Bohumil Čermák (diplomat)

Bohumil Čermák
Bohumil Čermák (okolo roku 1925)
Předseda Svazu československých spolků na Rusi
Ve funkci: 1915 – 1916
Předchůdce	funkce vznikla
Nástupce	Josef Dürich
1. čs. velvyslanec v Rumunsku
Ve funkci: 1919 – 1920
Předchůdce	funkce vznikla
Nástupce	Ferdinand Veverka
Rodné jméno	Bohumil Václav Čermák
Narození	17. prosince 1870 nebo 14. prosince 1870 Plzeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	27. února 1921 (ve věku 50 let) Sète Francie Francie
Profese	manažer, diplomat
Commons	Bohumil Čermák (diplomat)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohumil Václav Čermák (18. prosince 1870 Plzeň – 24. února 1921 Sète) byl český obchodník, ředitel tabákového závodu v Petrohradě a diplomat dlouhodobě žijící a působící v Rusku, později 1. československý velvyslanec v Rumunsku a významný člen tzv. Prvního československého odboje. Po roce 1915 se jako předseda Svazu československých spolků na Rusi se zasadil o vznik československých legií^[1] v Rusku a stal jedním z nejdůležitějších zdejších spolupracovníků skupiny okolo Tomáše Garrigue Masaryka, usilovala o vznik samostatného Československa.

Narodil se v Plzni do zaopatřené rodiny. Obecnou školu navštěvoval v Plzni, roku 1887 absolvoval místní německé reálné gymnázium. Od mládí projevoval velké jazykové nadání, začal tedy následně studovat vídeňskou Orientální akademii (později c. a k. Konzulární akademie ve Vídni), prestižní rakouskou instituci pro vzdělávání budoucích diplomatů. Postupně pak Čermák dosáhl znalosti celkem deseti jazyků, včetně němčiny, francouzštiny či ruštiny.

Krátkém působení v plzeňských Škodových závodech na pozici korespondenta zahraničního obchodu odcestoval Čermák roku 1890 za pracovními příležitostmi do Nizozemí, následně pak zakotvil v Belgii, kde se uplatnil jako spojka pro ruský trh, absolvoval na Rusi řadu obchodních cest. Roku 1902 byl přijat jako zaměstnanec tabákové společnosti Josef Tinchan et Conzales v Antverpách, kterou byl angažován ve výrobní filiálce společnosti na doutníky La Habanera v Petrohradu, kam se Čermák téhož roku také přestěhoval. Roku 1907 byl jmenován administrativním ředitelem závodu, rovněž byl pověřen správou petrolejových rafinerií u Kaspického moře. Získal místo hospodářského poradce na rakousko-uherském ministerstvu zemědělství. Okolo roku 1909 získal Bohumil Čermák ruské občanství, jeho společenská prestiž v místních kruzích rostla, díky svému jmění se mohl stát sběratelem umění a mecenášem veřejných aktivit.

Čermák se jakožto český vlastenec rovněž zapojil do života a struktur české komunity v Petrohradu, tehdejším hlavním městě Ruského impéria. Stal se členem výboru tamního Českého výpomocného spolku a jeho štědrým přispěvatelem. Poté, co roku 1914 vyhlásilo Rusko válku Rakousku-Uhersku, v reakci na jeho napadení Srbska, došlo v Petrohradu 6. srpna ke vzniku Komitétu pro pomoc obětem války, jehož byl Čermák zvolen předsedou. Spolek zaměřený primárně na pomoc rakousko-uherské armády v ruském zajetí začal zároveň provádět přípravy na formování jednotek Čechů a Slováků bojujících za vznik vlastního národního státu. Čermák se spolupodílel na vzniku memoranda českých krajanů ruské vládě z druhé poloviny srpna roku 1914. Následná koordinace s dalšími krajanskými centry zajistila vznik České družiny, dobrovolnického praporu českých a slovenských vojáků v ruské armádě.

Roku 1915 pak stanul jako předseda v čele Svazu československých spolků na Rusi mající za cíl sjednotit české a slovenské krajany v Rusku v podpoře aktivit exilové skupiny Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika zasazujících se o vznik samostatného Československa, koordinoval krajanská centra v Petrohradě, Moskvě, Varšavě a Kyjevě. Spolek zároveň začal vydávat vlastní časopis Čechoslovák, jehož byl Čermák vydavatelem a redaktorem, v listu působil mj. též novinář a pozdější diplomat Bohdan Pavlů a historik Jiří Klecanda. Časopis publikoval také texty a jazykové příručky určené Čechům a Slovákům v ruském zajetí. Čermák byl spolu s Klecandou a Pavlů stoupencem tzv. petrohradského ideového směru, který odmítal panslavistické myšlenky a nechtěl se s podporou při vzniku státu opírat o politicky nestabilní carské Rusko, které se s pokračující válkou navíc začínalo hospodářsky hroutit. V tomto ohledu se rozcházel s pojetím Josefa Düricha, poslance Říšské rady a ústřední postavy československé komunity v Kyjevě.

Roku 1915 byl pak Masarykem, Benešem a Štefánikem pro koordinaci krajanských center ustanoven Český komitét zahraniční.14. listopadu 1915 pak komitét vydal veřejné prohlášení, v němž formuloval svou snahu o založení samostatného československého státu. Kromě poslanců Říšské rady Masaryka a Düricha a předsedy ruských spolků Čermáka prohlášení podepsali předseda Národního sdružení v Chicagu Ludvík Fischer, členové chicagského sdružení Karel Pergler a v New Yorku působící Emanuel Voska, předseda Českého komité v Anglii Jan Sýkora a jeho tajemník František Kopecký, předseda Slovenské ligy v Americe Albert Mamatey a její tajemník Ivan Daxner, novinář a redaktor časopisu Čechoslovák v Petrohradě Bohdan Pavlů, za spolek Rovnost v Paříži Antonín Veselý a za Výbor české kolonie a českých dobrovolníků v Paříži malíř Josef Kupka.^[2][3] Z Českého komitétu zahraničního se následně utvořila Československá národní rada, jejímž místopředsedou se roku 1916 stal Josef Dürich, po jednání s carem Mikulášem II. pak došlo ke zřízení československých legií.

Dürich se nicméně v dubnu 1916 stal předsedou Svazu československých spolků na Rusi a hlavní aktivity spolku se přesunuly do Kyjeva. Po komplikovaných okolnostech přerušení spolupráce Masarykovy skupiny s Dürichem se Čermák stal nejpodstatnější postavou československých osamostatňovacích snah v Rusku. Úzce spolupracoval s Masarykem, který se do Petrohradu po únorové revoluci 1917 přesunul a zůstal zde až do podzimu téhož roku. V březnu 1917 se Čermák stal zplnomocněncem Národní rady v Rusku, v květnu téhož roku byl zvolen místopředsedou Odbočky Národní rady československé v Rusku. V listopadu 1917 proběhl v Ruském impériu socialistický převrat a vládu nad zemí přebrala komunistická vláda v Moskvě. V březnu 1918 se do Moskvy Čermák spolu s členy ONRČ přesunul, aby po uzavření separátního míru v Brestu-Litevském jednal se sovětskou vládou o odchodu bojujících Čechů a Slováků z Ruska do Francie. V květnu 1918 byl pak spolu s 2. místopředsedou ONRČ Prokopem Maxou zatčen a uvězněn v moskevských věznicích Taganka, posléze Butyrka. Vojska československých legií tak byla pro návrat do vlasti podstoupit tzv. Sibiřskou anabázi a vrátit se do posléze vzniknuvšího Československa přes Vladivostok a následně mořskou cestou kolem Asie do Evropy.

Na základě mírových dohod z Versailles byl Čermák a Maxa v prosinci 1918 propuštěni a přes Petrohrad se 15. ledna 1919 se dostali do Československa. Zde Čermák po předchozích diplomatických úspěších přijal funkci prvního velvyslance ČSR v Rumunském království, kde se stal významným prostředníkem při sjednávání spojeneckého paktu tzv. Malé dohody, podepsané mezi Rumunskem a ČSR v dubnu 1921. Ta stvrzovala spojenectví a příslib vzájemné vojenské pomoci v případě vnějšího napadení mezi Československem, a Rumunskem a Jugoslávií. Z důvodu znechucení politickými poměry však Bohumil Čermák v létě 1920 politického působení zanechal a na funkci rezignoval. Krátce pobýval v Praze, věnoval se psaní pamětí. Začátkem roku 1921 odcestoval do Belgie, kde chtěl navázat na své obchodní zaměstnání, v únoru 1921 pak odjel do přístavního města Sète na jihofrancouzské Riviéře, kde trávil dovolenou.

Bohumil Čermák zemřel náhle 24. února 1921 ve francouzském Sète ve věku 50 let, bylo uvedeno, že smrt jej zastihla v lázni. Tělo bylo dopraveno do Československa a uloženo v hrobce na Ústředním hřbitově v Plzni. Bohatě zdobenou hrobku vystavěla věhlasná plzeňská kamenická firma Jan Cingroš.

• GALANDAUER J. a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993, s. 21.
• KUDELA J., B. Č. Předseda československé revoluční organisace v Rusku, 1930.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bohumil Václav Čermák na Wikimedia Commons
• Obsáhlý životopis
• Publikace o B. Čermákovi
• Biografický slovník
• Encyklopedie Plzně