Benátkách. ^[4] V roce 1365 byl rehabilitován a pověřen vedením diplomatické mise u papežskému dvoru v Avignonu.

Slavný básník pracoval až do své smrti, přesto žil v chudobě a většinu svých příjmů získával přepisováním svých děl nebo děl jiných. Od roku 1363 ze zdravotních důvodů větší část roku pobýval v Certaldu. Město Florencie ho v roce 1373 vyzvalo, aby v chrámu San Stefano di Badia předčítal a komentoval Dantovu Božskou komedii. ^[4] (Obdiv k Dantovi ho značně odlišoval od Petrarcy, napsal i Dantův životopis Vita di Dante Alighieri). V roce 1374 se však jeho zdravotní stav zhoršil, a tak musel od této činnosti upustit. Dostal se až na začátek 17. zpěvu Pekla.^[2] Velký zármutek mu způsobila Petrarcova smrt v červenci 1374.^[4] Poslední měsíce života prožil v Certaldu, kde také zemřel 21. prosince 1375 (62 let). Byl pochován v kostele „Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo“ v rodném Certaldu.

Neapolská fáze

• La caccia di Diana (1334) – krátký epos o 18 zpěvech
• Il Filostrato (1335) – epos ve stancích
• Il Filocolo (1336–1339) – román v próze
• Teseida (1340–1341) – epos ve stancích, dílo bylo dokončeno ve Florencii
• Rime – sbírka básní, které Boccaccio tvořil v průběhu svého života, básně sám nezahrnul do jednoho díla

Léta 1340–1350

• Ninfale d'Ameto (1341–1342) – pastýřský epos ve verších a próze
• Milostná vidina – epos v tercínách, napodobuje Alighierovu Božskou komedii
• Fiesolské nymfy (Ninfale Fiesolano, 1344–1346)
• Elegie o paní Fiamettě (Elegia di madonna Fiammetta, 1342) – román v próze

  

Hlavní dílo

• Dekameron (Il Decameron, 1348–1353) – cyklus 100 novel

Pozdní dílo

• Život Dantův (1358–1363)
• O příbězích slavných mužů – latinsky (1355–1374)

• Bucolicum carmen 1349–1367, šestnáct eklog
• Genealogia deorum gentilium 1350–1367, sbírka mytologických příběhů z antiky v 15 knihách
• De montibus, silvis, fontibus, lacubus, fluminibus, stagnis, seu paludibus et de nominibus maris liber 1355–1375, rozsáhlý katalog geografických objektů, které se objevují v klasické literatuře
• De casibus virorum illustrium 1356–1373, sbírka epizod ze života slavných osobností, které potkal zlý osud
• De mulieribus claris 1361–1362, sbírka moralizujících biografií slavných žen starověku a středověku

• 
  Giovanni Boccaccio (cca 1450)
• 
  Giovanni Boccaccio
• 
  Giovanni Boccaccio
• 
  Giovanni Boccaccio
• 
  Socha Giovanni Boccaccia ve Florencii (Uffizi)
• 
  Boccacciův hrob v Certaldu (Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Giovanni Boccaccio na německé Wikipedii.

• ALEXANDROV, Georgij; BYCHOVSKIJ, Bernard; JUDIN, Pavel, Mark Mitin (red.), 1952. Dějiny filosofie. Překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II "Filosofie XV.—XVIII. století". Praha: Svoboda. 518 s. Kapitola „Humanismus a reformace”, s. 45–67. 
• CRONIA, Arturo. Boccaccio v českém písemnictví. Přeložil Nina Tučková. Praha: Ústav italské kultury, 1949. 42 s., [4] l. obr. příl.
• HESSE, Hermann. Boccaccio. Překlad Šárka Pirožková. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1997. 46 s. Malá řada; sv. 21.ISBN 80-7207-090-8. [Životopisná esej – rozbor života a díla význačného představitele italské renesanční literatury.]
• MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať „Dekameron" je na str. 115–116.]
• ŠPIČKA, Jiří, BOLPAGNI, Marcello a KOVÁČOVÁ, Lenka. Boccaccio 2013: poetika Dekameronu a dva způsoby, jak být člověkem. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 139 s. ISBN 978-80-244-3661-6.

• Seznam italských spisovatelů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Giovanni Boccaccio na Wikimedia Commons
• Autor Giovanni Boccaccio ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Giovanni Boccaccio
• Digitalizovaná díla Giovanni Boccaccia v České digitální knihovně
• Digitalizovaná vydání díla Dekameron v České digitální knihovně