Bohumil Boček

arm. gen. Bohumil Boček, OBE, CB
Armádní generál Bohumil Boček
Narození	4. listopadu 1894 Sivice, Rakousko-Uhersko
Úmrtí	16. října 1952 (ve věku 57 let) Valdice, Československo
Místo pohřbení	hřbitov Dubicko
Choť	Zdena Bočková
Civilní činnost	politický vězeň
Vojenská kariéra
Hodnost	armádní generál
Doba služby	1914 - 1950
Sloužil	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko Československo Československo Československé státní zřízení v exilu
Složka	Rakousko-uherská armáda (1914) Československé legie (1915-1920) Československá armáda (1920-1948) Vládní vojsko (1939) Obrana národa (1939)
Jednotka	c. k. zeměbranecký pěší pluk č. 14 3. čsl. střelecký pluk 21. pěší brigáda (pobočník velitele) Pěší pluk 22 výcvikový referent I. oddělení MNO Přednosta výcvikové skupiny Československá vojenská správa v Paříži Československá samostatná obrněná brigáda (zástupce velitele) 1. československá samostatná brigáda v SSSR (zástupce velitele) 1. československý armádní sbor (zástupce velitele)
Velel	II. prapor pěšího pluku 3 II. prapor pěšího pluku 4 Škola pro důstojníky pěchoty v záloze Josefov Hraničářský prapor 6 „Sibiřských úderníků“ I. odbor MNO v exilu 1. československá samostatná brigáda v SSSR Československá armáda (náčelník Hlavního štábu) Vysoké vojenské učiliště Praha
Války	první světová válka druhá světová válka
Bitvy	bitva u Zborova bitva o Francii
Vyznamenání	Československý válečný kříž 1914–1918 Československý řád Sokol s meči Československá revoluční medaile Československá medaile Vítězství Československý válečný kříž 1939 Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem Pamětní medaile československé armády v zahraničí Odznak Československého partyzána důstojník Řádu Rumunské koruny Řád Lázně Řád Britského impéria Řád Čestné legie Legion of Merit Vojenský řád sv. Jiří 4. stupně Řád Kutuzova I. stupně

Armádní generál Bohumil Boček, někdy uváděn i jako Bohumil Boček-Chodský (4. listopadu 1894, Sivice – 16. října 1952, Valdice) byl československý generál, legionář v Rusku (1916–1920), příslušník protinacistického odboje, náčelník Hlavního štábu československé branné moci (1945–1948) a jedna z obětí komunistického teroru. Je pohřben v Dubicku.

V roce 1914 zahájil první světovou válku v řadách rakousko-uherské armády, 15. prosince byl u Gorlice zajat a v roce 1916 vstoupil do Československých legií v Rusku. Bojoval v řadách 3. střeleckého pluku, s nímž prošel sibiřskou anabází. V roce 1918 obdržel důstojnickou hodnost a stal se velitelem roty.

Od roku 1935 velel hraničářskému praporu.

Po okupaci a rozpuštění československé armády byl převeden do Vládního vojska, odkud ale na vlastní žádost odešel^[1] a zapojil se do domácího protinacistického odboje v řadách Obrany národa, kde ve spolupráci s Jaroslavem Vedralem a Čeňkem Kudláčkem organizoval odchody československých letců do zahraničí, ale brzy musel přejít do ilegality a v únoru 1940 opustit protektorát^[1] a přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii doputoval do Francie.

Za druhé světové války se začlenil do zahraničního protinacistického odboje. V exilu začal užívat krycí jméno Chodský.^[1] Byl přednostou odboru Ministerstva národní obrany u exilové vlády v Londýně, absolvoval výsadkářský kurs, ale pro zranění páteře k jeho vysazení nedošlo^[1] a posléze se stal zástupcem velitele Československé obrněné brigády ve Velké Británii a ještě později nejprve zástupcem velitele^{[p 1]} a posléze velitelem 1. československé pěší brigády v Sovětském svazu.

Mezitím byla 24. října 1942 nacisty v koncentračním táboře Mauthausen popravena střelou do týla z malorážní pistole v odstřelovacím koutě mauthauzenského „bunkru“ jeho manželka Zdeňka Bočková, spolu se svými rodiči: Antonínem Pouznarem (1881–1942) a Zdeňkou Pouznarovou (rozenou Zdenkou Procházkovou, 1885–1942).^[1]

Již 20. srpna 1944 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.^[1] Od prosince 1944 byl zástupcem velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR a mezi 8. březnem a 6. dubnem 1945 byl, v době pobytu Ludvíka Svobody v Moskvě, zastupujícím velitelem sboru.^[1]

Významně se podílel na poválečné obnově Československé armády, 12. dubna 1945 byl, na návrh Košické vlády, jmenován náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci.

Dne 1. prosince 1945 uzavřel v Kroměříži sňatek s JUDr. Annou Hamalovou.^[2]

K 1. červnu 1945 byl povýšen na divizního a dnem 24. května 1946 na armádního generála.^[1]

V průběhu vládní krize v únoru 1948 spolu s Karlem Klapálkem nepřímo podpořil prokomunistický postoj ministra národní obrany Ludvíka Svobody.^[1]

Po nástupu komunistů k moci se podílel na čistkách v armádě, zejména propouštěním důstojníků a rotmistrů nepohodlných novému režimu.^[1][3] Po zatčení syna z prvního manželství Zdeňka^{[p 2]} za protistátní činnost byl 31. 7. 1948 odvolán z funkce náčelníka Hlavního štábu.^[1][3] Po krátkém působení v méně významných funkcích byl odeslán na zdravotní dovolenou a poté přeložen do výslužby (1950), zbaven platu a hodnosti (1951), zatčen (únor 1952) a v červenci 1952 Státním soudem ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vyzvědačství, vlastizradu a další trestné činy k doživotnímu vězení. Zemřel jako mukl na následky špatného zacházení a odepření nutné léčby (trpěl cukrovkou a byl mu odepřen inzulin) ve věznici ve Valdicích.

Dne 22. května 1962 Vojenské kolegium Nejvyššího soudu zrušilo všechny body žaloby proti němu, mimo vojenské zrady. Rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 1972 byl zrušen i tento bod. O jeho plné rehabilitaci a navrácení vojenské hodnosti bylo rozhodnuto až po listopadu 1989.^[1]

• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 109. 
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 5. sešit : Bi-Bog. Praha: Libri, 2006. 478-585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 579–580. 

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Bohumil Boček