Body zvratu klimatického systému

Možné body zvratu klimatického systému.

V klimatologii je jako bod zvratu (bod zlomu) označována kritická hranice, jejíž překročení vede k velkým a často nevratným změnám v klimatickém systému.[1] Pokud jsou body zvratu překročeny, může to mít závažné dopady na lidskou společnost.[2][3] Zlomové chování se vyskytuje napříč klimatickým systémem, v ekosystémech, ledových příkrovech a v cirkulaci oceánu a atmosféry.[3]

Body zvratu jsou často, ale ne nutně, náhlé. Například při průměrném globálním oteplení někde mezi 0,8 °C a 3 °C projde Grónský ledovec bodem zvratu a bude odsouzen k zániku, ale jeho tání bude probíhat po tisíciletí.[4][5] Překročení bodů zvratu je v některých případech pravděpodobné již při současném oteplení o 1 °C proti předindustriální době a je vysoce pravděpodobné při globálním oteplením o 2 °C.[3] Geologické záznamy ukazují mnoho náhlých změn, které naznačují, že body zvratu mohly být překročeny již v dávných dobách.[6] Je možné, že některé body zvratu jsou blízko překročení nebo již byly překročeny, jako například body zvratu západoantarktického a grónského ledovce, amazonského deštného pralesa a korálových útesů v tropických mořích.[7] Nebezpečí spočívá v tom, že pokud dojde k překročení bodu zvratu v jednom systému, může to způsobit kaskádu dalších bodů zvratu, což povede k závažným, potenciálně katastrofickým dopadům.[8][9]

Definice

Pozitivní bod zlomu ve společnosti

Šestá hodnotící zpráva IPCC, vydaná v roce 2021, definuje bod zvratu jako „kritickou hranici, za níž se systém reorganizuje, často náhle a/nebo nevratně“.[10] Může k němu dojít v důsledku malé poruchy, která v systému způsobí nepřiměřeně velkou změnu. Může být také spojena se samoposilujícími se zpětnými vazbami, které mohou vést ke změnám v klimatickém systému nevratným v lidském časovém měřítku.[11] Pro jakoukoli konkrétní složku klimatu může přechod z jednoho stavu do nového stabilního stavu trvat mnoho desetiletí nebo staletí.[11]

Zvláštní zpráva IPCC z roku 2019 o oceánech a kryosféře v měnícím se klimatu definuje bod zvratu jako: „Úroveň změny vlastností systému, po jejímž překročení se systém reorganizuje, často nelineárním způsobem, a nevrátí se do původního stavu, ani když se zmírní příčiny změny. V případě klimatického systému se tento termín vztahuje na kritickou hranici, při níž se globální nebo regionální klima mění z jednoho stabilního stavu na jiný stabilní stav.“[12]

V ekosystémech a sociálních systémech může bod zvratu vyvolat změnu režimu, tedy zásadní reorganizaci systémů do nového stabilního stavu.[13] Takové změny režimu nemusí být škodlivé. V souvislosti s klimatickou krizí se metafora bodu zvratu někdy používá v pozitivním smyslu, například jako odkaz na posun veřejného mínění ve prospěch opatření ke zmírnění změny klimatu nebo na možnost, že drobné politické změny rychle urychlí přechod k zelené ekonomice.[14][15][16]

Geologické záznamy

Geologické záznamy ukazují, že v klimatickém systému docházelo k náhlým změnám, které naznačují dávné body zvratu.[6] Například Dansgaard-Oeschgerovy události během poslední doby ledové byly obdobími náhlého oteplení (během několika desítek let) v Grónsku a Evropě, které mohly zahrnovat náhlé změny hlavních oceánských proudů. Během odlednění na počátku holocénu nebyl vzestup mořské hladiny plynulý, ale prudce stoupal během pulzů tání. Monzun v severní Africe zaznamenal náhlé změny na dekádní časové škále během afrického vlhkého období. Toto období, které trvalo od roku 15 000 do roku 5 000 před naším letopočtem, také náhle skončilo suchem.

Jednotlivé body zlomu klimatického systému

Vědci identifikovali v klimatickém systému mnoho prvků, které mohou mít kritické body.[17][11] Na počátku roku 2000 začal IPCC zvažovat možnost vzniku kritických bodů, původně označovaných jako „velkoplošné diskontinuity“. V té době IPCC dospěl k závěru, že by byly pravděpodobné pouze v případě globálního oteplení o 4 °C nebo více oproti předindustriální době a jiné dřívější hodnocení stanovilo většinu prahových hodnot bodu zvratu na 3–5 °C nad průměrným oteplením z let 1980–1999.[18] Od té doby odhady prahových hodnot globálního oteplení obecně klesly, přičemž některé z nich se považují za možné již v rozmezí Pařížské dohody (1,5–2 °C),[19] Od roku 2021 se vědci považují za pravděpodobné, že zlomové body budou dosaženy při dnešní úrovni oteplení těsně nad 1 °C, s velkou pravděpodobností budou dosaženy při oteplení nad 2 °C.[3] Některé zlomové body mohou být blízko překročení nebo již byly překročeny, jako například body týkající se ledových příkrovů v západní Antarktidě a Grónsku, tropických korálových útesů a tropického deštného pralesa.[20][7]

K září 2022 bylo identifikováno devět „globálních jádrových“ zlomových prvků a sedm „regionálních“ bodů zlomu,[4] z nichž jeden regionální a tři globální klimatické prvky podle odhadů pravděpodobně překročí bod zlomu, pokud globální oteplení dosáhne 1,5 °C, a to zhroucení grónského ledového příkrovu, zhroucení ledového příkrovu v západní Antarktidě, odumření tropických korálových útesů a náhlé tání boreálního permafrostu. Pokud se oteplování bude i nadále blížit k 2 °C, jsou pravděpodobné další dva body zvratu:[4][5][21] náhlý úbytek ledu v Barentsově moři a zhroucení subpolárního proudu v Labradorském moři.

Základní globální body zvratu[4][5]
Navrhovaný klimatický zlomový prvek (bod zvratu)Hranice ( °C)Časové měřítko (roky)Maximální vliv ( °C)
OdhadMinimumMaximumOdhadMinimumMaximumGlobálníRegionální
Grónský ledový příkrov (kolaps)1,50,83,010k1k15k0,130,5 až 3,0
Ledový příkrov západní Antarktidy (kolaps)1,51,03,02k50013k0,051,0
Labradorsko-irmingerská moře/konvekce SPG (kolaps)1,81,13,810550−0,5−3,0
Východoantarktické subglaciální pánve (kolaps)3,02,06,02k50010k0,05?
Tropické deštné pralesy (úhyn)3,52,06,0100502000,1 (částečný) 0,2 (totální)[T1 1]0,4 až 2,0
Boreální permafrost (kolaps)4,03,06,050103000,2–0,4[T1 2]~
Atlantická meridionální cirkulace (kolaps)4,01,48,05015300−0,5−4 až −10
Arktický zimní mořský led (kolaps)6,34,58,720101000,60,6 to 1,2
Východoantarktický ledový příkrov (kolaps)7,55,010,0?10k?0,62,0
  1. ↑ Stejný odhad je v dokumentu uveden i z hlediska ekvivalentních emisí: částečné odumření by odpovídalo emisím 30 miliard tun uhlíku, zatímco celkové odumření by odpovídalo 75 miliardám tun uhlíku.
  2. ↑ Stejný odhad uvádí dokument i z hlediska emisí: 125 až 250 miliard tun uhlíku a 175 až 350 miliard tun uhlíkového ekvivalentu.
Zlomové body regionálního dosahu[4][5]
Navrhovaný klimatický zlomový prvek (bod zvratu)Hranice ( °C)Časové měřítko (roky)Maximální vliv ( °C)
OdhadMinimumMaximumOdhadMinimumMaximumGlobálníRegionální
Tropické korálové útesy (úhyn)1,51,02,010~~~~
Boreální permafrost (náhlé tání)1,51,02,32001003000,04 na °C do roku 2100; 0,11 na °C do roku 2300[T2 1]~
Zalednění Barentsova moře (náhlá ztráta)1,61,51,725??~+
Horské ledovce (ztráta)2,01,53,0200501k0,08+
Monzun v Sahelu a Západní Africe (zelenání)2,82,03,55010500~+
Boreální lesy (úhyn na jihu)4,01,45,010050?net −0,18[T2 2]−0,5 to −2
Boreální lesy (nárůst na severu)4.01.57.210040?net +0,14[T2 3]0,5–1,0
  1. ↑ Dokument upřesňuje, že to představuje 50% nárůst postupného tání permafrostu: uvádí také stejný odhad emisí na každý stupeň oteplení: 10 miliard tun uhlíku a 14 miliard tun uhlíkového ekvivalentu do roku 2100 a 25/35 miliard tun uhlíku/uhlíkového ekvivalentu do roku 2300.
  2. ↑ Ztráta těchto lesů by se rovnala emisím 52 miliard tun uhlíku, což by však bylo více než kompenzováno zvýšením albedo efektu oblasti a odrazem většího množství slunečního světla.
  3. ↑ Dodatečný lesní porost by zde pohltil asi 6 miliard tun uhlíku, ale protože na tuto oblast dopadá hodně slunečního světla, je to ve srovnání se sníženým albedem velmi málo, protože tato vegetace pohlcuje více tepla než sněhem pokrytá půda, do které se přesouvá.
Tyto grafy ukazují přechod do dynamického stavu trvalého úbytku hmoty po rozsáhlém ústupu zalednění Grónska v letech 2000–2005.

Grónský ledovcový příkrov

Grónský ledovec je druhým největším ledovým příkrovem na světě a je třikrát větší než americký stát Texas.[22] Voda, kterou zadržuje, by v případě úplného roztátí, zvýšila hladinu světového oceánu o 7,2 metru.[23] V důsledku globálního oteplování ledový příkrov taje stále rychleji a každoročně zvyšuje hladinu světových moří o téměř 1 mm.[24] Přibližně polovina úbytku ledu vzniká táním na povrchu a zbytek na úpatí ledového příkrovu, kde se dotýká moře, a to odlamováním ledovců z jeho okrajů.[25]

Grónský ledovec je kvůli zpětné vazbě tání a zvyšování výšky mořské hladin označován za bod zvratu. Povrchové tání snižuje výšku ledového příkrovu a vzduch v nižší nadmořské výšce je teplejší. Ledový příkrov je pak vystaven vyšším teplotám, což urychluje jeho tání.[26] Analýza subglaciálních sedimentů ve spodních vrstvách 1,4 km vysokého jádra grónského ledovce z roku 2021 zjistila, že grónský ledový příkrov během posledního milionu let roztál nejméně jednou, a proto je pravděpodobné, že jeho bod zvratu je pod nárůstem teploty o 2,5 °C proti předindustriálnímu období.[27][28] Zvláštní zpráva IPCC ke globálnímu oteplení o 1,5 °C uvádí, že k bodu zvratu Grónského ledovce by mohlo dojít mezi 1,5 °C – 2 °C.[29] Existují určité důkazy, že grónský ledovec ztrácí stabilitu a blíží se bodu zvratu.[26]

Západoantarktický ledovcový příkrov

Topografická a batymetrická mapa Antarktidy bez ledovcových příkrovů, za předpokladu konstantní hladiny moře a bez postglaciálního odrazu.

Západoantarktický ledový příkrov je rozsáhlý ledový příkrov v Antarktidě, místy o tloušťce více než 4 km. Leží na skalním podloží převážně pod úrovní mořské hladiny, kde se v důsledku tíhy ledového příkrovu za miliony let vytvořila hluboká podledovcová pánev,[30] která je tak v kontaktu s teplem z oceánu, což ji činí náchylnou k rychlému a nevratnému úbytku ledu. Bod zlomu by mohl nastat, jakmile se za okrajem subglaciální pánve stáhnou uzemňovací linie příkrovu (bod, kdy led již nesedí na skále a stává se plovoucími ledovými šelfy), což povede k samovolnému ústupu do hlubší pánve – proces známý jako „nestabilita mořského ledového příkrovu“.[31][32] V případě úplného roztátí by západoantarktický ledovec přispěl ke zvýšení mořské hladiny v průběhu tisíců let o přibližně 3,3 metru.[11]

Úbytek ledu ze západoantarktického ledového příkrovu se zrychluje a odhaduje se, že některé výstupní ledovce se blíží bodu samovolného ústupu nebo jej možná již dokonce překročily.[33][34][35] Paleologické záznamy naznačují, že během posledních několika set tisíc let západoantarktický ledový příkrov z velké části zmizel v reakci na podobné úrovně oteplování a scénáře emisí CO2, které se předpokládají pro několik příštích století.[36] Podle Zvláštní zprávy IPCC ke globálnímu oteplení o 1,5 °C může tento bod zvratu nastat někde mezi 1,5 °C až 2 °C.[29]

Stejně jako u ostatních ledových příkrovů i zde existuje protichůdná negativní zpětná vazba – větší oteplování také zesiluje účinky klimatických změn na koloběh vody, které mají za následek zvýšený úhrn srážek nad ledovým příkrovem v podobě sněhu v zimním období, který se usazuje na povrchu a toto zvýšení povrchové hmotnostní bilance působí proti určitému podílu úbytku ledu. V páté hodnotící zprávě IPCC se předpokládalo, že tento efekt by mohl potenciálně převážit nad zvýšeným úbytkem ledu při vyšších úrovních oteplení a vést k malému čistému přírůstku ledu, ale v šesté hodnotící zprávě IPCC se se zdokonaleným modelováním prokázalo, že rozpad ledovců se bude důsledně zrychlovat.[37][38]

Modelované oteplení v 21. století podle „středního“ scénáře změny klimatu (nahoře). Potenciální kolaps subpolárního koloběhu v tomto scénáři (uprostřed). Kolaps celého AMOC (dole).

Severní subpolární koloběh

Některé klimatické modely naznačují, že hluboká konvekce v Labradorském a Irmingerově moři by se mohla při určitých scénářích globálního oteplování zhroutit, což by následně vedlo ke zhroucení celé cirkulace v severním subpolárním koloběhu. Považuje se za nepravděpodobné, že by se obnovil, i kdyby se teplota vrátila na nižší úroveň, což z ní činí příklad klimatického bodu zvratu. To by vedlo k rychlému ochlazení, které by mělo důsledky pro hospodářská odvětví, zemědělský průmysl, vodní zdroje a hospodaření s energií v západní Evropě a na východním pobřeží Spojených států.[39] Frajka-Williams a kol. 2017 poukázali na to, že nedávné změny v ochlazení subpolárního koloběhu, vysoké teploty v subtropech a chladné anomálie nad tropy zvýšily prostorové rozložení meridionálního gradientu povrchové teploty moře, které není zachyceno tzv. AMO indexem.[40]

Studie z roku 2021 zjistila, že k tomuto kolapsu dochází pouze ve čtyřech modelech CMIP6 z 35 analyzovaných. Pouze 11 modelů z 35 však dokáže simulovat severoatlantické proudění s vysokou mírou přesnosti, a to včetně všech čtyř modelů, které simulují kolaps subpolárního koloběhu. V důsledku toho studie odhadla riziko náhlého ochlazení nad Evropou způsobeného kolapsem proudu na 36,4 %, což je méně než 45,5% šance odhadovaná předchozí generací modelů.[41] V roce 2022 vyšel článek, který naznačuje, že předchozí narušení subpolárního koloběhu souviselo s malou dobou ledovou.[42]

Rozpad východoantarktického ledového příkrovu

Východoantarktický ledový příkrov je největší a nejsilnější ledový příkrov na Zemi, jehož maximální tloušťka je 4 800 metrů. Úplný rozpad by zvýšil hladinu světového oceánu o 53,3 metru, ale k tomu by mohlo dojít až při globálním oteplení o 10 °C, zatímco ke spuštění ztráty dvou třetin jeho objemu může být zapotřebí oteplení o nejméně 6 °C.[43] Jeho tání by také probíhalo v delším časovém horizontu než ztráta jakéhokoli jiného ledu na planetě, trvalo by nejméně 10 000 let. Subglaciální pánevní části východoantarktického ledového příkrovu však mohou být náchylné k odlamování i při nižších úrovních oteplení.[5] Obzvláště znepokojivá je Wilkesova pánev, v níž se nachází dostatek ledu na to, aby se hladina moře zvedla přibližně o 3–4 metry.[1]

Od roku 2022 bylo 20 % amazonského deštného pralesa „přeměněno“ (odlesněno) a dalších 6 % bylo „vysoce degradováno“, což vedlo organizaci Amazon Watch k varování, že Amazonie se nachází uprostřed krize bodu zvratu.[44]

Odumírání amazonských deštných pralesů

Amazonský deštný prales je největším tropickým deštným pralesem na světě. Je dvakrát větší než Indie a rozkládá se v devíti zemích Jižní Ameriky. Vyrábí přibližně polovinu vlastních srážek tím, že recykluje vlhkost prostřednictvím vypařování a transpirace při pohybu vzduchu napříč pralesem.[11] Pokud lesy zaniknou v důsledku klimatických změn (sucha a požáry) nebo odlesňování, bude méně pršet a více stromů odumře. Nakonec může dojít k odumření velkých částí deštného pralesa a jeho přeměně na suchou savanovou krajinu.[45] V roce 2022 studie uvedla, že deštný prales ztrácí odolnost od počátku roku 2000. Odolnost se měří podle doby zotavení z krátkodobých poruch. Tento opožděný návrat deštného pralesa k rovnováze se označuje jako kritické zpomalení. Pozorovaná ztráta odolnosti posiluje teorii, že se deštný prales blíží kritickému zlomu.[46][47]

Propad půdy způsobený náhlým táním permafrostu na ostrově Herschel, Kanada, 2013

Permafrost

Trvale zmrzlá půda neboli permafrost pokrývá velké části pevniny – především na Sibiři, Aljašce, v severní Kanadě a na Tibetské náhorní plošině – a může být až kilometr silná.[48][11] Podmořský permafrost o tloušťce až 100 metrů se vyskytuje také na mořském dně pod částí Severního ledového oceánu.[49] V této zmrzlé půdě je uloženo obrovské množství uhlíku z rostlin a živočichů, kteří během tisíců let odumřeli a rozložili se. Vědci se domnívají, že ve věčně zmrzlé půdě je téměř dvakrát více uhlíku, než je obsaženo v zemské atmosféře.[49] Jak se klima otepluje a věčně zmrzlá půda začíná tát, do atmosféry se uvolňuje oxid uhličitý a methan. Při vyšších teplotách se aktivují mikrobi a rozkládají biologický materiál v permafrostu. K tomu může dojít rychle nebo v delším časovém období a ztráta bude nevratná. Vzhledem k tomu, že CO2 i methan jsou skleníkové plyny, působí jako pozitivní zpětná vazba na tání permafrostu.[50][51]

Severní část AMOC

Atlantická meridionální cirkulace (AMOC)

Atlantická meridionální cirkulace (Atlantic meridional overturning circulation, AMOC), známá také jako systém Golfského proudu, je rozsáhlý systém oceánských proudů.[52][53] Je poháněna rozdíly v hustotě vody; chladnější a slanější voda je těžší než teplejší sladká voda.[53] AMOC funguje jako obří „dopravní pás“, který posílá teplou povrchovou vodu z tropů na sever a studenou sladkou vodu zpět na jih.[52] Při proudění teplé vody na sever se část vody vypařuje, což zvyšuje její slanost. Při kontaktu s chladnějším vzduchem se také ochlazuje. Studená slaná voda je hustší a pomalu se začíná potápět. Několik kilometrů pod povrchem se studená a hustá voda začíná přesouvat na jih.[53] Zvýšené množství srážek a tání ledu v důsledku globálního oteplování slanou povrchovou vodu ředí a oteplování dále snižuje její hustotu. Lehčí voda má menší schopnost klesat, což zpomaluje cirkulaci.[11]

Teorie, zjednodušené modely a rekonstrukce náhlých změn v minulosti naznačují, že AMOC může být klimatickým bodem zvratu. Pokud přísun sladké vody z tání ledovců na severu dosáhne určitého prahu, může se zhroutit do stavu sníženého proudění. Ani po zastavení tání se AMOC nemusí vrátit do současného stavu. Je nepravděpodobné, že by se AMOC překlopil v 21. století,[54] ale může se tak stát před rokem 2300, pokud budou emise skleníkových plynů velmi vysoké. Očekává se oslabení o 24 % až 39 % v závislosti na emisích skleníkových plynů, a to i v případě, že nedojde ke zlomovému chování.[55] Pokud se AMOC skutečně zastaví, může vzniknout nový stabilní stav, který bude trvat tisíce let, což může vyvolat další zlomové body.[11]

V roce 2021 odhadla studie, která použila „primitivní“ model oceánu s konečnou diferencí, že kolaps AMOC by mohl být vyvolán dostatečně rychlým nárůstem tání ledu, i když nikdy nedosáhne běžných prahových hodnot pro stav zvratu získaných z pomalejších změn. Naznačila tak, že kolaps AMOC je pravděpodobnější, než se obvykle odhaduje v komplexních a velkoškálových klimatických modelech.[56] Jiná studie z roku 2021 zjistila v souboru indexů AMOC signály včasného varování, které naznačují, že AMOC se může blížit k překlopení.[57] Byla však v rozporu s jinou studií publikovanou ve stejném časopise v následujícím roce, která zjistila, že AMOC je „převážně stabilní“ a změna klimatu ji zatím neovlivnila nad rámec její vlastní přirozené proměnlivosti.[58] Další dvě studie publikované v roce 2022 rovněž naznačily, že modelovací přístupy běžně používané k hodnocení AMOC zřejmě nadhodnocují riziko jejího kolapsu.[59][60]

Zámraz Severního ledového oceánu

Arktický mořský led byl kdysi označen za potenciální bod zvratu. Ztráta mořského ledu odrážejícího sluneční světlo v létě by odkryla (tmavý) oceán, který by se oteplil. Arktický mořský ledový příkrov pravděpodobně zcela roztaje i při relativně nízké úrovni oteplování a předpokládalo se, že by to nakonec mohlo přenést do oceánu tolik tepla, že by to zabránilo obnově mořského ledu, i kdyby se globální oteplování zvrátilo. Modelování nyní ukazuje, že tento přenos tepla během arktického léta nepřekoná ochlazování a tvorbu nového ledu během arktické zimy. Úbytek arktického ledu v létě tak není zlomovým bodem, dokud arktická zima zůstává dostatečně chladná, aby umožnila tvorbu nového arktického mořského ledu.[61][62] Pokud však vyšší míra oteplování zabrání tvorbě nového arktického ledu i v zimě, pak se tato změna může stát nevratnou. V důsledku toho je arktický zimní mořský led zahrnut jako potenciální bod zvratu do hodnocení z roku 2022.[5]

Stejné hodnocení navíc tvrdí, že zatímco zbytek ledu v Severním ledovém oceánu se může během zimy zotavit z úplného úbytku v letním období, ledová pokrývka v Barentsově moři se během zimy nemusí obnovit ani při oteplení o 2 °C.[5] Důvodem je skutečnost, že Barentsovo moře je již nyní nejrychleji se oteplující částí Arktidy: v letech 2021–2022 bylo zjištěno, že zatímco oteplování uvnitř polárního kruhu bylo od roku 1979 již téměř čtyřikrát rychlejší než globální průměr,[63][64] Barentsovo moře se oteplovalo až sedmkrát rychleji než globální průměr.[65][66] Tento bod zlomu je důležitý kvůli desetileté historii výzkumu souvislostí mezi stavem ledu Barentsova a Karského moře a vývojem počasí v jiných částech Eurasie.[67][68][69][70][71]

Vybělený korál s normálním korálem v pozadí

Korálové útesy

Podrobnější informace naleznete v článku Bělení korálů.

Na korálových útesech je závislých přibližně 500 milionů lidí na celém světě, protože jim poskytují potravu, příjem, jsou zdrojem turistického ruchu a chrání pobřeží.[72] Od 80. let 20. století je tento stav ohrožen nárůstem teploty mořské hladiny, který vyvolává masové bělení korálů, zejména v subtropických oblastech.[73] K vyvolání bělení stačí trvalý nárůst teploty oceánu o 1 °C nad průměrnou hodnotu.[74] Koráli při tepelném stresu vypuzují drobné barevné řasy, které žijí v jejich tkáních, což způsobuje jejich bělení. Tyto řasy, známé jako zooxantely, mají s korály takový symbiotický vztah, že bez nich korály pomalu odumírají.[75] Po vymizení těchto zooxantel jsou korály náchylné k přechodu na ekosystém s převahou mořských řas, což velmi ztěžuje přechod zpět na ekosystém s převahou korálů.[76] IPCC odhaduje, že v době, kdy se teplota zvýší na 1,5 °C oproti předindustriální době, se předpokládá, že objem živých korálových útesů se zmenší o dalších 70–90 %; a pokud se svět oteplí o 2 °C, stanou se extrémně vzácnými.[77]

Horské ledovce

Podrobnější informace naleznete v článku Ústup ledovců od roku 1850.
Předpokládaný úbytek horských ledovců v průběhu 21. století pro různé hodnoty globálního oteplování.[78]

Horské ledovce jsou po grónském a antarktickém ledovém příkrovu největší zásobárnou ledu vázaného na pevninu a v důsledku změny klimatu také tají. Bod zvratu nastává, když se ledovec dostane do nerovnovážného stavu s klimatem a roztaje, pokud se teploty nesníží.[79][80] Příkladem mohou být ledovce Severního kaskádového pohoří, kde ještě v roce 2005 bylo 67 % pozorovaných ledovců v nerovnovážném stavu a nepřežijí pokračování současného klimatu,[81] nebo francouzské Alpy, kde se očekává, že ledovce The Argentière a Mer de Glace zcela zmizí do konce 21. století, pokud budou současné klimatické trendy pokračovat.[82] Celkově se v roce 2023 odhadovalo, že při globálním oteplení o 1,5 °C do roku 2100 zanikne 49 % světových ledovců a při oteplení o 4 °C 83 % ledovců. To by znamenalo ztrátu jedné čtvrtiny, respektive téměř poloviny horských ledovců, protože toto století by přežily pouze ty největší a nejodolnější ledovce. Tento úbytek ledu by také přispěl k růstu mořské hladiny o ~9 cm, resp. ~15 cm, zatímco současná pravděpodobná trajektorie 2,7 °C (4,9 °F) by vedla k příspěvku k nárůstu ve výši ~11 cm do roku 2100.[78]

Absolutně největší množství ledovcového ledu se nachází v himálajské oblasti Hindúkuš, která je v důsledku toho hovorově označována jako „třetí pól Země“. Předpokládá se, že třetina tohoto ledu bude do roku 2100 ztracena i v případě, že se oteplení omezí na 1,5 °C, zatímco „střední“ a „závažný“ scénář změny klimatu (RCP 4,5 a 8,5) pravděpodobně povede ke ztrátě 50 % a >67 % ledovců v tomto regionu ve stejném časovém horizontu. Předpokládá se, že tání ledovců bude zrychlovat regionální říční toky, dokud množství tající vody nedosáhne vrcholu kolem roku 2060, a poté přejde do nevratného poklesu. Vzhledem k tomu, že regionální srážky se budou i nadále zvyšovat, i když příspěvek tající vody z ledovců bude klesat, očekává se, že roční průtoky řek se sníží pouze v západních povodích, kde je příspěvek monzunů nízký: zavlažování a výroba vodní energie by se však přesto musely přizpůsobit větší meziroční proměnlivosti a nižším předmonzunovým průtokům na všech řekách regionu.[83][84][85]

Zelenání Sahelu v letech 1982 až 1999

Zelenání Sahelu

Některé simulace globálního oteplování a zvýšené koncentrace oxidu uhličitého ukázaly výrazné zvýšení srážek v Sahelu/Sahaře,[86] což by spolu se zvýšeným růstem rostlin přímo vyvolaným oxidem uhličitým[87] mohlo vést k rozšíření vegetace do dnešní pouště, i když by bylo méně rozsáhlé než v polovině holocénu[88] a možná by bylo doprovázeno posunem pouště na sever, tj. na sever. tj. vysušení nejsevernější Afriky.[88] Takový nárůst srážek může také snížit množství prachu pocházejícího ze severní Afriky,[89] což by mělo vliv na hurikánovou aktivitu v Atlantiku a zvýšilo by hrozbu úderů hurikánů v Karibiku, Mexickém zálivu a na východním pobřeží Spojených států amerických.[90]

Zvláštní zpráva o globálním oteplování o 1,5 °C a Pátá hodnotící zpráva IPCC uvádějí, že globální oteplování pravděpodobně povede ke zvýšení srážek na většině území východní Afriky, v některých částech střední Afriky a v hlavním vlhkém období západní Afriky, ačkoli s těmito prognózami je spojena značná nejistota, zejména pro západní Afriku.[91] Kromě toho může být trend vysychání na konci 20. století způsoben globálním oteplováním.[92][93] Na druhou stranu se západní Afrika[94] a části východní Afriky mohou stát v daných ročních obdobích a měsících suššími.[95][96] V současné době se Sahel zazelená, ale srážky se ještě plně nevrátily na úroveň dosaženou v polovině 20. století.[88]

Klimatické modely přinesly nejednoznačné výsledky ohledně vlivu antropogenního globálního oteplování na srážky na Sahaře/Sahelu. Změna klimatu způsobená člověkem se projevuje jinými mechanismy než přirozená změna klimatu, která vedla k AHP,[94] zejména zvýšením mezihvězdných teplotních gradientů.[95] přímý vliv tepla na rostliny může být škodlivý.[96] Možné je také nelineární zvýšení vegetačního pokryvu,[95] přičemž několik klimatických modelů ukazuje náhlé zvýšení při zvýšení globální teploty o 2–4 °C.[4] Jedna studie z roku 2003 ukázala, že k zásahům vegetace na Sahaře může dojít během několika desetiletí po silném zvýšení atmosférického oxidu uhličitého,[97] ale nepokryje více než asi 45 % Sahary.[98] Tato klimatická studie také naznačila, že k rozšíření vegetace může dojít pouze v případě, že ji nebrzdí pastva nebo jiné poruchy růstu vegetace,[99] na druhou stranu zvýšené zavlažování a další opatření na zvýšení růstu vegetace, jako je Velká zelená zeď, by ji mohly posílit.[96] Studie z roku 2022 naznačila, že zatímco zvýšené koncentrace skleníkových plynů samy o sobě nestačí k zahájení AHP, pokud se ignorují zpětné vazby skleníkových plynů a vegetace, snižují práh pro orbitální změny, které mohou vyvolat ozelenění Sahary.[100]

Reakce šesti druhů stromů běžných v lesích Quebecu na oteplení o 2 °C a 4 °C při různých úrovních srážek.

Změna biomu boreálního lesa

V poslední čtvrtině dvacátého století došlo v oblasti zeměpisné šířky, kterou zaujímá tajga, k jednomu z největších nárůstů teploty na Zemi. Zimní teploty se zvýšily více než letní. V létě se denní nízké teploty zvýšily více než denní vysoké teploty.[101] Byla vyslovena hypotéza, že boreální prostředí má pouze několik dlouhodobě stabilních stavů – bezlesou tundru/step, les s >75% pokryvností stromů a otevřený les s ~20% až ~45% pokryvností stromů. Pokračující klimatické změny by tedy mohly přinejmenším některé v současnosti existující lesy tajgy vytlačit do jednoho ze dvou lesních stavů nebo dokonce do bezlesé stepi – ale mohly by také posunout oblasti tundry do lesních nebo lesních stavů, protože se oteplí a stanou se vhodnějšími pro růst stromů.[102]

Tyto trendy byly poprvé zjištěny v kanadských boreálních lesích na počátku roku 2010,[103][104][105][106] a bylo také prokázáno, že letní oteplování zvyšuje vodní stres a snižuje růst stromů v suchých oblastech jižních boreálních lesů na střední Aljašce a v částech dálnovýchodního Ruska.[107]] Na Sibiři se tajga v reakci na oteplování klimatu mění z převážně jehličnatých modřínů na stálezelené jehličnany. Následný výzkum v Kanadě zjistil, že i v lesích, kde se trendy vývoje biomasy nezměnily, došlo za posledních 65 let k výraznému posunu směrem k listnatým listnáčům s vyšší tolerancí k suchu[108] a analýza 100 000 nenarušených lokalit provedená družicí Landsat ukázala, že plochy s nízkým zastoupením stromů se v reakci na oteplování zazelenaly, ale s rostoucím podílem stávajících stromů se dominantní reakcí stala mortalita stromů (hnědnutí).[109] Studie sedmi druhů stromů, které jsou dominantní ve východokanadských lesích, z roku 2018 zjistila, že zatímco samotné oteplení o 2 °C zvýší jejich růst v průměru asi o 13 %, dostupnost vody je mnohem důležitější než teplota a další oteplení až o 4 °C by vedlo k výraznému poklesu, pokud by nebylo doprovázeno zvýšením srážek.[110]

Studie z roku 2021 potvrdila, že boreální lesy jsou změnou klimatu ovlivněny mnohem silněji než ostatní typy lesů v Kanadě, a předpokládala, že většina východokanadských boreálních lesů dosáhne bodu zvratu kolem roku 2080 podle scénáře RCP 8.5, který představuje největší potenciální nárůst antropogenních emisí.[111] Další studie z roku 2021 předpokládala, že podle „umírněného“ scénáře SSP2–4.5 scénáře by boreální lesy do konce století zaznamenaly celosvětový nárůst biomasy o 15 %, což by však bylo více než kompenzováno 41% poklesem biomasy v tropech.[112] V roce 2022 výsledky pětiletého experimentu s oteplováním v Severní Americe ukázaly, že nejhůře se v reakci na oteplení dokonce o 1,5 °C nebo 3,1 °C a s tím spojené snížení srážek daří mladým druhům stromů, které v současnosti dominují jižním okrajům boreálních lesů. Druhy mírného pásma, kterým by takové podmínky prospěly, se sice v jižních boreálních lesích také vyskytují, ale jsou vzácné a mají pomalejší růst.[113]

Mapa polohy Cuvette Centrale v Konžské pánvi. Tři grafy znázorňují vývoj obsahu uhlíku v rašeliništích za posledních 20 000 let podle rekonstrukce ze tří rašelinných jader.

Rašeliniště Cuvette Centrale

V roce 2017 bylo zjištěno, že 40 % mokřadů Cuvette Centrale je pokryto hustou vrstvou rašeliny, která obsahuje přibližně 30 petagramů (miliard tun) uhlíku. To představuje 28 % veškerého tropického rašelinného uhlíku, což odpovídá uhlíku obsaženému ve všech lesích Konžské pánve. Jinými slovy, ačkoli tato rašeliniště pokrývají pouze 4 % rozlohy Konžské pánve, obsah uhlíku v nich se rovná obsahu uhlíku ve všech stromech na zbývajících 96 % území pánce.[114][115][116][117] Bylo pak odhadnuto, že kdyby všechna tato rašelina shořela, atmosféra by absorbovala ekvivalent 20 let současných emisí oxidu uhličitého ve Spojených státech nebo tři roky všech antropogenních emisí CO2.[118][119]

Tato hrozba podnítila v březnu 2018 podepsání Brazzavillské deklarace: dohody mezi Demokratickou republikou Kongo, Konžskou republikou a Indonésií (zemí s delšími zkušenostmi s obhospodařováním vlastních tropických rašelinišť), jejímž cílem je podpořit lepší hospodaření a ochranu této oblasti.[118] Výzkum z roku 2022 provedený stejným týmem, který toto rašeliniště původně objevil, však nejenže revidoval jeho rozlohu (z původního odhadu 145 500 km2 na 167 600 km2 ) a hloubku (z 2 m na 1,7 m), ale také konstatoval, že pouze 8 % tohoto rašelinného uhlíku je v současnosti pokryto stávajícími chráněnými oblastmi. Pro srovnání: 26 % rašeliny se nachází v oblastech otevřených pro těžbu dřeva, těžbu nebo plantáže palmového oleje a téměř celá tato oblast je otevřená pro průzkum fosilních paliv.[119]

I bez lokálního narušení těmito činnostmi je tato oblast nejzranitelnější zásobárnou tropického rašelinného uhlíku na světě, protože její klima je již mnohem sušší než klima ostatních tropických rašelinišť v jihovýchodní Asii a Amazonském pralese. Studie z roku 2022 naznačuje, že geologicky nedávné podmínky v období před 7 500 lety a před 2 000 lety již byly dostatečně suché na to, aby došlo k výraznému uvolnění rašeliny z této oblasti, a že tyto podmínky se budou v blízké budoucnosti při pokračující změně klimatu pravděpodobně opakovat. V takovém případě by Cuvette Centrale působila jako jeden z bodů zvratu v klimatickém systému v nějaké zatím neznámé době.[115][120]

Rovníková stratokumulární oblačnost

V roce 2019 vznikla studie, která použila model simulace velkých vírů a odhadla, že rovníkové stratokumulární mraky by se mohly rozpadnout a rozptýlit, pokud hladina CO2 vzroste nad 1 200 ppm (téměř třikrát více než v současnosti a více než čtyřikrát více než v předindustriálním období). Studie odhaduje, že by to způsobilo globální oteplení povrchu o přibližně 8 °C a v subtropech o 10 °C, což by bylo navíc k nejméně 4 °C, které jsou již nyní způsobeny takovou koncentrací CO2. Kromě toho by se stratokumulární oblačnost reformovala až po poklesu koncentrace CO2 na mnohem nižší úroveň.[121] Bylo naznačeno, že toto zjištění by mohlo pomoci vysvětlit minulé epizody neobvykle rychlého oteplení, jako bylo například paleocénně-ještědské tepelné maximum.[122] V roce 2020 další práce stejných autorů odhalila, že v jejich simulaci velkých vírů nelze tento bod zvratu zastavit pomocí solárního geoinženýrství: V hypotetickém scénáři, kdy velmi vysoké emise CO2 pokračují po dlouhou dobu, ale jsou kompenzovány rozsáhlým solárním geoinženýrstvím, se rozpad stratokumulární oblačnosti jednoduše oddálí, dokud koncentrace CO2 nedosáhne 1 700 ppm, a v tomto okamžiku by stále způsobila přibližně 5 °C nevyhnutelné oteplení.[123]

Protože však modely simulace velkých vírů jsou omezenější a mají menší měřítko než modely všeobecné cirkulace používané pro klimatické prognózy, s omezeným zastoupením atmosférických procesů, jako je například sedimentace, je toto zjištění v současné době považováno za spekulativní.[124] Jiní vědci tvrdí, že model použitý v této studii nerealisticky extrapoluje chování malých oblačných oblastí na všechny oblačné vrstvy a že není schopen simulovat nic jiného než rychlý přechod, přičemž někteří jej přirovnávají ke „knoflíku se dvěma polohami“.[125] Kromě toho by koncentrace CO2 dosáhla 1 200 ppm pouze v případě, že by se svět řídil reprezentativní koncentrační cestou 8.5, která představuje nejvyšší možný scénář emisí skleníkových plynů a zahrnuje masivní rozšíření uhelné infrastruktury. V takovém případě by 1 200 ppm bylo překročeno krátce po roce 2100.[124]

Dříve uvažované body zlomu

Možnost, že El Niño – Jižní oscilace (ENSO) je zlomovým prvkem, přitahovala pozornost již v minulosti.[9] Obvykle silné větry vanou západně přes jižní Tichý oceán od Jižní Ameriky až po Austrálii. Každé dva až sedm let větry zeslábnou v důsledku změn tlaku a vzduch a voda ve centru Tichého oceánu se ohřeje, což způsobí změny ve vzorcích pohybu větrů po celém světě. Tento jev se označuje jako El Niño a obvykle vede k suchu v Indii, Indonésii a Brazílii a ke zvýšeným záplavám v Peru. V letech 2015/2016 to způsobilo nedostatek potravin, který postihl více než 60 milionů lidí.[126] Sucha vyvolaná El Niňo mohou zvýšit pravděpodobnost lesních požárů v Amazonii.[127] Hranice pro zvrat byla v roce 2016 odhadnuta na 3,5 °C až 7 °C globálního oteplení.[19] Po zvratu by se systém nacházel v trvalejším stavu El Niňo, nikoli osciloval mezi různými stavy. K tomu již v minulosti na Zemi došlo, v pliocénu, ale uspořádání oceánu se výrazně lišilo od současného.[9] Zatím neexistují žádné jednoznačné důkazy, které by naznačovaly změny v chování ENSO,[127] a Šestá hodnotící zpráva IPCC dospěla k závěru, že je „prakticky jisté, že ENSO zůstane dominantním způsobem meziroční proměnlivosti v teplejším světě.“[128] V důsledku toho jej hodnocení z roku 2022 již nezahrnuje do seznamu pravděpodobných zlomových prvků[.[5]

Další součástí klimatického systému, která byla v dřívějších výzkumech považována za podezřelou z nevratného kolapsu, je indický letní monzun,[129] novější výzkumy však ukázaly, že oteplování má tendenci indický monzun posilovat[130] a předpokládá se, že posilovat bude i v budoucnu.[131]

Kdysi se mělo za to, že ložiska metan hydrátu v Arktidě jsou náchylná k rychlé disociaci, která by měla velký dopad na globální teploty, v dramatickém scénáři známém jako hypotéza klatrátové zbraně. Pozdější výzkumy zjistily, že reakce metan hydrátů na oteplení trvá tisíciletí,[132] zatímco emise metanu z mořského dna se zřídkakdy přenesou z vodního sloupce do atmosféry.[133][134][135] Šestá hodnotící zpráva IPCC uvádí: „Je velmi nepravděpodobné, že plynné klatráty (převážně metan) v hlubším pozemském permafrostu a podmořské klatráty povedou během tohoto století k detekovatelné odchylce od trajektorie emisí“.[136]

Ilustrace tří typů bodu zvratu: (a), (b) vyvolaného šumem, (c), (d) vyvolaného bifurkací a (e), (f) vyvolaného rychlosí. (a), (c), (e) příklad časových řad (barevné čáry) procházejících bodem zvratu, přičemž černé plné čáry označují stabilní stavy klimatu (např. nízké nebo vysoké srážky) a čárkované čáry představují hranici mezi stabilními stavy. (b), (d), (f) oblasti stability umožňují pochopit různé typy bodu zvratu. Údolí představují různé klimatické stavy, které může systém zaujímat, přičemž stabilní stavy oddělují vrcholy kopců.

Matematická teorie

Chování bodu zvratu v klimatu lze popsat matematicky. Byly identifikovány tři typy zlomových bodů – bifurkační, vyvolané šumem a závislé na rychlosti.[137][138]

Bifurkační body zlomu

Ke zlomu vyvolanému bifurkací dochází, když určitý parametr klimatu (například změna podmínek prostředí nebo forcingu) překročí kritickou úroveň – v tomto okamžiku dochází k bifurkaci – a to, co bylo stabilním stavem, ztrácí stabilitu nebo jednoduše zaniká.[138][139] Příkladem zlomového prvku, který může vykazovat zlom vyvolaný bifurkací, je atlantická meridionální cirkulace (AMOC). Pomalé změny bifurkačních parametrů v tomto systému – slanosti a teploty vody – mohou cirkulaci posunout ke kolapsu.[140][141]

Mnoho typů bifurkací vykazuje hysterezi,[142] což je závislost stavu systému na jeho historii. Například v závislosti na tom, jak bylo v minulosti teplo, může být na pólech při stejné koncentraci skleníkových plynů nebo teplotě různé množství ledu.[143]

Signály včasného varování

U bodů zvratu, které vznikají v důsledku bifurkace, může být možné zjistit, zda se systém blíží k bodu zvratu, protože se při přiblížení k prahu zvratu stává méně odolným vůči perturbacím. Tyto systémy vykazují kritické zpomalení s nárůstem paměti (rostoucí autokorelace) a rozptylu. V závislosti na povaze překlopení stavu systému mohou existovat i jiné typy signálů včasného varování (EWS):[144][145] Náhlá změna není signálem včasného varování pro body překlopení, protože k náhlé změně může dojít i tehdy, pokud jsou změny řídicího parametru vratné.[146][147]

Tyto signály včasného varování jsou často vyvíjeny a testovány na základě časových řad z paleo záznamů, jako jsou sedimenty, ledovcové příkrovy a letokruhy stromů, kde lze pozorovat příklady překlápění v minulosti.[144][6] Ne vždy je možné říci, zda je zvýšená variance a autokorelace předzvěstí překlápění, nebo je způsobena vnitřní variabilitou, například v případě kolapsu AMOC.[6] Omezení kvality paleodat dále komplikují výzkum signálů včasného varování,[6] které byly vyvinuty mimo jiné pro detekci překlápění v důsledku sucha v lesích v Kalifornii[148] a tání ledovce Pine Island v západní Antarktidě.[147] Pomocí signálů včasného varování (zvýšená autokorelace a rozptyl časové řady rychlosti tání) bylo naznačeno, že grónský ledový příkrov v současné době ztrácí odolnost, což odpovídá modelovaným signálům včasného varování ledového příkrovu.[26]

Změny v klimatickém systému způsobené člověkem mohou být příliš rychlé na to, aby se signály včasného varování projevily, zejména v systémech se setrvačností.[149]

Body zlomu vyvolané šumem

Šumem indukovaný zlomí je přechod z jednoho stavu do druhého v důsledku náhodných fluktuací nebo vnitřní proměnlivosti systému. Přechody vyvolané šumem nevykazují žádné signály včasného varování, které se vyskytují u bifurkací. To znamená, že jsou nepředvídatelné, protože se nemění základní potenciál. Protože jsou nepředvídatelné, jsou takové výskyty často popisovány jako událost „jednou za x let“.[150] Příkladem jsou Dansgaard-Oeschgerovy události během poslední doby ledové, kdy se během 500 let vyskytlo 25 náhlých klimatických výkyvů.[151]

Body zlomu vyvolané rychlostí

Body zlomu vyvolané rychlostí nastanou, pokud je změna prostředí rychlejší než síla, která obnovuje systém do stabilního stavu.[138] Například v rašeliništích může po letech relativní stability vést k bodu zlomu vyvolanému rychlostí a tím k „explozivnímu uvolnění půdního uhlíku z rašelinišť do atmosféry“ – někdy známé jako „nestabilita kompostové bomby“. [152][153] U AMOC se může rovněž projevit rychlostí vyvolané překlápění: pokud se rychlost tání ledu zvýší příliš rychle, může se zhroutit, a to ještě předtím, než tání ledu dosáhne kritické hodnoty, kdy by systém prošel bifurkací.[154]

Schéma některých možných interakcí a kaskádových efektů mezi klimatickým systémem Země a sociálním systémem lidstva
Navrhovaná kaskáda bodů zlomu se čtyřmi body zlomu.

Kaskádové body zlomu

Překročení prahové hodnoty v jedné části klimatického systému může vyvolat přechod jiného zlomového prvku do nového stavu. Takové sekvence prahových hodnot se nazývají kaskádové body zvratu, což je příklad dominového efektu.[155] Úbytek ledu v západní Antarktidě a Grónsku výrazně změní oceánskou cirkulaci. Trvalé oteplování severních vysokých zeměpisných šířek v důsledku tohoto procesu by mohlo aktivovat zlomové prvky v této oblasti, jako je degradace permafrostu a odumírání boreálních lesů.[1] Tání permafrostu představuje multiplikátor hrozby, protože se v něm nachází zhruba dvakrát více uhlíku, než kolik ho v současnosti cirkuluje v atmosféře.[156] Úbytek ledu v Grónsku pravděpodobně destabilizuje západoantarktický ledový příkrov prostřednictvím zvýšení hladiny moře a naopak, zejména pokud by Grónsko roztálo jako první, protože západní Antarktida je obzvláště zranitelná při kontaktu s teplou mořskou vodou.[9]

Studie z roku 2021 se třemi miliony počítačových simulací klimatického modelu ukázala, že téměř třetina těchto simulací vedla k dominovým efektům, a to i tehdy, když byl nárůst teploty omezen na 2 °C, což je horní hranice stanovená Pařížskou dohodou v roce 2015.[157][158] Autoři studie uvedli, že věda o bodech zvratu je natolik složitá, že existuje velká nejistota ohledně jejich možného vývoje, nicméně tvrdí, že možnost kaskádových bodů zvratu představuje „existenční hrozbu pro civilizaci“.[159] Analýza síťového modelu naznačila, že dočasné překročení cílů klimatické změny – dočasné zvýšení globální teploty nad rámec cílů Pařížské dohody, jak se často předpokládá – může podstatně zvýšit rizika klimatických kaskádových zvratů („až o 72 % ve srovnání se scénáři bez překročení cílů“).[160][161]

Vliv

Bod zvratu může mít velmi závažné dopady[1] a může zhoršit současné nebezpečné dopady změny klimatu nebo vyvolat nové dopady. Některé potenciální body zvratu by nastaly náhle, například narušení indického monzunu, což by mělo vážné dopady na potravinovou bezpečnost stovek milionů lidí. Jiné dopady by se pravděpodobně projevily v delším časovém horizontu, například tání ledovců. Zvýšení mořské hladiny o 10 metrů v důsledku tání Grónska a západní Antarktidy by si vyžádalo přesun mnoha měst do vnitrozemí. Kolaps atlantické cirkulace (AMOC) by radikálně změnil Evropu a vedl by ke zvýšení hladiny moře v severním Atlantiku o přibližně 1 metr.[3] Tyto dopady by mohly nastat současně v případě kaskádových bodů zvratu.[132] Přehled náhlých změn za posledních 30 000 let ukázal, že body zvratu mohou vést k velkému souboru kaskádových dopadů v klimatických, ekologických a sociálních systémech. Například náhlé ukončení afrického vlhkého období vedlo ke kaskádám a dezertifikace a změny režimu vedly k ústupu pasteveckých společností v severní Africe a změně dynastie v Egyptě.[6]

Nekontrolovatelný skleníkový jev

Nekontrolovatelný skleníkový efekt je tak extrémní bod zvratu, že se vypaří oceány[162] a vodní pára unikne do vesmíru, což je nevratný klimatický stav, který se stal na Venuši.[163] Nekontrolovatelný skleníkový jev prakticky nemá šanci být způsoben lidmi.[164] Podmínky podobné Venuši na Zemi vyžadují velké dlouhodobé působení, které pravděpodobně nenastane, dokud Slunce nezvýší intenzitu záření o několik desítek procent, což bude trvat několik miliard let.[165]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tipping points in the climate system na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d LENTON, Timothy M.; ROCKSTRÖM, Johan; GAFFNEY, Owen. Climate tipping points — too risky to bet against. Nature. 2019-11-28, roč. 575, čís. 7784, s. 592–595. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/d41586-019-03595-0. (anglicky) 
  2. ↑ LEAHY, Stephen. Climate change driving entire planet to dangerous 'global tipping point‘. National Geographic [online]. 2019-11-27 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e LENTON, Timothy M. Tipping points in the climate system. Weather. 2021-10, roč. 76, čís. 10, s. 325–326. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 0043-1656. DOI 10.1002/wea.4058. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f ARMSTRONG MCKAY, David I.; STAAL, Arie; ABRAMS, Jesse F. Exceeding 1.5 °C global warming could trigger multiple climate tipping points. Science. 2022-09-09, roč. 377, čís. 6611. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.abn7950. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f g h DVDMCKAY. Exceeding 1.5 °C global warming could trigger multiple climate tipping points – paper explainer [online]. climatetippingpoints.info, 2022-09-09 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e f BROVKIN, Victor; BROOK, Edward; WILLIAMS, John W. Past abrupt changes, tipping points and cascading impacts in the Earth system. Nature Geoscience. 2021-08, roč. 14, čís. 8, s. 550–558. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/s41561-021-00790-5. (anglicky) 
  7. ↑ a b RIPPLE, William J; WOLF, Christopher; NEWSOME, Thomas M. World Scientists’ Warning of a Climate Emergency 2021. BioScience. 2021-09-01, roč. 71, čís. 9, s. 894–898. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 0006-3568. DOI 10.1093/biosci/biab079. (anglicky) 
  8. ↑ STEFFEN, Will; ROCKSTRÖM, Johan; RICHARDSON, Katherine. Trajectories of the Earth System in the Anthropocene. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2018-08-14, roč. 115, čís. 33, s. 8252–8259. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1810141115. PMID 30082409. (anglicky) 
  9. ↑ a b c d WUNDERLING, Nico; DONGES, Jonathan F.; KURTHS, Jürgen. Interacting tipping elements increase risk of climate domino effects under global warming. Earth System Dynamics. 2021-06-03, roč. 12, čís. 2, s. 601–619. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 2190-4987. DOI 10.5194/esd-12-601-2021. (anglicky) 
  10. ↑ IPCC AR6 WG1 2021, Kapitola 4, s 95
  11. ↑ a b c d e f g h MCSWEENEY, Robert. Explainer: Nine ‘tipping points’ that could be triggered by climate change. Carbon Brief [online]. 2020-02-10 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ IPCC SR CCL 2019, Glossary
  13. ↑ HEINZE, Christoph; BLENCKNER, Thorsten; MARTINS, Helena. The quiet crossing of ocean tipping points. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2021-03-02, roč. 118, čís. 9. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.2008478118. PMID 33619085. (anglicky) 
  14. ↑ MANN, Michael E. The new climate war: the fight to take back our planet. First edition. vyd. New York: PublicAffairs 351 s. ISBN 978-1-5417-5822-3, ISBN 978-1-5417-5823-0. S. 231–238. 
  15. ↑ CARRINGTON, Damian; EDITOR, Damian Carrington Environment. ‘Super-tipping points’ could trigger cascade of climate action. The Guardian. 2023-01-20. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  16. ↑ LENTON, Timothy M.; BENSON, Scarlett; SMITH, Talia. Operationalising positive tipping points towards global sustainability. Global Sustainability. 2022, roč. 5. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 2059-4798. DOI 10.1017/sus.2021.30. (anglicky) 
  17. ↑ IPCC AR6 WGI 2021, Kapitola 4, s. 95
  18. ↑ LENTON, Timothy M.; HELD, Hermann; KRIEGLER, Elmar. Tipping elements in the Earth's climate system. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2008-02-12, roč. 105, čís. 6, s. 1786–1793. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.0705414105. PMID 18258748. (anglicky) 
  19. ↑ a b SCHELLNHUBER, Hans Joachim; RAHMSTORF, Stefan; WINKELMANN, Ricarda. Why the right climate target was agreed in Paris. Nature Climate Change. 2016-07, roč. 6, čís. 7, s. 649–653. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/nclimate3013. (anglicky) 
  20. ↑ GAMMON, Katharine. Critical measures of global heating reaching tipping point, study finds. The Guardian. 2021-07-28. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  21. ↑ PUBLISHED, Harry Baker. Climate 'points of no return' may be much closer than we thought. livescience.com [online]. 2022-09-15 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Quick facts, basic science, and information about snow, ice, and why the cryosphere matters. Learn [online]. National Snow and Ice Data Center [cit. 2023-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ TANDON, Ayesha. New climate models suggest faster melting of the Greenland Ice Sheet. Carbon Brief [online]. 2020-12-15 [cit. 2023-09-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ SCAMBOS, Ted; STRANEO, Fiamma; TEDESCO, Marco. How fast is the Greenland ice sheet melting?. Arctic, Antarctic, and Alpine Research. 2021-01-02, roč. 53, čís. 1, s. 221–222. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 1523-0430. DOI 10.1080/15230430.2021.1946241. (anglicky) 
  25. ↑ TODD, Joe; CHRISTOFFERSEN, Poul; ZWINGER, Thomas. A Full-Stokes 3-D Calving Model Applied to a Large Greenlandic Glacier. Journal of Geophysical Research: Earth Surface. 2018-03, roč. 123, čís. 3, s. 410–432. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. DOI 10.1002/2017JF004349. (anglicky) 
  26. ↑ a b c BOERS, Niklas; RYPDAL, Martin. Critical slowing down suggests that the western Greenland Ice Sheet is close to a tipping point. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2021-05-25, roč. 118, čís. 21. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.2024192118. PMID 34001613. (anglicky) 
  27. ↑ GARRIC, Par Audrey. La calotte glaciaire du Groenland a déjà fondu au moins une fois au cours du dernier million d’années. Le Monde.fr. 2021-03-15. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. (francouzsky) 
  28. ↑ CHRIST, Andrew J.; BIERMAN, Paul R.; SCHAEFER, Joerg M. A multimillion-year-old record of Greenland vegetation and glacial history preserved in sediment beneath 1.4 km of ice at Camp Century. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2021-03-30, roč. 118, čís. 13. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.2021442118. PMID 33723012. (anglicky) 
  29. ↑ a b IPCC SR 15 SPM 2018, s. 257
  30. ↑ FRETWELL, P.; PRITCHARD, H. D.; VAUGHAN, D. G. Bedmap2: improved ice bed, surface and thickness datasets for Antarctica. The Cryosphere. 2013-02-28, roč. 7, čís. 1, s. 375–393. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 1994-0424. DOI 10.5194/tc-7-375-2013. (anglicky) 
  31. ↑ HULBE, Christina. Is ice sheet collapse in West Antarctica unstoppable?. Science. 2017-06-02, roč. 356, čís. 6341, s. 910–911. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.aam9728. (anglicky) 
  32. ↑ ALLEY, Richard B.; ANANDAKRISHNAN, Sridhar; CHRISTIANSON, Knut. Oceanic Forcing of Ice-Sheet Retreat: West Antarctica and More. Annual Review of Earth and Planetary Sciences. 2015-05-30, roč. 43, čís. 1, s. 207–231. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 0084-6597. DOI 10.1146/annurev-earth-060614-105344. (anglicky) 
  33. ↑ THE IMBIE TEAM. Mass balance of the Antarctic Ice Sheet from 1992 to 2017. Nature. 2018-06, roč. 558, čís. 7709, s. 219–222. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/s41586-018-0179-y. (anglicky) 
  34. ↑ FELDMANN, Johannes; LEVERMANN, Anders. Collapse of the West Antarctic Ice Sheet after local destabilization of the Amundsen Basin. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2015-11-17, roč. 112, čís. 46, s. 14191–14196. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1512482112. PMID 26578762. (anglicky) 
  35. ↑ JOUGHIN, Ian; SMITH, Benjamin E.; MEDLEY, Brooke. Marine Ice Sheet Collapse Potentially Under Way for the Thwaites Glacier Basin, West Antarctica. Science. 2014-05-16, roč. 344, čís. 6185, s. 735–738. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1249055. (anglicky) 
  36. ↑ JOUGHIN, Ian; ALLEY, Richard B. Stability of the West Antarctic ice sheet in a warming world. Nature Geoscience. 2011-08, roč. 4, čís. 8, s. 506–513. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/ngeo1194. (anglicky) 
  37. ↑ GILLIS, Justin. Scientists Warn of Perilous Climate Shift Within Decades, Not Centuries. The New York Times. 2016-03-22. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  38. ↑ IPCC AR6 WG1 2021, Kapitola 9, ss. 1270–1272
  39. ↑ SGUBIN, Giovanni; SWINGEDOUW, Didier; DRIJFHOUT, Sybren. Abrupt cooling over the North Atlantic in modern climate models. Nature Communications. 2017-02-15, roč. 8, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 2041-1723. DOI 10.1038/ncomms14375. PMID 28198383. (anglicky) 
  40. ↑ FRAJKA-WILLIAMS, Eleanor; BEAULIEU, Claudie; DUCHEZ, Aurelie. Emerging negative Atlantic Multidecadal Oscillation index in spite of warm subtropics. Scientific Reports. 2017-09-11, roč. 7, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/s41598-017-11046-x. PMID 28894211. (anglicky) 
  41. ↑ SWINGEDOUW, Didier; BILY, Adrien; ESQUERDO, Claire. On the risk of abrupt changes in the North Atlantic subpolar gyre in CMIP6 models. Annals of the New York Academy of Sciences. 2021-11, roč. 1504, čís. 1, s. 187–201. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 0077-8923. DOI 10.1111/nyas.14659. (anglicky) 
  42. ↑ ARELLANO-NAVA, Beatriz; HALLORAN, Paul R.; BOULTON, Chris A. Destabilisation of the Subpolar North Atlantic prior to the Little Ice Age. Nature Communications. 2022-08-25, roč. 13, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-05]. ISSN 2041-1723. DOI 10.1038/s41467-022-32653-x. PMID 36008418. (anglicky) 
  43. ↑ GARBE, Julius; ALBRECHT, Torsten; LEVERMANN, Anders. The hysteresis of the Antarctic Ice Sheet. Nature. 2020-09-24, roč. 585, čís. 7826, s. 538–544. Dostupné online [cit. 2023-09-06]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/s41586-020-2727-5. (anglicky) 
  44. ↑ QUINTANILLA, Marlene; GUZMÁN, Alicia; CARMEN JOSSE, León. The Amazon against the clock: a Regional Assessment on Where and How to protect 80% by 2025 [online]. Amazon Watch [cit. 2023-09-06]. S. 8. Dostupné online. 
  45. ↑ AMIGO, Ignacio. When will the Amazon hit a tipping point?. Nature. 2020-02-27, roč. 578, čís. 7796, s. 505–507. Dostupné online [cit. 2023-09-06]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/d41586-020-00508-4. (anglicky) 
  46. ↑ CARRINGTON, Damian; EDITOR, Damian Carrington Environment. Climate crisis: Amazon rainforest tipping point is looming, data shows. The Guardian. 2022-03-07. Dostupné online [cit. 2023-09-06]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  47. ↑ BOULTON, Chris A.; LENTON, Timothy M.; BOERS, Niklas. Pronounced loss of Amazon rainforest resilience since the early 2000s. Nature Climate Change. 2022-03, roč. 12, čís. 3, s. 271–278. Dostupné online [cit. 2023-09-06]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/s41558-022-01287-8. (anglicky) 
  48. ↑ ZHANG, T.; BARRY, R. G.; KNOWLES, K. Statistics and characteristics of permafrost and ground-ice distribution in the Northern Hemisphere. Polar Geography. 2008-03, roč. 31, čís. 1–2, s. 47–68. Dostupné online [cit. 2023-09-06]. ISSN 1088-937X. DOI 10.1080/10889370802175895. (anglicky) 
  49. ↑ a b Learn. National Snow and Ice Data Center [online]. [cit. 2023-09-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ VIGLIONE, Giuliana. ‘Imminent’ tipping point threatening Europe’s permafrost peatlands. Carbon Brief [online]. 2022-03-14 [cit. 2023-09-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ FEWSTER, Richard E.; MORRIS, Paul J.; IVANOVIC, Ruza F. Imminent loss of climate space for permafrost peatlands in Europe and Western Siberia. Nature Climate Change. 2022-04, roč. 12, čís. 4, s. 373–379. Dostupné online [cit. 2023-09-06]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/s41558-022-01296-7. (anglicky) 
  52. ↑ a b POTSDAM INSTITUTE FOR CLIMATE IMPACT RESEARCH (PIK). Gulf Stream System at its weakest in over a millennium. ScienceDaily [online]. [cit. 2023-09-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ a b c MET OFFICE. What is the Atlantic Meridional Overturning Circulation?. Met Office [online]. [cit. 2023-09-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Risk management of climate thresholds and feedbacks: Atlantic Meridional Overturning Circulation (AMOC) [online]. MetOffice [cit. 2023-09-07]. Dostupné online. 
  55. ↑ IPCC AR6 WG1 2021, Kapitola 9, Sekce 9.2.3.1.
  56. ↑ LOHMANN, Johannes; DITLEVSEN, Peter D. Risk of tipping the overturning circulation due to increasing rates of ice melt. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2021-03-02, roč. 118, čís. 9. Dostupné online [cit. 2023-09-07]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.2017989118. PMID 33619095. (anglicky) 
  57. ↑ BOERS, Niklas. Observation-based early-warning signals for a collapse of the Atlantic Meridional Overturning Circulation. Nature Climate Change. 2021-08, roč. 11, čís. 8, s. 680–688. Dostupné online [cit. 2023-09-07]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/s41558-021-01097-4. (anglicky) 
  58. ↑ LATIF, Mojib; SUN, Jing; VISBECK, Martin. Natural variability has dominated Atlantic Meridional Overturning Circulation since 1900. Nature Climate Change. 2022-05, roč. 12, čís. 5, s. 455–460. Dostupné online [cit. 2023-09-07]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/s41558-022-01342-4. (anglicky) 
  59. ↑ HE, Feng; CLARK, Peter U. Freshwater forcing of the Atlantic Meridional Overturning Circulation revisited. Nature Climate Change. 2022-05, roč. 12, čís. 5, s. 449–454. Dostupné online [cit. 2023-09-07]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/s41558-022-01328-2. (anglicky) 
  60. ↑ KIM, Soong-Ki; KIM, Hyo-Jeong; DIJKSTRA, Henk A. Slow and soft passage through tipping point of the Atlantic Meridional Overturning Circulation in a changing climate. npj Climate and Atmospheric Science. 2022-02-11, roč. 5, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-07]. ISSN 2397-3722. DOI 10.1038/s41612-022-00236-8. (anglicky) 
  61. ↑ NSIDC. Does Arctic sea ice have a tipping point?. Ask a Scientist [online]. National Snow and Ice Data Center, 2021-12-17 [cit. 2023-09-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ IPCC AR6 WG1 2021, Sekce Technical Summary
  63. ↑ RANTANEN, Mika; KARPECHKO, Alexey Yu.; LIPPONEN, Antti. The Arctic has warmed nearly four times faster than the globe since 1979. Communications Earth & Environment. 2022-08-11, roč. 3, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 2662-4435. DOI 10.1038/s43247-022-00498-3. (anglicky) 
  64. ↑ VOOSEN, Paul. The Arctic is warming four times faster than the rest of the world [online]. science.org [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. 
  65. ↑ ISAKSEN, Ketil; NORDLI, Øyvind; IVANOV, Boris. Exceptional warming over the Barents area. Scientific Reports. 2022-06-15, roč. 12, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/s41598-022-13568-5. PMID 35705593. (anglicky) 
  66. ↑ CARRINGTON, Damian; EDITOR, Damian Carrington Environment. New data reveals extraordinary global heating in the Arctic. The Guardian. 2022-06-15. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  67. ↑ PETOUKHOV, Vladimir; SEMENOV, Vladimir A. A link between reduced Barents-Kara sea ice and cold winter extremes over northern continents. Journal of Geophysical Research. 2010-11-05, roč. 115, čís. D21. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 0148-0227. DOI 10.1029/2009JD013568. (anglicky) 
  68. ↑ HE, Shengping; GAO, Yongqi; FUREVIK, Tore. Teleconnection between sea ice in the Barents Sea in June and the Silk Road, Pacific–Japan and East Asian rainfall patterns in August. Advances in Atmospheric Sciences. 2018-01, roč. 35, čís. 1, s. 52–64. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 0256-1530. DOI 10.1007/s00376-017-7029-y. (anglicky) 
  69. ↑ ZHANG, Ruonan; SCREEN, James A. Diverse Eurasian Winter Temperature Responses to Barents‐Kara Sea Ice Anomalies of Different Magnitudes and Seasonality. Geophysical Research Letters. 2021-07-16, roč. 48, čís. 13. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 0094-8276. DOI 10.1029/2021GL092726. (anglicky) 
  70. ↑ SONG, Mi-Rong; WANG, Shao-Yin; ZHU, Zhu. Nonlinear changes in cold spell and heat wave arising from Arctic sea-ice loss. Advances in Climate Change Research. 2021-08, roč. 12, čís. 4, s. 553–562. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. DOI 10.1016/j.accre.2021.08.003. (anglicky) 
  71. ↑ SUN, Jianqi; LIU, Sichang; COHEN, Judah. Influence and prediction value of Arctic sea ice for spring Eurasian extreme heat events. Communications Earth & Environment. 2022-08-02, roč. 3, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 2662-4435. DOI 10.1038/s43247-022-00503-9. (anglicky) 
  72. ↑ GIBBENS, Sarah. The world’s coral reefs are dying—here’s how scientists plan to save them. Science [online]. National Geographic, 2020-06-04 [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ HUGHES, Terry P.; KERRY, James T.; ÁLVAREZ-NORIEGA, Mariana. Global warming and recurrent mass bleaching of corals. Nature. 2017-03, roč. 543, čís. 7645, s. 373–377. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/nature21707. (anglicky) 
  74. ↑ WORLAND, Justin. An underwater investigation of coral bleaching in the South Pacific [online]. Time [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. 
  75. ↑ GILMOUR, James Paton; GREEN, Rebecca. ‘Bright white skeletons’: some Western Australian reefs have the lowest coral cover on record. The Conversation [online]. 2019-05-21 [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. ↑ HOLBROOK, Sally J.; SCHMITT, Russell J.; ADAM, Thomas C. Coral Reef Resilience, Tipping Points and the Strength of Herbivory. Scientific Reports. 2016-11-02, roč. 6, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/srep35817. PMID 27804977. (anglicky) 
  77. ↑ IPCC SR 15 SPM 2018
  78. ↑ a b ROUNCE, David R.; HOCK, Regine; MAUSSION, Fabien. Global glacier change in the 21st century: Every increase in temperature matters. Science. 2023-01-06, roč. 379, čís. 6627, s. 78–83. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.abo1324. (anglicky) 
  79. ↑ HUBBARD, Bryn; GLASSER, Neil F. Field techniques in glaciology and glacial geomorphology. Chichester: Wiley 400 s. ISBN 978-0-470-84427-4, ISBN 978-0-470-84426-7. S. 179–198. 
  80. ↑ PELTO, M. S. Forecasting temperate alpine glacier survival from accumulation zone observations. The Cryosphere. 2010-01-29, roč. 4, čís. 1, s. 67–75. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 1994-0424. DOI 10.5194/tc-4-67-2010. (anglicky) 
  81. ↑ NORTH CASCADE GLACIER CLIMATE PROJECT. North Cascade Glacier Retreat. glaciers.nichols.edu [online]. North Cascade Glacier Climate Project [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. 
  82. ↑ VAUGHAN, Adam. Special report: How climate change is melting France’s largest glacier. Environment [online]. NewScientist [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ CARRINGTON, Damian; EDITOR, Damian Carrington Environment. A third of Himalayan ice cap doomed, finds report. The Guardian. 2019-02-04. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  84. ↑ KRISHNAN, Raghavan; SHRESTHA, Arun B.; REN, Guoyu. Unravelling Climate Change in the Hindu Kush Himalaya: Rapid Warming in the Mountains and Increasing Extremes. Příprava vydání Philippus Wester, Arabinda Mishra, Aditi Mukherji, Arun Bhakta Shrestha. Cham: Springer International Publishing Dostupné online. ISBN 978-3-319-92287-4, ISBN 978-3-319-92288-1. DOI 10.1007/978-3-319-92288-1_3. S. 57–97. (anglicky) DOI: 10.1007/978-3-319-92288-1_3. 
  85. ↑ SCOTT, Christopher A.; ZHANG, Fan; MUKHERJI, Aditi. Water in the Hindu Kush Himalaya. Příprava vydání Philippus Wester, Arabinda Mishra, Aditi Mukherji, Arun Bhakta Shrestha. Cham: Springer International Publishing Dostupné online. ISBN 978-3-319-92287-4, ISBN 978-3-319-92288-1. DOI 10.1007/978-3-319-92288-1_8.. S. 257–299. (anglicky) DOI: 10.1007/978-3-319-92288-1_8. 
  86. ↑ Renssen et al. 2003, s. 4
  87. ↑ Pausata et al. 2020, s. 236
  88. ↑ a b c Brooks et al. 2007, s. 267
  89. ↑ Pausata et al. 2017, s. 6221
  90. ↑ Pausata et al. 2017, s. 6225
  91. ↑ IPCC AR5 What's in for Africa 2014, s. 16–17
  92. ↑ IPCC AR5 What's in for Africa 2014, s. 11
  93. ↑ IPCC SR 15 SPM 2018, s. 197
  94. ↑ a b Claussen et al. 2003, s. 100
  95. ↑ a b c Pausata et al. 2020, s. 242
  96. ↑ a b c Pausata et al. 2020, s. 244
  97. ↑ Claussen et al. 2003, s. 114
  98. ↑ Claussen et al. 2003, s. 99
  99. ↑ Claussen et al. 2003, s. 113
  100. ↑ Duque-Villegas et al. 2022, s. 1908
  101. ↑ WILMKING, M. Increased temperature sensitivity and divergent growth trends in circumpolar boreal forests. Geophysical Research Letters. 2005, roč. 32, čís. 15. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 0094-8276. DOI 10.1029/2005GL023331. (anglicky) 
  102. ↑ SCHEFFER, Marten; HIROTA, Marina; HOLMGREN, Milena. Thresholds for boreal biome transitions. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2012-12-26, roč. 109, čís. 52, s. 21384–21389. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1219844110. PMID 23236159. (anglicky) 
  103. ↑ PENG, Changhui; MA, Zhihai; LEI, Xiangdong. A drought-induced pervasive increase in tree mortality across Canada's boreal forests. Nature Climate Change. 2011-12, roč. 1, čís. 9, s. 467–471. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/nclimate1293. (anglicky) 
  104. ↑ MA, Zhihai; PENG, Changhui; ZHU, Qiuan. Regional drought-induced reduction in the biomass carbon sink of Canada's boreal forests. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2012-02-14, roč. 109, čís. 7, s. 2423–2427. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1111576109. PMID 22308340. (anglicky) 
  105. ↑ CHEN, Han Y. H.; LUO, Yong. Net aboveground biomass declines of four major forest types with forest ageing and climate change in western Canada's boreal forests. Global Change Biology. 2015-10, roč. 21, čís. 10, s. 3675–3684. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. DOI 10.1111/gcb.12994. (anglicky) 
  106. ↑ SULLA-MENASHE, Damien; WOODCOCK, Curtis E; FRIEDL, Mark A. Canadian boreal forest greening and browning trends: an analysis of biogeographic patterns and the relative roles of disturbance versus climate drivers. Environmental Research Letters. 2018-01-01, roč. 13, čís. 1, s. 014007. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 1748-9326. DOI 10.1088/1748-9326/aa9b88. 
  107. ↑ Boreal Forests and Climate Change - Changes in Climate Parameters and Some Responses, Effects of Warming on Tree Growth on Productive Sites. web.archive.org [online]. 2011-07-27 [cit. 2023-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-27. 
  108. ↑ HISANO, Masumi; RYO, Masahiro; CHEN, Xinli. Rapid functional shifts across high latitude forests over the last 65 years. Global Change Biology. 2021-08, roč. 27, čís. 16, s. 3846–3858. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 1354-1013. DOI 10.1111/gcb.15710. (anglicky) 
  109. ↑ BERNER, Logan T.; GOETZ, Scott J. Satellite observations document trends consistent with a boreal forest biome shift. Global Change Biology. 2022-05, roč. 28, čís. 10, s. 3275–3292. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 1354-1013. DOI 10.1111/gcb.16121. PMID 35199413. (anglicky) 
  110. ↑ D’ORANGEVILLE, Loïc; HOULE, Daniel; DUCHESNE, Louis. Beneficial effects of climate warming on boreal tree growth may be transitory. Nature Communications. 2018-08-10, roč. 9, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 2041-1723. DOI 10.1038/s41467-018-05705-4. PMID 30097584. (anglicky) 
  111. ↑ BOULANGER, Yan; PASCUAL PUIGDEVALL, Jesus. Boreal forests will be more severely affected by projected anthropogenic climate forcing than mixedwood and northern hardwood forests in eastern Canada. Landscape Ecology. 2021-06, roč. 36, čís. 6, s. 1725–1740. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 0921-2973. DOI 10.1007/s10980-021-01241-7. (anglicky) 
  112. ↑ LARJAVAARA, Markku; LU, Xiancheng; CHEN, Xia. Impact of rising temperatures on the biomass of humid old-growth forests of the world. Carbon Balance and Management. 2021-10-12, roč. 16, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 1750-0680. DOI 10.1186/s13021-021-00194-3. PMID 34642849. (anglicky) 
  113. ↑ REICH, Peter B.; BERMUDEZ, Raimundo; MONTGOMERY, Rebecca A. Even modest climate change may lead to major transitions in boreal forests. Nature. 2022-08-18, roč. 608, čís. 7923, s. 540–545. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/s41586-022-05076-3. (anglicky) 
  114. ↑ DARGIE, Greta C.; LEWIS, Simon L.; LAWSON, Ian T. Age, extent and carbon storage of the central Congo Basin peatland complex. Nature. 2017-02, roč. 542, čís. 7639, s. 86–90. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/nature21048. (anglicky) 
  115. ↑ a b PEARCE, Rosamund. Guest post: Vast carbon store found under Congo swamp forest. Carbon Brief [online]. 2017-01-13 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  116. ↑ EKOLIST, Radomír Dohnal. V povodí Konga se rozhoduje o celoplanetární atmosféře. Ekolist.cz [online]. 2020-03-11 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. 
  117. ↑ Inside the search for Africa’s carbon time bomb: a huge peatland. Science [online]. 2019-10-01 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. ↑ a b Historic agreement signed to protect the world’s largest tropical peatland. UN Environment [online]. 2018-03-23 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  119. ↑ a b CREZEE, Bart; DARGIE, Greta C.; EWANGO, Corneille E. N. Mapping peat thickness and carbon stocks of the central Congo Basin using field data. Nature Geoscience. 2022-08, roč. 15, čís. 8, s. 639–644. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/s41561-022-00966-7. (anglicky) 
  120. ↑ GARCIN, Yannick; SCHEFUSS, Enno; DARGIE, Greta C. Hydroclimatic vulnerability of peat carbon in the central Congo Basin. Nature. 2022-12-08, roč. 612, čís. 7939, s. 277–282. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/s41586-022-05389-3. PMID 36323786. (anglicky) 
  121. ↑ SCHNEIDER, Tapio; KAUL, Colleen M.; PRESSEL, Kyle G. Possible climate transitions from breakup of stratocumulus decks under greenhouse warming. Nature Geoscience. 2019-03, roč. 12, čís. 3, s. 163–167. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/s41561-019-0310-1. (anglicky) 
  122. ↑ WOLCHOVER, Natalie. A World Without Clouds. Quantamagazina [online]. [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. 
  123. ↑ SCHNEIDER, Tapio; KAUL, Colleen M.; PRESSEL, Kyle G. Solar geoengineering may not prevent strong warming from direct effects of CO 2 on stratocumulus cloud cover. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2020-12, roč. 117, čís. 48, s. 30179–30185. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.2003730117. PMID 33199624. (anglicky) 
  124. ↑ a b HARRISSON, thomas. Extreme CO2 levels could trigger clouds ‘tipping point’ and 8C of global warming. Carbon Brief [online]. 2019-02-25 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  125. ↑ VOOSEN, Paul. A world without clouds? Hardly clear, climate scientists say. Science [online]. 2019-02-26 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. 
  126. ↑ Tipping Points: Why we might not be able to reverse climate change | ClimateScience. climatescience.org [online]. [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  127. ↑ a b DUQUE-VILLEGAS, Mateo; SALAZAR, Juan Fernando; RENDÓN, Angela Maria. Tipping the ENSO into a permanent El Niño can trigger state transitions in global terrestrial ecosystems. Earth System Dynamics. 2019-10-18, roč. 10, čís. 4, s. 631–650. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 2190-4987. DOI 10.5194/esd-10-631-2019. (anglicky) 
  128. ↑ IPCC AR6 WG1 2021, Kapitola Technical Summary, s. 88
  129. ↑ STOLBOVA, Veronika; SUROVYATKINA, Elena; BOOKHAGEN, Bodo. Tipping elements of the Indian monsoon: Prediction of onset and withdrawal: TIPPING ELEMENTS OF MONSOON. Geophysical Research Letters. 2016-04-28, roč. 43, čís. 8, s. 3982–3990. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. DOI 10.1002/2016GL068392. (anglicky) 
  130. ↑ KATZENBERGER, Anja; SCHEWE, Jacob; PONGRATZ, Julia. Robust increase of Indian monsoon rainfall and its variability under future warming in CMIP6 models. Earth System Dynamics. 2021-04-14, roč. 12, čís. 2, s. 367–386. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 2190-4987. DOI 10.5194/esd-12-367-2021. (anglicky) 
  131. ↑ IPCC AR6 WG1 2021, s. 100
  132. ↑ a b STEFFEN, Will; ROCKSTRÖM, Johan; RICHARDSON, Katherine. Trajectories of the Earth System in the Anthropocene. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2018-08-14, roč. 115, čís. 33, s. 8252–8259. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1810141115. (anglicky) 
  133. ↑ SPARROW, Katy J.; KESSLER, John D.; SOUTHON, John R. Limited contribution of ancient methane to surface waters of the U.S. Beaufort Sea shelf. Science Advances. 2018-01-05, roč. 4, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 2375-2548. DOI 10.1126/sciadv.aao4842. PMID 29349299. (anglicky) 
  134. ↑ MAU, S.; RÖMER, M.; TORRES, M. E. Widespread methane seepage along the continental margin off Svalbard - from Bjørnøya to Kongsfjorden. Scientific Reports. 2017-02-23, roč. 7, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/srep42997. PMID 28230189. (anglicky) 
  135. ↑ SILYAKOVA, Anna; JANSSON, Pär; SEROV, Pavel. Physical controls of dynamics of methane venting from a shallow seep area west of Svalbard. Continental Shelf Research. 2020-02, roč. 194, s. 104030. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. DOI 10.1016/j.csr.2019.104030. (anglicky) 
  136. ↑ IPCC AR6 WG1 2021, Kapitola 5
  137. ↑ ASHWIN, Peter; WIECZOREK, Sebastian; VITOLO, Renato. Tipping points in open systems: bifurcation, noise-induced and rate-dependent examples in the climate system. Philosophical Transactions of the Royal Society A: Mathematical, Physical and Engineering Sciences. 2012-03-13, roč. 370, čís. 1962, s. 1166–1184. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1364-503X. DOI 10.1098/rsta.2011.0306. (anglicky) 
  138. ↑ a b c RIETKERK, Max; BASTIAANSEN, Robbin; BANERJEE, Swarnendu. Evasion of tipping in complex systems through spatial pattern formation. Science. 2021-10-08, roč. 374, čís. 6564. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.abj0359. (anglicky) 
  139. ↑ O'KEEFFE, Paul E.; WIECZOREK, Sebastian. Tipping Phenomena and Points of No Return in Ecosystems: Beyond Classical Bifurcations. SIAM Journal on Applied Dynamical Systems. 2020-01, roč. 19, čís. 4, s. 2371–2402. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1536-0040. DOI 10.1137/19M1242884. (anglicky) 
  140. ↑ BOULTON, Chris A.; ALLISON, Lesley C.; LENTON, Timothy M. Early warning signals of Atlantic Meridional Overturning Circulation collapse in a fully coupled climate model. Nature Communications. 2014-12-08, roč. 5, čís. 1. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 2041-1723. DOI 10.1038/ncomms6752. PMID 25482065. (anglicky) 
  141. ↑ BATHIANY, Sebastian; DIJKSTRA, Henk; CRUCIFIX, Michel. Beyond bifurcation: using complex models to understand and predict abrupt climate change. Dynamics and Statistics of the Climate System. 2016-11-22, s. dzw004. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 2059-6987. DOI 10.1093/climsys/dzw004. (anglicky) 
  142. ↑ BARNOSKY, Anthony D.; HADLY, Elizabeth A.; BASCOMPTE, Jordi. Approaching a state shift in Earth’s biosphere. Nature. 2012-06-07, roč. 486, čís. 7401, s. 52–58. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/nature11018. (anglicky) 
  143. ↑ POLLARD, David; DECONTO, Robert M. Hysteresis in Cenozoic Antarctic ice-sheet variations. Global and Planetary Change. 2005-02, roč. 45, čís. 1–3, s. 9–21. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. DOI 10.1016/j.gloplacha.2004.09.011. (anglicky) 
  144. ↑ a b THOMAS, Zoë A. Using natural archives to detect climate and environmental tipping points in the Earth System. Quaternary Science Reviews. 2016-11, roč. 152, s. 60–71. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. DOI 10.1016/j.quascirev.2016.09.026. (anglicky) 
  145. ↑ LENTON, T. M.; LIVINA, V. N.; DAKOS, V. Early warning of climate tipping points from critical slowing down: comparing methods to improve robustness. Philosophical Transactions of the Royal Society A: Mathematical, Physical and Engineering Sciences. 2012-03-13, roč. 370, čís. 1962, s. 1185–1204. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1364-503X. DOI 10.1098/rsta.2011.0304. PMID 22291229. (anglicky) 
  146. ↑ STAFF, Carbon Brief. Guest post: Identifying three ‘tipping points’ in Antarctica’s Pine Island glacier. Carbon Brief [online]. 2021-04-06 [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  147. ↑ a b ROSIER, Sebastian H. R.; REESE, Ronja; DONGES, Jonathan F. The tipping points and early warning indicators for Pine Island Glacier, West Antarctica. The Cryosphere. 2021-03-25, roč. 15, čís. 3, s. 1501–1516. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1994-0424. DOI 10.5194/tc-15-1501-2021. (anglicky) 
  148. ↑ LIU, Yanlan; KUMAR, Mukesh; KATUL, Gabriel G. Reduced resilience as an early warning signal of forest mortality. Nature Climate Change. 2019-11, roč. 9, čís. 11, s. 880–885. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/s41558-019-0583-9. (anglicky) 
  149. ↑ IPCC AR6 WG1 2021, Sekce 1.4.4.3
  150. ↑ LENTON, Timothy M. Early warning of climate tipping points. Nature Climate Change. 2011-07, roč. 1, čís. 4, s. 201–209. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/nclimate1143. (anglicky) 
  151. ↑ DITLEVSEN, Peter D.; JOHNSEN, Sigfus J. Tipping points: Early warning and wishful thinking: TIPPING POINTS-EARLY WARNING. Geophysical Research Letters. 2010-10, roč. 37, čís. 19, s. n/a–n/a. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. DOI 10.1029/2010GL044486. (anglicky) 
  152. ↑ WIECZOREK, S.; ASHWIN, P.; LUKE, C. M. Excitability in ramped systems: the compost-bomb instability. Proceedings of the Royal Society A: Mathematical, Physical and Engineering Sciences. 2011-05-08, roč. 467, čís. 2129, s. 1243–1269. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1364-5021. DOI 10.1098/rspa.2010.0485. (anglicky) 
  153. ↑ LUKE, C. M.; COX, P. M. Soil carbon and climate change: from the Jenkinson effect to the compost‐bomb instability. European Journal of Soil Science. 2011-02, roč. 62, čís. 1, s. 5–12. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1351-0754. DOI 10.1111/j.1365-2389.2010.01312.x. (anglicky) 
  154. ↑ LOHMANN, Johannes; DITLEVSEN, Peter D. Risk of tipping the overturning circulation due to increasing rates of ice melt. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2021-03-02, roč. 118, čís. 9. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.2017989118. PMID 33619095. (anglicky) 
  155. ↑ ROCHA, Juan C.; PETERSON, Garry; BODIN, Örjan. Cascading regime shifts within and across scales. Science. 2018-12-21, roč. 362, čís. 6421, s. 1379–1383. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.aat7850. (anglicky) 
  156. ↑ The irreversible emissions of a permafrost ‘tipping point’. World Economic Forum [online]. 2020-02-18 [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  157. ↑ WUNDERLING, Nico; DONGES, Jonathan F.; KURTHS, Jürgen. Interacting tipping elements increase risk of climate domino effects under global warming. Earth System Dynamics. 2021-06-03, roč. 12, čís. 2, s. 601–619. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 2190-4987. DOI 10.5194/esd-12-601-2021. (anglicky) 
  158. ↑ TURNER, Ben. Dramatic climate domino effects could be unleashed after less than 2 degrees of warming, a new study reveals. livescience.com [online]. 2021-06-12 [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  159. ↑ CARRINGTON, Damian; EDITOR, Damian Carrington Environment. Climate emergency: world 'may have crossed tipping points’. The Guardian. 2019-11-27. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  160. ↑ POTSDAM INSTITUTE FOR CLIMATE IMPACT RESEARCH. Overshooting climate targets could significantly increase risk for tipping cascades. phys.org [online]. [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  161. ↑ WUNDERLING, Nico; WINKELMANN, Ricarda; ROCKSTRÖM, Johan. Global warming overshoots increase risks of climate tipping cascades in a network model. Nature Climate Change. 2023-01, roč. 13, čís. 1, s. 75–82. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/s41558-022-01545-9. (anglicky) 
  162. ↑ BROBBY, Melissa. What can Venus tell us about climate change on Earth?. www.skyatnightmagazine.com [online]. [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  163. ↑ DUNBAR, Brian. Venus. NASA [online]. 2015-05-06 [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. 
  164. ↑ SCOPING OF THE IPCC 5TH ASSESSMENT REPORT CROSS CUTTING ISSUES – Previous IPCC work related to Article 2 of the UNFCCC [online]. IPCC, 2009-10-13 [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. 
  165. ↑ HANSEN, James; SATO, Makiko; RUSSELL, Gary. Climate sensitivity, sea level and atmospheric carbon dioxide. Philosophical Transactions of the Royal Society A: Mathematical, Physical and Engineering Sciences. 2013-10-28, roč. 371, čís. 2001, s. 20120294. Dostupné online [cit. 2023-09-13]. ISSN 1364-503X. DOI 10.1098/rsta.2012.0294. PMID 24043864. (anglicky) 

Literatura

  • BROOKS, Nick; CHIAPELLO, Isabelle; LERNIA, Savino Di, 2007. The climate-environment-society nexus in the Sahara from prehistoric times to the present day. The Journal of North African Studies. 2005-09, roč. 10, čís. 3–4, s. 253–292. Dostupné online [cit. 2023-09-12]. ISSN 1362-9387. DOI 10.1080/13629380500336680. (anglicky) 
  • CLAUSSEN, Martin; BROVKIN, Victor; GANOPOLSKI, Andrey, 2003. Climate Change in Northern Africa: The Past is Not the Future. Climatic Change. 2003-03, roč. 57, čís. 1/2, s. 99–118. Dostupné online [cit. 2023-09-12]. ISSN 0165-0009. DOI 10.1023/A:1022115604225. (anglicky) 
  • DUQUE-VILLEGAS, Mateo; CLAUSSEN, Martin; BROVKIN, Victor, 2022. Effects of orbital forcing, greenhouse gases and ice sheets on Saharan greening in past and future multi-millennia. Climate of the Past. 2022-08-22, roč. 18, čís. 8, s. 1897–1914. Dostupné online [cit. 2023-09-12]. ISSN 1814-9332. DOI 10.5194/cp-18-1897-2022. (anglicky) 
  • PAUSATA, Francesco S. R.; EMANUEL, Kerry A.; CHIACCHIO, Marc, 2017. Tropical cyclone activity enhanced by Sahara greening and reduced dust emissions during the African Humid Period. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2017-06-13, roč. 114, čís. 24, s. 6221–6226. Dostupné online [cit. 2023-09-12]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1619111114. PMID 28559352. (anglicky) 
  • IPCC AR5 WHAT'S IN FOR AFRICA, 2014. The IPCC's Fifth Assessment Report – What's in it for Africa [online]. © Overseas Development Institute and Climate and Development Knowledge Network, 2014 [cit. 2023-09-12]. Dostupné online. 
  • IPCC AR6 WG1, 2021. Climate Change 2021: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Sixth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Masson-Delmotte, V., P. Zhai, A. Pirani, S.L. Connors, C. Péan, S. Berger, N. Caud, Y. Chen, L. Goldfarb, M.I. Gomis, M. Huang, K. Leitzell, E. Lonnoy, J.B.R. Matthews, T.K. Maycock, T. Waterfield, O. Yelekçi, R. Yu, and B. Zhou. Cambridge, United Kingdom and New York, NY, USA: Cambridge University Press, 2021. Dostupné online. 
  • IPCC SR CCL, 2019. Climate Change and Land: an IPCC special report on climate change, desertification, land degradation, sustainable land management, food security, and greenhouse gas fluxes in terrestrial ecosystems [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2019 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC SR 15 SPM, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2021-12-25]. Kapitola Summary for Policymakers. 
  • PAUSATA, Francesco S.R.; GAETANI, Marco; MESSORI, Gabriele, 2020. The Greening of the Sahara: Past Changes and Future Implications. One Earth. 2020-03, roč. 2, čís. 3, s. 235–250. Dostupné online [cit. 2023-09-12]. DOI 10.1016/j.oneear.2020.03.002. (anglicky) 
  • RENSSEN, H.; BROVKIN, V.; FICHEFET, T., 2003. Holocene climate instability during the termination of the African Humid Period. Geophysical Research Letters. 2003-02, roč. 30, čís. 4. Dostupné online [cit. 2023-09-12]. ISSN 0094-8276. DOI 10.1029/2002GL016636. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Garcin 2022 Cuvette Centrale.jpg
Autor: Garcin, Yannick; Schefuß, Enno; Dargie, Greta C.; Hawthorne, Donna; Lawson, Ian T.; Sebag, David; Biddulph, George E.; Crezee, Bart; Bocko, Yannick E.; Ifo, Suspense A.; Mampouya Wenina, Y. Emmanuel; Mbemba, Mackline; Ewango, Corneille E. N.; Emba, Ovide; Bola, Pierre; Kanyama Tabu, Joseph; Tyrrell, Genevieve; Young, Dylan M.; Gassier, Ghislain; Girkin, Nicholas T.; Vane, Christopher H.; Adatte, Thierry; Baird, Andy J.; Boom, Arnoud; Gulliver, Pauline; Morris, Paul J.; Page, Susan E.; Sjögersten, Sofie; Lewis, Simon L., Licence: CC BY 4.0
Map of Cuvette Centrale peatland. Red lines indicate the locations where three peat cores were taken from, and the three graphs show the evolution of peatland carbon content as reconstructed from those cores. The brown marking on the graphs represents a "ghost period" of no peat accumulation, which likely indicates tipping point conditions when the peatland turned into a carbon source.
Greening Sahel 1982-1999.jpg
Autor: Lennart Olsson, Licence: CC BY-SA 2.5
The results of trend analyses of time series over the Sahel sub-Saharan savanna region of seasonally integrated Normalized Difference Vegetation Index - NDVI.
  • Using NOAA AVHRR NDVI-data from 1982 to 1999.
  • Areas with trends of <95% probability in white. (Modified from Olsson, Eklundh et al. 2005)
Mean regional trends in ice thickness and front position.webp
Autor: Authors of the study: Michalea D. King, Ian M. Howat, Salvatore G. Candela, Myoung J. Noh, Seongsu Jeong, Brice P. Y. Noël, Michiel R. van den Broeke, Bert Wouters & Adelaide Negrete, Licence: CC BY 4.0
"Net regional trends in (black curves) ice thickness and (colored curves) front position, calculated from discharge-weighted individual glacier time series in the northwest (a), central east (b), central west (c), and southeast (d), with the colors corresponding to the locations mapped in the left plane. Negative values on the left y-axis indicate net cumulative retreat over the study period. Cumulative thickness changes are shown on the right y-axes, and are calculated from the mean of all regional glaciers and expressed as fractional changes from Ho. Lighter, dotted gray lines between the two starred points indicate linear interpolation between two sparse data points, and the apparent trend during this period should be treated with caution. Please note that the limits along the left y-axes vary between panels so that time series details are more visible."
2018 boreal tree species trends.jpg
Autor: The graphic is not attributed to any single person. The authors of the paper are: Loïc D'Orangeville, Daniel Houle, Louis Duchesne, Richard P Phillips, Yves Bergeron, Daniel Kneeshaw, Licence: CC BY 4.0
The response of six tree species common in Quebec's forests to 2 and 4 warming under different precipitation levels. Growth in the north and decline in the south can be clearly seen for most species.
Keppelbleaching.jpg
Autor: unknown, Licence: CC BY 3.0
2015-2100 Impacts of global warming on glaciers and sea level rise-cs.svg
Autor: RCraig09, translation to Czech Jirka Dl, Licence: CC BY-SA 4.0
Graf znázorňující dopady globálního oteplování o 1,5 °C a 4 °C na ledovce a na zvyšování hladiny moří od roku 2015 do roku 2100.
  • Zdroj viz en popis
Positive tipping point in society-cs.png
Autor:

Timothy M. Lenton , Scarlett Benson , Talia Smith , Theodora Ewer , Victor Lanel , Elizabeth Petykowski , Thomas W. R. Powell , Jesse F. Abrams , Fenna Blomsma and

Simon Sharpe; Translation: Jirka Dl, Licence: CC BY-SA 4.0
Pozitivní body zlomu ve společnosti
OCP07 Fig-6.jpg
Autor: R. Curry, Woods Hole Oceanographic Institution/Science/USGCRP., Licence: CC BY 3.0
Topographic map of the Nordic Seas and subpolar basins with schematic circulation of surface currents (solid curves) and deep currents (dashed curves) that form a portion of the Atlantic meridional overturning circulation. Colors of curves indicate approximate temperatures.
Permafrost in Herschel Island 001.jpg
Autor: Boris Radosavljevic, Licence: CC BY 2.0
Tání permafrostu, Herschel Island, 2013
Wunderling 2021 tipping cascade.png
Autor: No single person is credited with drawing this figure. The study itself lists the following authors: Nico Wunderling, Jonathan F. Donges, Jürgen Kurths, and Ricarda Winkelmann, Licence: CC BY 4.0
A scientific graphic which represents a tipping cascade simulated in some modelling experiments. The four simulated elements - Greenland Ice Sheet, West Antarctica Ice Sheet, Atlantic Meriditional Overturning Circulation and the Amazon Rainforest have differing chances of being involved in a cascade, or even initiating one.
20220910 Amazon deforestation and degradation, by country - Amazon Watch.svg
Autor: RCraig09, Licence: CC BY-SA 4.0
Stacked horizontal bar chart showing percentages of deforestation and degradation in the Amazon rainforest, by country
Overall, 20% of the Amazon rainforest has been "transformed" (deforested) and another 6% has been "highly degraded", causing Amazon Watch to warn that the Amazonia is in the midst of a tipping point crisis.
  • Most SVG code in this graphic was automatically generated by the "Horizontal bar charts" spreadsheet linked at User:RCraig09/Excel to XML for SVG. I manually re-arranged text and streamlined code using a text editor.
Přeložit tento soubor Tento soubor ve formátu SVG obsahuje vložený text či texty, které lze přeložit do češtiny. K překladu je možné použít některé vektorové editory, textový editor nebo nástroj SVG Překladač. Pro více informací navštivte Nápovědu k překladům souborů SVG.
AntarcticBedrock.jpg
Autor: Paul V. heinrich, Licence: CC BY 3.0
Výše uvedená mapa zobrazuje subglaciální topografii a batymetrii Antarktidy. Jak naznačuje měřítko na levé straně, různé odstíny modré a fialové barvy označují části oceánského dna a podledovcového podloží, které se nacházejí pod hladinou moře. Ostatní barvy označují antarktické podloží, které leží nad hladinou moře. Každá barva představuje interval o výšce 2 500 stop (762 m). Mapa není korigována o vzestup mořské hladiny nebo izostatický odraz, ke kterému by došlo, kdyby antarktický ledový příkrov zcela roztál a obnažil povrch skalního podloží.
Sgubin2017 spg amoc collapse.jpg
Autor: No single person is credited with drawing this figure. The study which uses it lists the following authors: Giovanni Sgubin, Didier Swingedouw, Sybren Drijfhout,Yannick Mary, and Amine Bennabi., Licence: CC BY 4.0
2017 modelling which shows the 21st century warming trend under Representative Concentration Pathway 4.5 scenario, and how it will be affected by the collapse of the North Atlantic subpolar gyre, or by the collapse of the entire Atlantic Meriditional Overturning Circulation.
IPCC schematic wikipedia-cs.pdf
Autor: Paul Ritchie, translation Jirka Dl, Licence: CC BY-SA 4.0
Illustration of three types of tipping point; (a), (b) noise-, (c), (d) bifurcation- and (e), (f) rate-induced. (a), (c), (e) example time-series (coloured lines) through the tipping point with black solid lines indicating stable climate states (e.g. low or high rainfall) and dashed lines represent the boundary between stable states. (b), (d), (f) stability landscapes provide an intuitive understanding for the different types of tipping point. The valleys represent different climate states the system can occupy with hill tops separating the stable states. The stability of a climate state is implied by both the depth of the valley and the distance to the hill top. The current state of the system is represented by a ball. All scenarios assume that the ball starts in the left hand valley (black dashed lines) and then through different mechanisms dependent on the type of tipping transitions to the right valley (coloured lines). Noise-induced tipping events, for instance Dansgaard-Oeschger events, materialise from natural fluctuations within the system. The stability landscape in this scenario remains fixed and stationary. A series of perturbations in the same direction or one large perturbation are required to force the system over the hill top and into the alternative stable state. Bifurcation-induced tipping events, such as a collapse of the AMOC under climate change, occur when a critical level in the forcing is reached. Here the stability landscape is subjected to a change in shape. Under gradual anthropogenic forcing the left valley begins to shallow and eventually vanishes at the tipping point, forcing the system to transition to the right hand valley. Rate-induced tipping events, for example combustion of compost heaps (compost bomb instability), arise when a system is unable to adapt (sufficiently quickly) to its changing environment. The stability landscape remains fixed in shape but instead gets dragged/pushed. Consider the stability landscape being dragged to the left. The ball will lag behind the moving valley. There exists a critical rate at which the landscape is dragged such that for slower rates the ball will remain in the left valley. However, rates faster than the critical rate and the ball will lag too far behind such that it moves over the hill top and consequently transition to the right hand valley.
Franzke 2022 Environ Res Lett Fig2 - Schematic of some possible interactions and cascading effects between the Earth system and the Human system.jpg
Autor: Franzke, Christian L E; Ciullo, Alessio; Gilmore, Elisabeth A; Matias, Denise Margaret; Nagabhatla, Nidhi; Orlov, Anton; Paterson, Shona K; Scheffran, Jürgen; Sillmann, Jana (2022) (URL), Licence: CC BY 4.0
possible interactions and cascading effects between the Earth system and the Human system
Climate-tipping-points-en.svg
Autor: CodeOne (blank map), DeWikiMan (additional elements), Licence: CC BY-SA 4.0
tipping elements in the Earth's climate system, based upon Lenton et al. (2008) (see references)