Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Narození	1461 Kadaň
Úmrtí	14. listopadu 1510 (ve věku 48–49 let) Hasištejn
Místo pohřbení	Kostel svatého Mikuláše
Povolání	spisovatel, básník, překladatel, prozaik a aristokrat
Alma mater	Boloňská univerzita
Témata	poezie a próza
Rodiče	Mikuláš II. Hasištejnský z Lobkovic a Žofie ze Žerotína
Příbuzní	Jan Hasištejnský z Lobkovic, Jaroslav Hasištejnský z Lobkovic a Mikuláš III. Hasištejnský z Lobkovic (sourozenci)
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1461, Hasištejn u Kadaně – 14. listopadu 1510 Hasištejn) byl český humanistický básník, prozaik a cestovatel, příslušník jednoho z čelných českých šlechtických rodů, horlivý katolík, prelát, úředník a dvořan krále Vladislava II. Jagellonského.^[1] Podporoval vědu a umění.

Život

Narodil se roku 1461 nebo 1462 jako syn Mikuláše II. Hasištejnského z Lobkovic a Žofie ze Žerotína. S bratry absolvoval základní studium na rodném hradě Hasištejně. Roku 1475 odjel do Itálie studovat v Bologni, roku 1478 přesídlil do Trenta, v roce 1479 se připomíná opět v Bologni na univerzitě.^[1] Na jaře roku 1481 přešel studovat do Ferrary, kde v listopadu 1482 získal doktorát kanonického práva. Během studií navázal řadu společenských styků s intelektuály, umělci i s vládnoucími italskými rodinami, například s Bentivoglii v Bologni nebo Estenskými ve Ferraře. Roku 1483 nastoupil církevní kariéru, když jej král Vladislav Jagellonský jmenoval proboštem královské kapituly na Vyšehradě. Od roku 1487 pracoval na Pražském hradě jako sekretář v České královské kanceláři pod vedením kancléře Jana ze Šelnberka, kterého si velmi vážil, zatímco jeho nástupce Albrechta Libštejnského z Kolovrat kritizoval ve své básni za nezřízený život. Osobně poznal krále Vladislava Jagellonského, s nímž udržoval styk i prostřednictvím korespondence. K dvorské službě si zakoupil dům na dolním Malostranském náměstí, později přestavěný na palác Smiřických.

Na doporučení svého přítele, humanisty Viktorina Kornela ze Všehrd, byl roku 1490 zařazen mezi kandidáty na post olomouckého biskupa. Přestože byl zvolen a římský císař Fridrich III. jej doporučil, papež Inocenc VIII. však jeho volbu neschválil. Stejně tak v letech 1500–1502 nedosáhl na významný úřad koadjutora vratislavského biskupa. Nadále byl příslušníkem duchovního stavu, nikdy se neoženil a zůstal bez potomků. Ve svém přísně katolickém duchovním životě byl stoupencem celibátu a vyznavačem kultu Panny Marie, českých zemských patronů a Čtrnácti svatých pomocníků.

V letech 1490–1491 z domova podnikl dalekou cestu, na níž zbožnou pouť spojil s účelem poznávacím. Brzy na jaře roku 1490 odjel přes Bavorsko do Milána, Janova a přes Řím se vrátil do Pisy, odkud navštívil opět Bolognu, a v květnu 1490 dorazil do Benátek. Odtud se plavil po Středozemním moři přes Krétu a Kypr do Levanty. Na maloasijském pobřeží navštívil Palestinu, Sýrii a přes Sinajský poloostrov se dostal do Egypta. Z Alexandrie znovu vyplul přes Tunis (kde navštívil Kartágo) na Sicílii, kde z města Erice pozoroval sopku Etnu, a odtud na východ na Egejské ostrovy, přes Peloponés opět k maloasijskému pobřeží. Plánoval ještě pokračovat přes Arabský poloostrov do Indie, ale na rady svých přátel od toho upustil. O jeho cestě jsme informováni z korespondence i z jeho básní. Pro své putování dostal přezdívku Český Odysseus.

Po návratu z cest se Bohuslav kromě úřední služby věnoval společně s bratry Mikulášem III., Jaroslavem a Janem správě zděděných panství v Podkrušnohoří, nějaký čas žil také na lobkovické tvrzi v Obříství u Mělníka. V letech 1501–1503 Bohuslav přesídlil s královskou kanceláří do Budína, ale nespokojen s nízkým platem, znechucen politickými poměry a odloučením od rodinných statků se v květnu 1503 vrátil domů a zůstal jen ve volném vztahu králova dvořana.

Roku 1500 král Vladislav Jagellonský obnovil Bohuslavovi, jeho bratru Janovi a synům důlní privilegium kutat stříbro na hasištejnsko-přísečnickém panství. Těžila se tam také železná ruda. Majetkový a podnikatelský základ umožnily Bohuslavovi komfortní a nezávislý intelektuálský život na hradě Hasištejně. Tam založil humanistickou školu a shromáždil jednu z největších a nejlepších soukromých knihoven tehdejší Evropy, jež obsahovala kolem 800 svazků.

Posledních sedm let života Bohuslav strávil v ústraní, také v obavách z morové nákazy. Naposledy se zúčastnil veřejného života při korunovaci Ludvíka Jagellonského českým králem v Praze 11. března 1509.^[2] Zemřel ve 49 letech 14. listopadu 1510 a byl pravděpodobně pohřben v rodové hrobce dnes již zaniklého gotického kostela svatého Mikuláše v Přísečnici. Vesnice i kostel byly roku 1963 zbořeny a později zatopeny Přísečnickou nádrží.^[1] V roce 1973 proběhl archeologický výzkum zbytků kostela, při kterém bylo zjištěno sedm hrobů, ale zda některý z nich patřil Bohuslavu Hasištejnskému, se nepodařilo určit.^[3] Jeho kenotaf byl přenesen do nedalekého kostela svatého Jakuba Staršího v Louchově, který byl též od roku 1490 v jeho majetku.^[4]

Knihovna

Knihy sbíral Bohuslav Hasištejnský již od mládí, později je pro něj nakupovali mj. faktoři ze známé augsburské rodiny Fuggerů. Knihovna obsahovala kolem 800 svazků, z nichž je dnes doloženo 757 tisků, převážně prvotisků, 18 latinských rukopisů, 16 rukopisů řeckých a jeden hebrejský. Knihovna obsahuje klasickou antickou a biblickou literaturu, díla encyklopedická, přírodovědná, zejména z oboru astrologie a astronomie i soudobou krásnou literaturu.

Po Bohuslavově smrti byly všechny knihy očíslovány pořadovými čísly, takže je jisté, že se část nedochovala. Z Hasištejna se knihovna postupně stěhovala na různá místa, například do Chomutova či na lobkovický zámek v Roudnici nad Labem, kde byla zkonfiskována státem. Dlouho byla považována za ztracenou. Soupis a katalogizaci získala ve státní evidenci Národní knihovny v Klementinu v Praze, za její zpracování a vydání z let 1969–1980 vděčíme především klasickým filologům Janu Martínkovi a Daně Martínkové. Dnes je knihovna po restituci majetku opět v rukou roudnické větve Lobkowiczů a je přístupná badatelům na zámku v Nelahozevsi.

Dílo

Jeho literární tvorba je rozsáhlá a mnohostranná. Dnes je známo, že napsal přes 500 básní, 200 listů a tři traktáty. Nedochoval se jeho spis o české historii. Tematicky vychází převážně z hlubokého všeobecného vzdělání, ze znalostí historie a literatury, z domácí i evropské politické a hospodářské situace. Psal výhradně latinsky, protože češtinu považoval za barbarský jazyk. Básně psané v hexametrech jsou inspirovány všemi sférami lidského života, vyjadřují Bohuslavův životní styl, náboženské a politické postoje a reagují na aktuální problémy.

Psal též drobné satirické skladby epigramatické a lyriku, zvláště duchovní. Bohatá byla i jeho korespondence s přáteli a kolegy, např. List Petru z Rožmberka zrcadlí autorovo konzervativní vlastenectví a politické přesvědčení. Nedokázal se zcela vymanit z myšlenkové sféry středověku a zůstal pozadu za svými humanistickými současníky.

Výběr z díla:

• Carmen heroicum ad Imperatorem et Christianos reges de bello contra Turcas inferendo (Báseň heroická císaři a křesťanským králům o válce proti Turkům) – vyzývá panovníky do boje proti Turkům
• De propriis Germanorum inventis – báseň velebící dva vynálezy Němců - knihtisk a střelný prach
• Ad sanctum Wenceslaum satyra – satira se obrací k sv. Václavu s kritikou všeobecného úpadku mravů současníků, zvláště šlechty, jmenovitě kritizuje konkrétní osoby; (též v překladu Žaloba k sv. Václavu na mravy Čechů)
• Ad quattuordecim auxiliatores – přímluvy ke Čtrnácti sv. pomocníkům, patronům františkánského kláštera v Kadani
• De situ Pragae et incolentium moribus – O položení Prahy a mravech jejích obyvatel
• List Petrovi z Rožmberka
• De miseria humana – O lidské ubohosti, traktát o negativních vlastnostech lidí (překlad D. Martínková)
• De avaritia – O lakomství, básně
• Vivimus et bibimus (= Žijme a pijme) – v básni Bohuslav svému příteli Janu Šlechtovi ze Všehrad líčí, jak v Uhrách „žije a rozpaluje se pitím vína“
• Elegie o nespavosti (překlad H. Businská)
• Carmina selecta (sbírka jeho básní, vydána roku 1996)

Zajímavosti

• Bronzovou sochu Bohuslava Hasištejnského 1848 objednal český vlastenec a mecenáš umění Antonín Veith u bavorského sochaře Ludwiga Schwanthalera spolu s pomníky dalších 23 národních hrdinů pro svůj Slavín v Tupadlech u Liběchova; po jeho smrti se torzo Slavína (6 soch) dostalo do Národního muzea v Praze, na chodbě v 1. patře historické budovy stojí dodnes.
• Jméno Bohuslava Hasištejnského je od roku 1891 zařazeno mezi 72 štukovými jmenovkami slavných osobností českých dějin na průčelí budovy Národního muzea v Praze, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.

Odkazy

Reference

Literatura

• Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě, díl 2. H-J, HEJNIC, Josef a MARTÍNEK, Jan, eds. Academia Praha 1966, stran 469, ISBN nemá
• Lexikon české literatury 2. 1. vyd. Svazek I H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. S. 83. 
• MARTÍNEK,Jan, MARTÍNKOVÁ, Dana, eds.: Bohuslai Hassensteinii a Lobkowicz epistulae. Tomus 1., Leipzig 1969; Tomus 2. Leipzig 1980.
• VACULÍNOVÁ, Marta, ed.: Bohuslaus Hassensteinius a Lobkowicz: Opera poetica. Leipzig 2006.
• Básník a král, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v zrcadle jagellonské doby, katalog výstavy. KYZOUROVÁ, Ivana a KALINA, Pavel, eds. Správa Pražského hradu, Praha 2007, stran 172, ISBN 978-80-86161-96-9.

Související články

• Humanismus a renesance v české literatuře

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
• Osoba Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic ve Wikicitátech
• Autor Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic ve Wikizdrojích